„Hubnou u toho jen ti, co jinak netrénují, já mám jen o dvě kila miň než obvykle, sedmdesát osm. Pořád na sobě totiž pracuju,“ přiznává boxerská legenda.
V sobotu večer vás čeká premiéra v soutěži. Těšíte se?
To víte že ano. Když se něco naučíte a myslíte si, že to umíte, tak to taky chcete prodat. Je to jako ve sportu. Od poloviny léta trénuju se svojí taneční partnerkou Romanou Motlovou, je to velmi snaživá a trpělivá dáma. Sám se kolikrát úplně dobře necítím, ale ona mě vždycky pochválí. Starosti mi ale dělá prostorová orientace - trénovali jsme na Kavčích horách, ale páteční generálka byla na Barrandově, kde budeme i soutěžit. Osvětlení je tam úplně jiné, navíc tam už bude porota, diváci a podobně. Takže jsem byl trochu zmatený a moc mi to nešlo. Začneme tangem, příští sobotu to bude paso doble a tam už se bude vyřazovat.
Jak jste řešil otázku oblečení?
Dosud jsme pracovali v tréninkovém obleku, měl jsem svůj, volné kalhoty a tričko. Na večer mi ušili oblek v módním salonu, musel jsem chodit na zkoušky, motalo se kolem mě hodně lidí. Někdo to bere jako trápení, ale já věděl, že to musím podstoupit. Žádná křeč to nebyla.
Kariéru jste ukončil v roce 1984, v osmadvaceti, ale přesto - dá se taneční trénink srovnat s boxerským?
Nedá, ani trochu. Tanec je o pohybové dovednosti, o krocích, otočkách, ale fyzická zátěž je v boxu mnohem větší. Box je jeden z nejtěžších sportů vůbec, strašná dřina. Tanec trénujeme jen čtyřikrát týdně přibližně po hodině a půl, a byť v plném tempu, s boxerským tréninkem se to srovnat nedá. Jen mě trochu bolí levý nárt, z boxu mám špatný kotník, takže mi povolili soutěžní tančení v nízkých botách, žádné vysoké podpatky. Jinak bych to asi nevydržel.
Jinak vás nic nebolí?
Vůbec nic, protože pořád trénuju a posiluju, takže mám pevné tělo. Myslím, že někteří z ostatních tanečníků jsou na tom hůř.
Dá se vůbec při tanci využít něco z boxerského umění?
Nic, jen fyzická kondice. Vlastně i otočky a pohyb nohou, v ringu taky unikáte do stran a podobně. Ale tanec je mnohem pestřejší, má šílené množství variant, takže je těžší na pohybovou paměť. Ale na fyzičku je mnohem těžší box. Tady sice partnerku několikrát zvedám, ale není toho moc.
Vytýká vám partnerka něco při tréninku?
Představte si, že ani ne. Jak jsem povídal, spíš mě chválí, že to zvládám. Jen někdy zapomenu a trochu se ohýbám, jako do boxerského krytu, zatímco bych měl chodit jako páv. To trochu závidím Leoši Marešovi, to je jeho póza. Je hodně šikovný, překvapil mě. Ale je mladej, přeju mu.
Jak jste se k taneční soutěži vlastně dostal?
Měl jsem v televizi pár celkem vydařených medailonků, tak si na mě vzpomněli. Napřed jsem se bránil, protože nejsem žádný tanečník, ale nakonec jsem to vzal jako takovou pěknou výzvu.
Chodil jste někdy do tanečních?
V patnácti jsem chodil v Moravském Žižkově asi rok do slováckého kroužku. Byla to taková recese, měli jsme kroje a zachutnalo mi tam vínko. Tanečník jsem ale byl mizerný, tak jsem toho nechal a věnoval se boxu.
Bavil jste se možná s někým ze sportovců, kteří se taneční soutěže zúčastnili před vámi?
No jasně, s bývalým diskařem Imrichem Bugárem. Říkal tím svým hlasem „Rosťo, bééér tooo, já ti budu faaandit“. A taky mi dal pár rad; podstata je, že my sportovci to můžeme zvládnout. Žádné velké otočky, ale jízda po parketu, to by mohlo být naše. A říkal, že je u toho legrace.
Jaká pak byla realita?
Měl pravdu, ale tanec je taky dřina. Bere to hodně času, jenže když se to naučíte, tak vás těší, že umíte novou sportovní disciplínu.
Řekněte ještě - slyšíte na hudbu?
Blbě. Spíš vnímám kroky partnerky, s tím se umím ztotožnit. Taky po mně chtějí, abych se pořád usmíval, ale to mě nebaví. Naštěstí mi povolili, že se můžu tvářit neutrálně, hlavně se nemračit.
Podívejte se, jak to Imrich Bugár roztočil na parketu předloni s ostatními:
