Že je to trochu zamotané? Vysvětlím to.
Být matkou je nejjednodušší věc na světě. Ať už věříte na hormony nebo na Pána Boha, jakmile se vám něco vylíhne v těle a pak narodí, milujete to. Milujete to, ať se to chová jako Mirek Dušín, nebo jako Vít Bárta. A ono vás to odměňuje stejně obrovskou a nezaslouženou láskou. Když jste ochotna se pro potomka rozkrájet, děláte to dobrovolně a s radostí. Je to jedna z nezasloužených výhod, které ženy mají a o nichž feministky mlčí. Takovou absolutní radost z blízkosti dítěte žádný muž nikdy nezakusí. Feministky rády zdůrazňují, jak ženy při porodu trpí a jak se s děckem natahají. Je to však jen nepatrná cena za největší zisk.
Jen opravdové nepodarky nezvládnou být matkou. Jde to samo. A v dnešní době je při tom klidně možné stihnout tlachání s kamarádkami, kosmetiku, milence a superstar.
Ne, mateřství tím nechci nijak snižovat, matky si svůj den zaslouží, když už nám Unie nadělila den zpěvného ptactva. Být otcem je ale v dnešní době mnohem složitější.
Byly doby, kdy to byla legrace. Muž byl hlavou rodiny. Stačilo zapráskat kníry a vystrčit břicho se zlatým řetízkem od lorňonu a žena aspoň předstírala, že poslouchá. Když přišel oficiál rozladěný z práce, třásla se děcka v koutku. Otcovská autorita byla jaksi součástí kultury a nikdo se ji příliš neodvážil zpochybňovat.
Byl to nepatrný pozůstatek velkých dějin, kdy otcové mohli rozhodovat o osudu svých synů. Tak mohl Abrahám obětovat Izáka (zachránil ho až Bůh). Ve starém Římě byly děti otcovým majetkem asi tak jako dnes domácí zvířectvo vesničanovým. Nesměl je týrat, ale usmrtit mohl. Rozumělo se samo sebou, že muž je hlava rodiny a o něco lepší bytost.
Bylo to sice z velké části dekorum, krkem, který hlavou hýbal, totiž bývala vždy žena. Otec však byl každopádně živitelem, válečníkem, námořníkem nebo aspoň oficiálem s definitivou. O své místo v rodině nemusel bojovat. Děti byly povinny ho poslouchat, byl přísnějším doplňkem láskyplné matky.
Stejně jako si žena nezaslouženě užívala mateřských radostí, muž si nezaslouženě užíval společenské autority.
Mateřské radosti zůstaly, ale autorita otců je pryč.
Ženy zůstaly matkami, ale vydělávají peníze a ještě k tomu stihnou číst ženské časopisy a řídit se jimi. Jak se to podepisuje na duševním zdraví dětí, to nikdo nezkoumá.
Otcové se začasté stáhli ze scény. Pokud chtějí prosazovat dávnou falešnou autoritu, tlučou do stolu a shazují z něj připálenou svíčkovou, jsou směšní. Pokud přenechávají výchovu dětí agresivním matkám, jsou zbabělci.
Být otcem ve feministické a povrchní době je totiž nemalé umění. Člověk si musí být vědom, že pro matku je nejsnazší věc na světě uzavřít s dětmi spolčení proti němu. Matka je totiž stvoření velmi prohnané: tím, jak neustále zdůrazňuje blaho svých dětí, sleduje své vlastní. A k tomu patří co největší pohodlí zakrývané řečmi o tom, jak nesmírně je vytížená.
Otec musí být lstivý a statečný jako rudokožec, aby se s tím dokázal vyrovnat. A musí být vynalézavý. Zatímco matka má přízeň a lásku dětí zdarma, otec si ji musí zasloužit jako kdysi rytíři ruku své Paní. Dárečky tu nehrají roli. Otec musí neustále dokazovat, že je muž, že má nápady, že je vůči starostlivosti matky něčím navíc a že je, i když se to v dnešní infantilní době těžko říká... že je moudrý.
Z toho by se jeden zbláznil, když ho v práci tyranizuje šéf a asistentka se chce pořád vdávat.
Přes to to stojí za pokus.
Nejen kvůli dětem, ale hlavně ze sobeckých důvodů. Muž má jedinečnou příležitost si dokázat, že za něco stojí, přestože je šéf šimpanz a sekretářka slepice. Vymýšlet pro děti zábavu, být jim laskavou, ale nikoliv vše odpouštějící oporou, to je hra na celý život.
Otcové si tedy rozhodně zaslouží svůj den.
A proč ho nemají mít?
Protože k roli otce patří hrdost.
Má milá, své zelené si koupím sám.
