Nebýt zákonů, dětí bychom měli spoustu, říká matka „vlčích“ dětí

Téměř dvouletý Vítek a jeho o rok starší bratr Martin více než dva roky neopustili pražský byt rodičů. Posudky, se kterými pracuje policie, hovoří o tom, že jejich otec se cítil být knězem. Matka dětí ho v rozhovoru iDNES.cz hájí. Oba jsme inklinovali k taoismu a později i ke křesťanství, říká.

V dubnu jste volala policii kvůli hádce s manželem. Policie u vás našla dva chlapce, o kterých kromě vás nikdo jiný nevěděl. Co se tehdy stalo?
Manžel měl v ruce šídlo a vyhrožoval mi, že zabije mě a pak sebe. Bála jsem se, proto jsem zavolala policii.

Co mu vadilo?
Byl pod velkým tlakem. Musel hodně vydělávat, aby uživil děti. Neměli jsme na sebe tolik času a on si stěžoval, že náš vztah už není takový, jaký býval. Špatně na něj působilo, že nejsou nikde přihlášené. Kdyby nebyly děti, třeba by si nestěžoval.

Vyhrožoval vám manžel i někdy předtím?
Ne, ne, manžel mě nikdy nenapadal. Je hodně jemný, on by nikdy neříkal ani sprostá slova.

Vaši synové nebyli od narození venku, neměli ani rodné listy. Takto to trvalo více než dva roky. Vy sama jste ven chodila?
Jen občas, když děti hlídal manžel. Neměla jsem to moc zapotřebí, protože jsem byla vytížená dětmi. Měla jsem dost práce i pohybu. Manžel nakupoval, protože je větší a víc toho unese. Doma mě nedržel. Pravda je, že někdy říkal, že se bojí, aby se mi něco nestalo, protože svět venku vypadá nebezpečně.

Pracovala v Sazce

Šestatřicetiletá Hana vystudovala gymnázium, poté studovala matematicko-fyzikální fakultu. Z ní ale utekla a díky znalosti angličtiny začala pracovat na sekretariátu generálního ředitele Sazky Stanislava Trykara. S manželem, vyučeným brašnářem, se pak vrhla na podnikání a šili batohy. Po první mateřské se stala ženou v domácnosti.

Jak jste se vůbec poznali?
Seznámili jsme se v roce 1996 prostřednictvím Annonce, manžel v ní měl inzerát na seznámení. Uvedl, že je redaktorem počítačového časopisu a to mě zaujalo. V té době jsem psala básně a věnovala se literární činností. Takže jsme si nějakou dobu dopisovali, pak jsme se sešli, začali spolu chodit a asi po roce jsme se vzali.

Už tehdy váš manžel inklinoval k jinému stylu života?
Ne, to ne. Měli jsme počítač, hráli jsme počítačové hry a tak. Ale po určité době nám to začalo připadat povrchní, takže jsme začali číst knížky a počítače se úplně vzdali. Třeba Tao nás hodně zajímalo, nakonec nás zaujala i Bible. (Tao te t´ing je základní knihou taoismu, náboženství, které zjednodušeně řečeno pracuje s principem nechání volného průběhu věcem. - pozn. aut.)

Co vám na společnosti přišlo povrchní a jak jste se rozhodli změnit život?
Nelíbilo se nám, že se pořád někam spěchá, že je znečistěné ovzduší. Postupně jsme začali žít jednoduše, ale nedělali jsme nic zvláštního. Nebyli jsme sekta, že bychom dělali nějaké obřady. Zbavili jsme se veškeré techniky. Máme jen takové věci, bez kterých se neobejdeme. Třeba troubu na pečení. Snažili jsme se o obyčejný život, na kterém není nic zajímavého. O tom je právě Tao, že jedině tak se dá najít štěstí.

Z čeho jste žili, když jste se distancovali od světa?
Hlavně z brašnářství. Manžel toho dělal dost.

Vzdali jste se techniky, přesto máte mobilní telefon a z centra Prahy jste se neodstěhovali.
Telefon je nezbytnost, kdyby se něco stalo. O přestěhování na venkov jsme uvažovali. Když ale žijeme tady, je to snadnější. Můžeme všude dojít pěšky, protože nemáme auto. Když žijete dnes na vesnici, musíte někam zajet, už to není jako dřív.

Váš manžel je údajným léčitelem reiki. Jak se k tomu dostal?
Moc ho netěšil život, když pracoval jen proto, aby vydělal peníze. Říkala jsem si, že on je taková citlivá povaha, že by pro něj bylo dobré, aby se stal léčitelem. Reiki mě zaujalo, protože je to léčení pomocí přikládání rukou. On si nemyslel, že by měl nějaké zvláštní schopnosti, naopak. Jemu se do toho moc nechtělo, ale já jsem ho dlouho přemlouvala. Nakonec, aby mě překvapil, přihlásil se do kurzu reiki a tam docházel dva roky, až získal osvědčení. Učila jsem se s ním a docela se mi to líbilo.

Proč jste se vzájemně pokřtili?
Původně jsme se chtěli nechat pokřtít u nějaké církve. To bychom do ní ale museli vstoupit a podstoupit řadu obřadností. Nakonec manžel četl u svaté Ludmily tady v Praze, že v případě nouze může každý člověk každého pokřtít. Říkal, že to bude takto nejlepší. Vzniklo to letos v létě, když už jsme neměli děti, najedou jsme měli více času a začalo nás zajímat i křesťanství. Dřív manžel říkal, že mu Bible přijde jako snůška bludů, teď ji čte ve vazbě a tvrdí, že to, co je v ní, se od Tao zase tak neliší, jen je to v podobenstvích.

Šestatřicetiletá Hana ve svém bytě v Praze na Vinohradech (2. prosince 2011)

Máte třináctiletou dceru. Vídáte se s ní?
Ne, vídaly jsme se do pěti let, než se od nás odstěhovala. Pak se s námi ani vídat nechtěla, protože nás asi považuje za podivíny. My jsme se jí nechtěli vnucovat. Jenom jsme slyšeli, co dělá nebo jsme jí posílali věci. Myslím, že časem bychom mohly najít nějaký vztah. Chtěla bych, aby se vztahy v rodině celkově upravily. Před narozením dcery jsem se nestýkala se svými rodiči, protože jsme měli neshody. Teď, když se objevily tyto potíže, tak jsem se začala s nimi opět stýkat.

Další děti jste nechtěli, proč tedy přišli na svět dva chlapci?
Antikoncepce není nikdy stoprocentní... Ze začátku jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Přičítala jsem to tomu, že jsem cvičila cviky, po kterých žena nemá měsíčky. Myslela jsem, že je to tím. Těhotenství jsem zjistila až po několika měsících.

Kauza "vlčí" děti

Šestatřicetiletou ženu i jejího manžela v říjnu je policie obvinila z týrání svěřené osoby. Za to jim hrozí až 12 let za mřížemi. Otec je stále ve vazbě, matku policie vyšetřuje na svobodě. Soud děti svěřil bratrovi jejich otce.

Rozhovor se strýcem dětí čtěte tady

Šla jste k lékaři?
Ne. Byla jsem zdravá, tak jsem si říkala, že všechno bude v pořádku. Kdyby ne, obrátila bych se na odborníky.

Proč jste rodila doma?
Říkala jsem si, že když porodím doma, bude to pohoda, nebudeme muset nikam jezdit.

Kdo z vás chtěl, abyste rodila doma?
Oba.  U porodu jsme pak byli jen já a manžel. Porody probíhaly v pořádku.

Nebála jste se nenadálých komplikací?
Nebála, věřila jsem, že všechno bude v pořádku. Zabývala jsem se reiki a když jsem to na sobě používala, mělo to velké účinky.

K lékaři jste nešla ani s novorozenci. Z čeho jste brala jistotu, že jsou v pořádku?
Dobře se stravovali, kojila jsem je. Dobře spali, prospívali.

Pokud jste děti nechtěli, nenapadlo vás odnést je po porodu do babyboxu?
V té době jsme o nich nic nevěděli. Navíc by bylo těžké se dítěte vzdát.

Těžké? Vždyť jste se rozhodla, že vaše děti budou vyrůstat u rodiny manžela.
Kdybych rozumově věděla, že pro jejich vývoj bude nejlepší dát je do babyboxu, tak bych to udělala. Ale bylo by mi smutno. Kdybychom se neocitli v rozporu se zdejšími zákony, děti bychom si nechali. Hlavně nám vadí moc zdravotnictví. Kdyby to zdejší zákony umožňovaly, dětí bychom měli spoustu.

V jakých podmínkách synové vyrůstali?
Boty neměli. Když byli malí, tak neuměli chodit. Když byli větší, byli doma, tak jsme jim boty nedávali. Jenom ponožky. My jsme taky doma chodili bosi, tak tím, myslím, netrpěli. Hraček měli hodně. Měli různá kousátka, pískací hračky, gumové knížky pro děti. Když si je odnášely sociální pracovnice, tak si nějaké hračky i vzaly s sebou - nějakou kachničku a kousek ze stavebnice. Říkaly, že to bude dobré do auta. Jenže pak řekly, že tam žádné hračky nebyly. To není pravda.

Bratři Vítek (1,5) a Martin (2,5) na snímku z 6. srpna 2011

Jak dlouho jste chtěli děti držet v izolaci od okolního světa?
Se starším synem jsme jednou byli venku, ale to byl ještě hodně malý a nevnímal to. Chystali jsme se s nimi jít ven, až budou větší a mohli by to víc vnímat. Už jsme měli nakoupené oblečení a nosítka na záda. Jakmile o tom věděla policie a říkala nám, že si stačí doplnit rodné listy, tak jsme se chystali ven. Říkali jsme si, že se to nějak vyřeší. Hodně se zajímám o numerologii a v tomto roce se měl změnit náš život. Nečekala jsem samozřejmě, že se změní až takto.

Máte pocit, že jste svým dětem ublížila?
Ne, to vůbec ne. Obvinění stojí na tom, že děti jsou nějak poškozené a do konce života budou trpět. Tak to není a my se to snažíme dokázat. Hraček měly dost, byt byl velký, takže byly třeba spolu v pokoji, pak v kuchyni... Byly tam i dva balkony. Létali tam ptáčci, ukazovali jsme jim i pejsky venku. Byli to veselí kluci, hodně se smáli, spolu si hodně hráli a celý den se nijak nenudili.

Váš manžel je ve vazbě. Jak tuto situaci zvládáte?
Samozřejmě se mi to nelíbí. Byla bych ráda, kdyby se vrátil zpátky. Nemůže teď vydělávat. Když vydělával, rád dětem něco kupoval a posílal jim třeba biopotraviny. Teď jim nic posílat nemůže. Navíc se nemohou vyřešit poručnické soudy. Jeden už vyřešený být mohl, ale protože byl ve vazbě, tak se nedostavil a odročili ho.

Jaké kroky budou následovat, aby se manžel z vazby dostal?
Jeho právník říkal, že by se daly vypracovat nové posudky na děti. Ty, co jsou hotové, mluví o tom, že děti jsou postižené. Na základě nich jsme byli oba obvinění.

Vaše syny chce do poručnictví jejich strýc. Budete s tím u soudu souhlasit?
Ano, budeme souhlasit. Děti zůstanou v rodině a budou vyrůstat v prostředí, které se neliší od toho ostatního systému. Pro nás by to bylo asi pořád těžké. Když už jsme takovou dobu žili trochu jinak než ostatní, úřady by se na nás asi pořád dívaly divně.

Jak si představujete život dál, až se manžel vrátí?
Předpokládám, že děti bychom mohli navštěvovat, posílat jim nějaké věci, což jsme dělali už předtím. Manžel spolupracuje se svými rodiči, tak by pro ně dál dělal nějaké věci. To by měl nějaký základ. Možná by se pak začal věnovat léčitelství.

Budete mít další děti?
Ne, nemyslím si, že bych znovu otěhotněla. Další děti bych za těchto podmínek už nechtěla.