"Vyzvali nás, jestli skočíme ze skokánku. Říkám si, proč ne. Až nahoře jsem zjistil, jaká je to výška. Můj parťák do toho šel po hlavě a tak jsem musel taky něco předvést. Udělal jsem otočku ve vzduchu a dopadl na záda. Pořádný placák," ukazuje na svá záda ještě po pětapadesáti letech.
"Když nás ti frajírci viděli, jen vykulili oči a sami neskočili. Hned nás ale lanařili do ragbyového týmu, který zrovna zakládali," vypráví už úsměvem Petras.
Hned po vojně vyrazil na Smíchov, kde se díky tomuto osudovému setkání zúčastnil založení Tatry Smíchov, dnes renomovaného ragbyového klubu z Prahy. "Stále mám lístek z té schůze schovaný. Tatra se stala mým celoživotním klubem," potvrzuje.
"Mohl jsem odejít do Slavie nebo jiných klubů, ale nikdy jsem nechtěl kluky opustit. I když jsme hráli dlouho nižší soutěž," vysvětluje Petras.
Ragby je hra pro chuligány, ale hrají džentlmeni
Kamarádství mu bylo nade vše. "Ne nadarmo se říká, že fotbal je hra džentlmenů, ale hrají ho chuligáni. A že ragby je hra chuligánů, ale hrají ho džentlmeni," říká.
Petras skutečně takovým moderním džentlmenem je. O svých zážitcích vypráví s pokorou. Nepovyšuje se nad ostatní, i když patřil vždy k nejvýraznějším postavám týmu, ve kterých nastupoval.
Během kariéry oblékal i národní dres a zažil dokonce v době normalizace zahraniční zájezdy. "To bylo něco mimořádného. Moc jsme si toho vážili."
Když už se jeho kariéra blížila ke konci, společně se svými vrstevníky přemýšlel, co teď. "Chvíli nám to trvalo, ale pak jsme přišli na to, že bychom mohli založit veteránský tým. U nás to moc běžné nebylo, ale v zahraničí ano. A tak vznikl tým Old Boys Praha," vypráví. "I když ten název je trošku matoucí, nejsou tam jen kluci z Prahy. Spíš šlo o takovou českou reprezentaci starých pánu," podotýká.
Old Boys vznikli na konci 80. let, Petras byl jejich dlouholetým kapitánem a prezidentem. "Jezdíme neustále po světě, všude nás zvou, počítají s námi," těší Petrase, který se svých funkcí po sedmdesátce vzdal, přesto hraje dál. A dokonce byl zvolen čestným prezidentem. "Do smrti," usmívá se hořce nezdolný veterán.
Do zápasu naskakuje i dnes, ve svých třiasedmdesáti letech. "Soupeři už do mě tak nejdou. Máme na sobě různě barevné trenky, podle kterých soupeři poznají náš věk a pravidla nás mírně chrání," prozrazuje. Přesto se mu stalo, že dostal pořádně od mladšího soupeře naloženo. "Občas se někdo neudrží, a to pak pár neděl marodím," přiznává.
Mezi svými kamarády je velkou osobností. Respekt si získal časem stráveným na hřišti, vždyť ragby hraje přes padesát let. "Fyzickou výdrž mám asi po tátovi. Byl válečný veterán," prozrazuje.
A jak dlouho ještě bude hrát? "Dokud mi zdraví vydrží," odpovídá, jak jinak než s úsměvem.
