Vystudovala právnickou fakultu na Karlově Univerzitě v Praze, ale před kariérou právničky dala přednost novinařině. Léta působila v České televizi, kde moderovala např. Události. Teď ji už třetím rokem můžeme vidět za moderátorským pultem v hlavní zpravodajské relaci televize Prima.
Málokdo ale ví, že jako dobrovolnice chodí pomáhat dětem do Jedličkova ústavu a trpělivě se s nimi učí. Svůj soukromý život nerada přetřásá, ale pyšně přiznává, že je šťastná a spokojená. Současných mužů jejího života je hned několik. Devítiletý syn Viktor, kterého má se sportovním komentátorem České televize Robertem Zárubou a její přítel Petr se svými syny.
Tvoje práce musí být hodně stresující - usednout za pět minut sedm před téměř milion lidí a podávat jim zprávy, navíc v živém vysílání. Máš trému?
Trému mám skoro vždycky a myslím, že je to u živého vysílání k lepšímu. Alespoň v mém případě určitě. Je to taková pojistka, že se budu maximálně soustředit.
Nedá se zapomenout na tvůj záchvat smíchu v živém vysílání, který mimochodem stále koluje na internetu. Bylo to u zprávy o česneku. Co tě tak pobavilo a nenakazila jsi smíchem svého kolegu?
Myslím, že tehdy jsem smíchem nakazila úplně všechny ve studiu a smíchy se zřejmě válel i pan režisér, protože mě v tom nechal vycachtat docela dlouho. Smát jsem se začala proto, že mi ta zpráva o česnekovém festivalu přišla neuvěřitelně pitomá. Dodnes si vzpomínám na úvodní větu: "Není dobrým člověkem, kdo nesmrdí česnekem", kterou jsem ve studiu četla a během vteřiny jsem věděla, že to do konce přečíst nezvládnu. Jen jsem doufala, že mě režie co nejdřív odstřihne a pustí reportáž.
"Povedl" se ti pak ještě nějaký podobný kousek nebo aspoň přeřek?
Přeřeků je spousta, ale já si pamatuju spíš ty, co se povedly mým bývalým kolegům. Třeba místo ‚katastrálního úřadu‘ řekla kolegyně ‚kastrální úřad‘ nebo když se mluvilo o zrušení klecových lůžek, tak jedna moderátorka řekla místo ‚prezident Klaus‘ ‚pacient Klaus‘ - to je kouzlo živého vysílání. Mně se stávají spíš přeřeky, které jsou dílem zamotaného jazyka a vtipně to většinou nevyzní.
V bulvárních novinách se po tvé "česnekové zprávě" psalo, že za to dostaneš padáka, což by bylo asi hodně drsné. Naštěstí se to nestalo, ale jak takové situace s vámi vedení řeší? Proslýchá se, že prý dostáváte pokuty.
Nevím, jak v jiných televizích, ale u nás na Primě se to řeší poměrně přátelskou domluvou.
Zprávy se čtou ze čtecího zařízení, co se ale stane, když by vypadlo?
Čtecí zařízení občas padá, ani technika není neomylná. Proto máme ve studiu všechny texty, které ve zprávách čteme, a když kamera selže (čtecí zařízení je součástí kamery), musíme číst z papíru.
Jsi vystudovaná právnička, nerozčilují tě třeba někdy určité zprávy, které čteš? Například když vidíš nějakou nespravedlnost.
S tím mám dost často problém, protože si myslím, že smysl pro spravedlnost mi snad nechybí (i proto jsem se dala na studium práv). U některých zpráv trpím a někdy jsem naštvaná, protože jsem bezmocná.
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Do práce chodím v jednu hodinu, ještě před tím se snažím přečíst noviny a sleduju zpravodajství v televizi nebo na internetu, abych byla v obraze a věděla, co se děje. V půl druhé pak začíná porada, na které se ladí scénář zpráv, od vedoucího vydání se dozvíme, jaké reportáže se natáčejí a co nás večer čeká. Potom připravujeme s kolegou Romanem Fojtou upoutávky na večerní zprávy, které se musejí odvysílat ještě před zprávami. Řešíme s kolegy reportéry, co všechno k tématu, o kterém natáčejí, zjistili a jak bude zhruba reportáž vypadat. Pak strávím asi hodinu v maskérně a zhruba od pěti hodin začíná nejrušnější část mého pracovního dne, kdy s reportéry pracujeme na konečné podobě textů. Pět minut před začátkem zpráv se pak přesouváme do studia, kde maskérky dělají poslední úpravy, a následuje vysílání.
A co děláš, když nevysíláš?
Když zrovna nemám službu, věnuji se synovi Viktorovi, svému partnerovi a jeho dětem a často taky sportuju. Už třetím rokem taky chodím do Jedličkova ústavu, kde jako dobrovolná asistentka pomáhám dětem s učením.
Do vysílání ti připravují oblečení kostymérky, stává se, že si musíš vzít na sebe něco, co se ti nelíbí? Konzultují s tebou, co bys měla mít na obrazovce na sobě, nebo to vybírají úplně samy?
Zprávy jsou seriózní pořad, kde by mělo být oblečení spíš konzervativní. To, co nosím ve zprávách obvykle, tedy sako a nějaký top, v civilu většinou nenosím. Náš vedoucí kostymérny má, ale myslím, velmi dobrý vkus, takže s ničím, co mi připraví, nemám problém a některé věci se mi líbí moc.
Jakému oblečení dáváš přednost v civilu a poznávají tě lidé na ulici?
V civilu mám nejradši sportovní oblečení, ale když mám příležitost, ráda si obléknu i nějaký pěkný model. Na ulici mě většinou nikdo nepoznává, protože se skoro nelíčím.
Tak to máš velký dar, že můžeš chodit nenalíčená. K tomu jsi velmi štíhlá, stojí tě to hodně úsilí?
Snažím se jíst zdravě, ale občas hřeším, takže sportuju. Chodím pravidelně do posilovny, jezdím na bruslích a na kole. Nevypadat oplácaně dá docela práci.
Věčný souboj s váhou, to zná skoro každá žena. Ty jsi ale velmi pohledná, dostáváš od fanoušků třeba pozvání na rande?
Pozvání na rande ne, jsou to většinou milé dopisy a někdy i prosba o fotku nebo podpis. Na rande mě ale naštěstí nikdo nezve. Asi už všichni vědí, že žiju s přítelem Petrem a že jsme spolu moc rádi.
Považuješ se za požitkáře? A pokud ano, v čem jsi požitkář?
Požitkář jsem asi právě v tom jídle a myslím, že jsem začala být i požitkář v pití dobrého vína, ke kterému mě přivedl můj přítel. Ne, že bych vínu rozuměla, ale ochutnala jsem tak dobrá vína, že už se hodně rozmýšlím, když si v restauraci objednávám skleničku, a to jsou takové moje delikatesy.
Čím bys chtěla být, kdybys nebyla moderátorkou?
Určitě soudkyní. To je můj sen, který se třeba ještě někdy v životě splní...
