V pětadvaceti, osmadvaceti, jednatřiceti... Když jsme v pauze na oběd seděly s většími či menšími břichy v parku pod Petřínem pod velkým platanem a probíraly všechno od toho, jak jsme strašlivě tlusté, až po poslední kolekci Toma Forda, a pojídaly u toho naši oblíbenou těhotenskou kombinaci rohlík – blaťácké zlato – znojemské babyokurky, vůbec nás nenapadlo řešit to, co řešíme dnes. Stejně jako tenkrát se i dnes zamilováváme, jenže jsme obezřetnější. Tenkrát nám připadalo přirozené porodit z lásky dítě. Jenže uplynulo osm let. Víc přemýšlíme. Víme, jak se to z čistě lékařského hlediska má s ženskou plodností.
Pro odvážné?
35 let. Oficiální hranice, kdy vás lékař označí za starší matku a vy se ocitnete v kategorii rizikového těhotenství, přestože se cítíte fit. Ideální věk pro početí dítěte je totiž mezi 24 a 27 lety. Jak čas postupuje, vajíčka stárnou, zvyšuje se riziko genetických mutací, jako jsou Downův syndrom či vrozené vady srdce, pravděpodobnější je také těhotenská cukrovka nebo vysoký tlak a předčasný porod.
V potaz je třeba brát i hodně dalších věcí. O prázdninách jsem se na dovolené v Řecku zapovídala s jednou příjemnou moravskou maminkou. Bylo jí padesát a její malá dcerka Kája měla po prázdninách nastoupit do první třídy. Svoji první dceru měla ve třiadvaceti – prý se to celé nečekaně trefilo do státnic hned obou mladých rodičů, kteří spolu chodili už pět let.
„Když se Petra narodila, ležela jsem ve skriptech, psala, do toho ji kojila. Ale jen krátce, dva měsíce, pak už jsem to psychicky nezvládala. Mirek se také učil, vozil ji ven v rozhrkaném kočárku zn. Liberta po celé generaci sousedčiných dětí. Bydleli jsme nejdřív na koleji, pak v pidipronájmu v podkroví vilky jedné staré paní na Bílé Hoře. Ta nám občas i pohlídala, ale pořád jsme byli jako dva studenti z nepříliš bohatých poměrů finančně na nule. Pamatuji si, že jsem často řešila, jestli si vůbec můžu ten den dovolit koupit chleba nebo rohlíky. Ve dvou letech šla Péťa do jeslí, a pak pěkně chodila do školky s vyčpělými učitelkami. Občas jsme se s mužem pěkně zhádali, ale zase pak k sobě našli cestu. Když se na tuhle divočinu zpětně dnes podívám, z našeho komfortního domku s bazénem a japonskou zahradou s dětským minihřišťátkem, musím se smát a zároveň si říkám, že na něco podobného, na takovou nejistotu, bych dnes už neměla. Moc jsme pak časem chtěli druhé dítě, když jsme se oba stabilizovali v práci, ale nedařilo se.
Přešla třicítka, čtyřicítka a já už druhé dítě úplně odpískala. Když mi bylo třiačtyřicet, najednou jsem přestala menstruovat. Měsíc, dva. Myslela jsem, že jsem v přechodu. Bylo mi divně, měla jsem slabosti a návaly potu. Šla jsem tedy po třech měsících na gynekologii. Poradit se s lékařkou, co dál. Na ten okamžik se nedá zapomenout. Moje gynekoložka na mě kouká, prohmatává mě, a pak mě ukládá na lůžko a maže břicho gelem. Ultrazvuk. Pak mi říká: ‚Jste těhotná!‘ Byla jsem v šoku, bála jsem se a zároveň radovala. Těhotenství jsem zvládla skvěle, i když jsem musela samozřejmě podstoupit více vyšetření než zamlada. Když se Kája narodila, byli jsme všichni moc šťastní a považovali to za velký dar.
Řekla jsem si, že kojení tentokrát neodbiju a taky že ne. Kojila jsem ji do dvou a půl! Najednou jsem měla čas. Mohla jsem Káje dlouze vyprávět staré řecké báje a pověsti, poslouchat hudbu a chodily jsme na nekonečné celodenní procházky po zoo, povídaly si o zvířatech. Na to jsem v neustálém shonu jako pětadvacítka neměla čas, ani životní zkušenosti, informace. Do školky jsem Káju dala až ve čtyřech letech, a to jen na tři dopoledne v týdnu, aby přišla mezi děti. Co vidím jako nedostatek? Moji energii. Teď už opravdu v přechodu jsem a některé věci, které jsem dělala s Petrou, už s Kájou najednou nedělám, protože na to prostě nemám sílu. Nejezdím na tobogánu, a když ležím na pláži a stokrát za hodinu se ozve: ‚Mamí, pojď se mnou skákat, házej si se mnou míčem…,‘ jdu, ale mnohem raději bych jen tak ležela, četla si a relaxovala. Kdybych měla být krystalicky upřímná, přiznala bych, že jsem tak nějak zpohodlněla...“
