Při jejich přepisování do nového přístroje jsem velkou část z nich omylem prozvonila, a to včetně vedoucího rigorózní práce a firmy na plastová okna. Výsledkem toho se několik přátel dokonce rozhoupalo popřát mi vše nejlepší. Patrně v podezření, že sedím v depresi na zemi v prázdném bytě a prozváněním si vynucuju narozeninovou pozornost.
Dotykový mobil je pekelný vynález. Za necelých osm hodin mě přivedl na samý pokraj psychózy. Během přepisování mi volalo šest různých neznámých čísel. Několik jsem jich obratně poslala do hlasové schránky, jedno jsem přepojila na hasiče a na další jsem poslala hýbající se obrázek myši. O samovolném zapnutí mikrofonu při hovoru v autobuse snad nemá smysl podrobně pojednávat. O tom, co dělala kamarádka Eva včera v noci, už ví půlka Prahy.
O autorceRENATA FRANCOVÁ (28) vystudovala právnickou fakultu. Psaní u sklenky vína je pro ni koníčkem. Na blogu iDNES.cz publikuje fejetony, z nichž vznikla kniha Jsem blbá, trapná a nesportovní! Prostě jenom ženská! Její blog čtěte zde. |
Telefony obecně jsou často zdrojem nedorozumění, stresu a vrcholně trapných chvil. Prarodiče se kupříkladu už 40 let kamarádí s německým párem. Manfred und Rita volají každého 24. prosince v 18:00. Děda umí slovo der Paragraph, babička schmecken, schicken a schlafen, já jsem skončila u lekce 4 Ute jede na dovolenou. Naši němečtí přátelé umí pouze podstatné jméno mléko. Česko-německá družba mých prarodičů je tedy založena spíše na pantomimě. Dovedete si tedy představit, jaká panika zavládne při štědrovečerní večeři, když začne babiččin mobil vyzvánět. Telefonování pantomimu z principu vylučuje. A tak telefon, z něhož se ozývá němčina, koluje z ruky do ruky jako horký brambor, divoce gestikulujeme a občas někdo z nás náhle osvícen do mikrofonu vyhrkne Weihnachten, někdy i Tannenbaum. Hovor s Manfredem und Ritou je každoroční komunikační fiasko, ale patří k našemu vánočnímu folklóru.
Další kapitolou jsou smsky psané ve stavu společenské podroušenosti. Vzhledem ke svým zkušenostem bych velmi ocenila mobilní aplikaci Opice. Mobil by během večera sám analyzoval pot na dlaních svého majitele a při dosažení dvou promile by se automaticky zablokoval. Zůstala by jen čísla na taxiky, policii a hasiče. Kontakty na klienty, rodiče a partnera by se blokovaly již po první skleničce.
V osmnácti mě hysterická máti pustila na jakousi oslavu pouze pod podmínkou, že budu celý večer držet v jedné ruce odjištěný slzný sprej, v druhé ruce mobil a o půlnoci budu zpět. Ve čtyři ráno jsem pak v restauraci Mexiko na rozostřeném displeji vyťukala jen čtyři písmena. Mojí na smrt vyděšené mámě sedící celou noc v obýváku přišla k ránu sms s textem: "MAMI!". Mám pocit, že mi to ještě neodpustila.
To moje babička je technicky velmi zdatná dáma, miniaturní písmenka na displeji však vyžadují zrak sokolí. A tak mi přesně vloni došla narozeninová esemeska: "HODNĚ ŠTĚSTÍ, BLBE!" Až po delším přemítání jsem pochopila, že oslovení bude zkomolený podpis "bábi".
Před časem jsem pracovala v telemarketingu. Velmi emotivní brigáda to byla. Lidé se mi svěřovali, plakali, smáli se se mnou, během čehož jsem jim obvykle stihla prodat motorový olej nebo HBO. Vzpomínám na jeden pěkný dialog. Vytáčím číslo. Na druhé straně se ozve roztomilý šišlavý sopránek "Plošim?". Usměju se a kamarádsky povídám: "Nazdááááár, máš doma maminku?" Do ucha mi zapiští tentýž, ne už tak milý sopránek: "Maminka už je čtyřicet let na pravdě bóží!"
Jo, telefony jsou vážně fajn věc. Je to ale pořád jen krabička na baterky, která umí skvěle fabulovat, lhát a zkreslovat. Tak se v novém roce dotýkejme méně displeje a více svých bližních. Méně ťukejme do klávesnice a více na dveře. A hodně štěstí, lidi!
