Když z nebe prší neštěstí
Zuzanin blog |
Na svatební místo, kterému opravdu vévodí jeho krásná venkovní část, jsme dorazili s dostatečným předstihem - přesto jsme dešti neunikli. Náš původní plán byl jasný: nejdříve ozdobíme terasu a stromy, pak celou zahradu i s obřadním pódiem. Kvůli rozmarům počasí však naše priority musely být poněkud přehodnoceny, a tak jsme začali plnit balónky héliem.
Družičky v héliovém deliriu
Nevím, jestli to bylo zrovna tímto kouzelným plynem, který plnil častěji naše plíce než růžové balónky, ale brzy jsme na naši zamračenou svatbu získali novou, veselejší perspektivu. Mých sedm družiček se s hlasem jak Sněhurčiny trpaslíci vrhlo na veškeré dekorace a za chvíli se ve všech vázách usmívaly čerstvé tulipány, po židlích se vinula krémová organza a stoly zdobila perníková srdíčka. Kulaté lampióny vytvářely svou bílou barvou nebývalý kontrast s šedivou oblohou a ano - konečně přestalo pršet!
Mít na svatbě kamarádky, na které se můžete spolehnout, je opravdová výhra. Po celou dobu finálních příprav jsem nemusela nic organizovat a to samé platilo i pro zbytek svatebního dne. Veškerou koordinaci si vzaly na starosti družičky a okřikovaly mě jen ve chvíli, když jsem se odmítala jít připravit.
Svatební přípravy jako test přátelství
Mé nádherné svatební šaty na mě čekaly v pokojíčku pro nevěstu a jejich krajkové výšivky našeptávaly jediné: už je to tady. Doopravdy. Jako studená ranní rosa na mě padla nepříjemná nervozita a za nic na světě jí nešlo setřepat. Podlamovala se mi kolena a ve snaze, že mé rozrušení zakryje tíha tylových spodniček, jsem konečně vklouzla do svatebních šatů. Fungovalo to. Těsný korzet mi nedovoloval ani dýchat, natož přemýšlet, a tak se mi podařilo můj srdeční tep zpomalit. Chvílemi až nebezpečně moc.
Podle plánu měl být svatební obřad zahájen ve dvě hodiny a já si, navlečená v nekonečných vrstvách španělské krajky, ve 13.50 vzpomněla, že musím nutně na WC. Nic neprověří přátelství tak, jako hromadná návštěva toalety. Seděla jsem na záchodové míse a všechny družičky mi přidržovaly těžkou vlečku svatebních šatů. Právě bez takových vzpomínek se žádná pořádná svatba neobejde.
Ulička, oltář, fanfáry – ale trošku jinak
Velká hodinová ručička se posunula na dvanáctou a zahradou se slavnostně rozezněl svatební pochod. V tu chvíli už byli družičky a kamarádi mého snoubence připraveni zahájit velkolepý příchod k oltáři. Vše bylo předem domluveno. Ve vší vážností vyšly první dvě družičky vstříc netrpělivě vyčkávajícím svatebčanům.
Po chvíli se však slavný Wagnerův pochod "zaseknul" a namísto něj začala hrát píseň od Black Eyed Peas "I Gotta Feeling". Všech dvanáct kamarádů a družiček se postupně roztančilo svatební uličkou a bláznivě tak uvedlo taneční příchod nevěsty. Součástí celého velmi netradičního vystoupení byl i samotný ženich. Ostatní přihlížející vesele tleskali do rytmu a svým aplausem rozehnali poslední černé mraky.
Sluneční paprsky, ve které jsme ještě v to ráno ani nedoufali, filmově doplnily naše jasné a zřetelné ANO. Má stále se klepající ruka mi jedním roztřepeným podpisem přiřadila novou identitu a já pohlédla na svého "ex snoubence" v obavě, že mi bude připadat jiný. Přes slzavou clonu jsem však neměla šanci jej ani rozeznat od svého tatínka, a tak jsem se do žádných hlubších novomanželských analýz raději nepouštěla.
Svatební dary
Zbytek svatebního dne rozhodně neproběhl podle mých snů. Takhle skvěle si ho totiž nešlo ani představit! Jídlo se nepřipálilo, namísto nevěsty unesli ženicha a výborný DJ zahrál všem hostům na přání snad všechny písničky (nebránil se ani Back Street Boys či Sagvanovi Tofimu).
Můj protest proti svatebním zvykům se obrátil v příjemný kontrast, když jsme namísto rozbitého talířku obdrželi krásný starožitný servis. Fotografie od Tomáše Vrzaly jsme dostali darem. Naše svatební vzpomínky prý nepotřebovaly ani příliš retuše.
Show Must Go On!
Co tedy dodat na konec mého svatebního putování? Lze naplánovat fantastickou svatbu a vyhnout se kompromisům? Ano! Otázkou však zůstává, jestli to tak funguje i s manželstvím…
