Před pár dny oslavila žena (celé jméno si nepřeje zveřejnit) padesátiny obvyklým tahem do němoty, tentokrát ale spadla a s rozbitou hlavou skončila v nemocnici.
"Vtedy jsem si povedala konec. Když si umanu, s pitím přestanu," mísí do vět kousky své mateřské slovenštiny. Drobná hubená žena sdílí s manželem jednopokojový pavlačový byt v Brně. Dvě zbloudilé duše, co se před 15 lety potkaly kdesi na nádraží. A ani jeden teď neví, kudy kam.
Kvůli jejím dluhům dělám dvanáctky, stýská si manžel
"Tenkrát se mi nastěhovala tady na kobereček pod šicí stroj a prej odtud nepůjde. Tak říkám, uvidíme. Teď kvůli jejím dluhům musím dělat dvanáctky. Mám vám povědět, co všechno mi vyvádí?" lamentuje třiašedesátiletý důchodce. Chodí i na noční, přivydělává si u hlídací služby.
Je to přesně dva roky zpátky, co začal pád bývalé zdravotní sestry Anny. Od prosince roku 2006 k ní zoufalí obchodníci z nejrůznějších míst Brna opakovaně volají strážníky. Zatím čtyřiašedesátkrát.
"Vždycky v regálu popadne lahev vodky nebo rumu a na místě se do němoty opije. Dáme jí pokutu, kterou nezaplatí. Je notorička, takže nevidím východisko," přiznává mluvčí strážníků Denisa Kapitančiková. Na záchytce už dluží 37 tisíc korun, jenom letos tam přenocovala šestadvacetkrát.
Anna má maturitu na zdravotní škole v Popradu, 14 let na Slovensku pracovala v domově důchodců. Tehdy ještě bylo všechno fajn, i když její první manžel pil. Druh, s kterým žila potom, přidal i nějakou tu ránu.
"Nutil pít i mě a já se ho bála. Až jsem od něj radši utekla až do Česka," zavzpomíná žena. Bezradně hladí velkého psa, který vesele kouše gumový balonek. Kdysi bývala veselá. Hodně četla, ráda se smála a nezkazila prý žádnou legraci. Teď se v noci budí strachem, co se stane, až nezvládnou platit dluhy.
Pití mám asi po dědovi, přemýšlí Anna
"Nevím, co to ve mně je. Moje maminka si dala štamprli leda tak jednou do roka, na Vánoce. Ale můj děda pil jako duha, asi to mám po něm," domýšlí se. Při vzpomínce na extempore v supermarketech se rozesměje, ale hned zvážní.
"Tohle dělám, jen když su napitá, to sa nekontroluju. Jako střízlivé by se mě to nestalo," dušuje se.
Její manžel míchá u sporáku bramborové knedlíky a přitom lamentuje jako čert.
"Já se snad oběsím. Mám ji na krku, už to nevydržím. Vždyť mi ju přivedli domů i nahou," hartusí muž.
Být zavřená na léčbě Anna odmítá
Nad léčbou, kterou Anně doporučují pokaždé během jejích návštěv na záchytce, žena pokaždé jenom mávne rukou. Tři měsíce být někde zavřená, copak se to dá vydržet? Tvrdí, že klidně dokáže abstinovat několik dnů za sebou. Jenže co pak?
"Z ničeho nic na mě přijde hrozná žízeň. Mám úplně vyschlé rty a musím to přerazit dalším pitím," přiznává. Před dvěma roky manžel raději začal nakupovat sám, peníze jí do ruky už nedal. A tak to řeší tím, že si alkohol jednoduše bere z regálu. Nocleh na záchytce za 1 250 korun, které nezaplatí... a tak pořád dokola. Nikdo neví, jak z toho ven.
Ještě v listopadu pracovala v kuchyni jedné restaurace, kvůli absencím ji ale před dvěma týdny vyhodili. Říká o sobě, že bývala šikovná a pracovitá. Počáteční chvilkové odhodlání s pitím přestat je najednou to tam.
"Třeba si najdu nějakou brigádu, ale už si nevěřím," zachmuřeně usrkne z hrnku kafe. Pokoj se mlží cigaretovým dýmem a beznaděj by se dala krájet. "Za chvíli nebude ani na tu cigaretu," posteskne si Anna zoufale.
