Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak se u Debbi panická porucha projevuje? Z čeho má strach? A jak se léčí? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Tři roky jste nevydala desku a popravdě o vás moc slyšet nebylo. Kam jste zmizela?
Já nikam nezmizela. Rozhodně to nebyla žádná cílená pauza. Jen jsme se s producentem Martinem Ledvinou, který se mnou dělal první dvě desky, trošku zasekli a nevěděli, kam vše směřovat. S kapelou jsme ale občas hráli a taky jsem byla v porotě hudební show Zpívá celá rodina... Ale je pravda, že jsem jinak nic moc nedělala. To je asi v pořádku, myslím, že by se na kreativní věci spěchat nemělo. Když na mě někdo začne tlačit, zpomalím a neudělám vůbec nic, takže to chtělo jen čas.
Na nové desce pracujete s producentem, mimo jiné i členem kapely Tata Bojs Dušanem Neuwerthem. Jak jste se dali dohromady?
Na prvních dvou deskách jsem spolupracovala s Martinem Ledvinou, jenže na tu třetí nám chyběla kreativita. Potřebovali jsme nový impulz a napadlo nás oslovit Dušana, který producentskou složku, přestože má spoustu práce a skoro nic nestíhá, vzal. Před čtyřmi měsíci jsme začali dělat singl Hard to Believe, který nedávno vyšel, a v září začneme pracovat na celém albu.
Prý jste taky přestala pít alkohol. Proč?
Měla jsem k tomu víc důvodů. Jednu dobu jsme byli s kapelou dost rozpaření. Pořád byly nějaké mejdánky a já jsem dost špatně snášela kocovinu. Pak jsem také zjistila, že trpím panickou poruchou, na kterou by se pít nemělo. Tak jsem zkusila tříměsíční detoxikační kůru, kdy jsem neměla ani kapku alkoholu. Bylo mi o hodně líp, navíc jsem podstatně zhubla, takže jsem u toho zůstala. A musím říct, že mi čistá hlava dost vyhovuje. Sem tam si dám skleničku vína, které pomalu cucám, protože s tou panickou poruchou nesmím pít alkohol rychle, abych se hned neopila a nebylo mi zle.
Kdy jste to zažila poprvé?
V devatenácti letech. Byla jsme právě po nějakém víkendovém mejdánku a v pondělí jela do školy. Když jsem si sedla do metra a ozvalo se: dveře se zavírají, dostala jsem nepopsatelný strach a musela vyběhnout ven na ulici. Bylo to obrovské leknutí, které vůbec neopadávalo. Nejhorší bylo, že jsem vůbec netušila, co se se mnou děje. Tehdy jsem se svěřila mámě, která mě vzala do Centra krizové intervence v Bohnicích. Tam mi vysvětlili, že s největší pravděpodobností trpím touto poruchou a že to není nic hrozného, že jí trpí asi sedmina populace. V tu chvíli se mi ulevilo, protože jsem konečně věděla, co se děje. Dali mi prášek na spaní, protože v těchto stavech člověk neusne, a poslali mě domů.
