Aby bylo jasno hned od začátku: Jestliže v padesátých letech hráli v českém filmu hlavní role Alena Vránová a Vladimír Ráž, bylo to něco, jako když dneska kina promítají hollywoodskou love story s Julií Robertsovou a Leonardem di Capriem.
Pamětníci vzpomínají, že Vránová a Ráž byli nesmírně populární dvojice, a to i na tehdejší dobu, kdy obliba hereckých hvězd byla spíše nežádoucí. Tehdy, v roce 1951, se Alena Vránová ještě jmenovala Kohoutová.
Podobně jako je dneska ostře sledovaným párem půvabná herečka a úspěšný podnikatel, v padesátých letech byl pro filmovou hvězdu odpovídajícím partnerem známý funkcionář. Takový pěkný pár, jako vystřižený ze svazáckých brožurek, tvořili právě manželé Kohoutovi.
Alena - krásná dívka z filmového plátna. Pavel - nadějný spisovatel, dramatik, organizátor kulturních akcí, a hlavně známý funkcionář svazu mládeže, kamarád vysoce postavených soudruhů.
Když se brali, vybral jako termín svatby den, kdy se narodil Stalin. Tolik ho obdivoval. Staroměstskou radnici lemovaly zástupy mládežníků v modrých košilích, vyhrával soubor Fučíkovci. Nad manželstvím si vzala patronát komunistická strana. Co to znamenalo? Že bude příkladem pro jiné - o víkendech recitovat dělníkům na stavbách mládeže, v létě besedovat s mladými družstevníky, jezdit na zkušenou do Sovětského svazu...
Však také Pavel Kohout své ani ne devatenáctileté manželce vyčítal, že si maluje pusu a nosí podpatky. Na takové věci přece pracující žena nemá čas! A pak to přišlo. Režisér Bořivoj Zeman si vybral Alenu jako představitelku princezny pro chystanou pohádku. Manželství mladého páru se otřáslo v základech.
Tvoje dny končí, Vladimíre Ráži!
Natáčelo se v létě 1951 v jižních Čechách. Pavel Kohout jel se souborem Fučíkovci na festival do Berlína. Spisovatel a historik Pavel Kosatík popisuje toto období ve své knize Fenomén Kohout. V kapitole nazvané přímo Pyšná princezna se dočteme: „Od třetího do dvacátého srpna pobýval - a triumfoval - se souborem v Berlíně, po návratu zamířil ze všeho nejdřív za Alenou do Jetřichovic, kde v té době filmový štáb točil. Když se objevil na place, zjistil, že nikdo z přítomných členů mu neumí vysvětlit, kde jeho žena právě je - a také, kde je představitel hlavní mužské role dobrého krále Miroslava, Vladimír Ráž. Alena se vrátila až po několika hodinách a ohromenému muži oznámila, že je do Ráže zamilovaná.
Řeklo by se, banální manželský trojúhelník. Vlastně, čtyřúhelník - Vladimír Ráž byl také ženatý. Jenže! Rozpad manželství pod patronátem strany? To přece nejde. Kohout psal Aleně záplavy dopisů. Přesvědčoval ji, ať se vrátí, nadával, prosil... Dopisy dostával i Ráž. Byly o tom, že kdo zradí lásku, je schopen zradit i vlast. O tom, že rozvraceči socialistického zřízení se obvykle poznají podle toho, že mají neuspořádaný rodinný život. Nezapomínejme - byl rok 1951. Lidé si dávali pozor na jazyk, komunisté zavírali za sebemenší vtipkování, začala doba politických procesů.
Alena měla strach. Co když manžel Rážovi ublíží? Měl kontakty na tehdejší mocné, stačila záminka a oblíbený herec by už nikdy žádnou roli nedostal. Historik Pavel Kosatík ve své knize připomíná ještě jeden zajímavý fakt, který podvedeného muže doháněl k nepříčetnosti. „Ráž o pět let starší než Kohout, ženatý, otec rodiny, a hlavně nesrovnatelně méně politicky angažovaný, tudíž v Pavlových očích muž, který neměl ženě čím imponovat, píše.
Pomsta nakonec byla opravdu propracovaná. Kohout napsal divadelní hru Dobrá píseň. O padouchovi, který komunistovi odloudil manželku. Poselství bylo jasné: ctnost mravní nelze oddělit od ctnosti politické. Kdo selže ve vztahu, nemá ve společnosti své místo, protože může selhat i při budování socialismu. Hra se stala hitem. Hrála se najednou v desítkách divadel, příběh známých osobností probírali svazáci na schůzích, Alenu si pozvali před komisi, kde měla vysvětlovat své selhání.
Ještě jedna věta z knihy Fenomén Kohout, věta z Kohoutova dopisu sokovi: „Píšu Ti proto, abych Ti jasně řekl jménem svým i svých vrstevníků: Tvoje dny končí, Vladimíre Ráži. Nepomohlo nic. Ani fakt, že komunisté mladému páru slibovali nový, větší byt, ve kterém by své manželství mohli dát jaksi zase do pořádku. Princezna Krasomila se rozvedla. Král Miroslav se také rozvedl. První svatbu měli ve filmu, druhou na úřadě. A pak ještě třetí, tajnou, u známého faráře. Narodila se jim dcera Markéta.
Na Východě dobře, na Západě zle
Skandál zavařil celému filmovému štábu. Ostatně, i bez něj byl vznik pohádky už tak komplikovaný. Byla to totiž vůbec první pohádka, která vznikla za vlády komunistů. A to nebylo jen tak. Točit v době převratných změn pohádku? Koho by mohly zajímat trampoty zamilovaného krále v době, kdy dělníci trhali rekordy u soustruhů? Tehdejší schvalovači scénářů neměli chuť vynakládat státní peníze na příběh o zhýčkaných feudálech. Režisér Bořivoj Zeman neměl šanci získat na natáčení ani barevný filmový materiál - škoda ho na takovou hloupost.
Aby vůbec film mohl vzniknout, jeho tvůrci předem upravili postavy z pohádkové předlohy Boženy Němcové tak, aby vyhověli cenzorům. Příklady? Zaprvé: Král Miroslav se živí jako zahradník. Ač šlechtic, pochopil, že nová doba si žádá nový přístup k práci. Zadruhé: Švec, který, chudák, žije v království, kde je tak zle, že se tam ani nesmí zpívat, skáče přes hranici do země, kde je lépe - na Východ. Na Západě je špatně, na Východě dobře. Západní země je ve filmu taková celá temná, sedí na ní krkavec. Východní stranu hranice symbolizuje pěkně zelená, rozkvetlá louka. Náhoda? Ne, pamětníci tvrdí, že se diváci v kinech při téhle scéně dovtípili a hodně se smáli.
Zatřetí: Vesničané si posteskli, že jim mlynář odčerpává vodu z řeky. Král hned navrhl, že je třeba postavit hráz a bude hodně vody pro všechny. Proč? V padesátých letech přece bylo hitem stavění velkých přehradních nádrží - symbolů toho, že pracující lid umí poručit i řekám.
„Dnes z těchto scén můžeme mít legraci, ale v porovnání s filmy, které v té době vznikaly, Pyšná princezna nebyla agitka, říká filmová historička Eva Urbanová. „Pohádkový příběh byl vyvážený s tím, co se od tehdejších filmů očekávalo. Tvůrci se s tím vypořádali dobře. Už v době premiéry v roce 1952 se film stal tahákem. Není se čemu divit. V době plné budovatelských filmů z polí a továren prolétl romantický příběh biografy jako svěží jarní vítr.
Přispěly k tomu: Vtipné dialogy. Hezcí a oblíbení herci v hlavních rolích. Vynikající herci v dalších rolích. Klasický příběh podle pohádky Boženy Němcové. Podařená písnička Rozvíjej se, poupátko, která se stala hitem. „K úspěchu filmu přispěla i láska Aleny Vránové a Vladimíra Ráže. Bylo vidět, že vlastně vůbec nehráli, prohlásil později v jednom z rozhovorů režisér Bořivoj Zeman. „Ráže a Vránovou všichni milovali. Byli moc populární, vzpomíná Blažena Urgošíková, historička Národního filmového archivu.
V České televizi měla Pyšná princezna premiéru v roce 1965. Od té doby ji vysílala ještě třiadvacetkrát. V různých anketách o nejoblíbenější českou pohádku se střídá na předních příčkách se Třemi oříšky pro Popelku. Drží však prvenství - protože je o hodně starší, že všech pohádek ji vidělo nejvíce diváků.
Za dobu, kdy se promítala v kinech, na ni podle záznamů z tehdejší Ústřední půjčovny filmů přišlo přes deset a půl milionu lidí. K tomu přidejme miliony diváků, které se na ni každý rok dívají v televizi. No schválně, kolikrát jste ji o Vánocích viděli? Čtyřikrát, pětkrát, desetkrát? Podle České televize mívala do roku 1995 průměrnou sledovanost dvaašedesát procent, v posledních letech přes dvacet procent.
Alena Vránová: Je to minulost
Jsou tady zase Vánoce. Tvůrci programu České televize mají jasno: i letos bude Pyšná princezna jedním ze svátečních trháků, které mají přilákat diváky k obrazovkám. Vladimír Ráž ji už neuvidí. Zemřel v roce 2000. Pavel Kohout se podívá? Od padesátých let se dost změnil - ze zaníceného budovatele komunismu přes disidenta, jehož divadelní hry se hrály společně s Havlovými, v poklidně žijícího spisovatele, který s nadhledem bilancuje svůj život. Alena Vránová se dívat nebude. Nesnáší totiž vzpomínky. Jak dneska žije?
Prosincový večer, něco před sedmou. Ulicemi pražského Starého Města svižně kráčí nakrátko ostříhaná dáma. Kalhoty, elegantní kabátek, taška přes rameno. Tohle má být sedmdesátiletá žena? Kdepak, na první pohled nejvýše padesátka. Rysy a jemně nalíčená tvář dávají jasně najevo, že v mládí bývala výjimečně krásná. To je dnešní princezna Krasomila. Jde na představení do divadla Ungelt, kde hraje hlavní roli ve hře Řidič paní Daisy.
Vyprodáno je na dva měsíce dopředu. Stejně jako v případě kusu Jak vraždili sestru Charlie, ve kterém exceluje spolu s Terezou Brodskou a Valérií Zawadskou. Ostatně, je držitelkou prestižní divadelní ceny Thálie, tudíž v malém divadélku hvězda. Dsítky představení v Ungeltu, zájezdy, dabing. V televizi a ve filmu se objevuje málokdy.
Vnučka má miminko, takže hodně času zaberou společné procházky. Je usměvavá, příjemná. Jenže, jakmile přijde řeč na pohádku, která jí změnila život, Aleně Vránové tuhnou rysy. „Padesát let se mě lidé ptají stále na totéž. Padesát let odpovídám novinářům na stále stejné otázky o historkách z natáčení. Řekla jsem si: dost!
O jejím současném životě s ní můžete mluvit, jak je libo. Ochotně vás zve na představení. Ale vzpomínat? Jen to ne. „Samozřejmě jsem ráda, že pohádka měla takový úspěch. Je to lichotivé. Mám radost, že se líbí pořád i mladším generacím diváků. Jenže pro mě je to minulost, vysvětluje těsně předtím, než se v Ungeltu převtělí v paní Daisy.
Výroky, které zlidověly
Zavaž mi střevíček!
Trubte na poplach! Zrušte poplach!
Našli, moji rádcové, našli?
Kdo je kdo v Pyšné princezně
Princezna Krasomila - Alena Vránová
Král Miroslav - Vladimír Ráž
Starý král - Stanislav Neumann
Královský kancléř - Miloš Kopecký
Princ - Miloš Nesvadba
Výběrčí daní - Josef Hlinomaz
Tvůrci nesmrtelné pohádky
režisér - Bořivoj Zeman
autoři námětu podle pohádky Boženy Němcové - Henryk Bloch a Oldřich Kautský
verše - František Hrubín
hudba - Dalibor C. Vačkář
kamera - Jan Roth
Proč hrála na loutnu?
(jak pohádku viděla kritika)
Divákům se Pyšná princezna líbila hned při premiéře, kritikům méně. Nebyla dost socialistická. Filmový historik Pavel Taussig našel v archivech například tato hodnocení z časopisu Kino:
“Krasomila se chce naučit hrát na loutnu. A proč právě na ni? Uvážil režisér, že setře národnost pohádky, použije-li loutnu, která je románským nástrojem, a že jejím přednesem odnárodní i český charakter písně?
“Tvůrci při realizaci postavy krále Miroslava všechnu jeho charakterovou čistotou a vnitřní krásu přikryli vnější efektní líbivostí. Při styku s lidem král štědře rozdává povrchní a nekonkrétní rady do života. Pro toto je typická scéna, v níž přijíždí ke skupině dívek špatným způsobem shrabující seno. Jak mohl režisér projevit takovou technickou neznalost jedné ze základních zemědělských prací?
“Daleko lepší by bylo, kdyby se D. C. Vačkář poučil a více čerpal z národních písní. Lidé by pak zpěvem nevychvalovali práci, ale zpívali by si při ní a tím vyjadřovali svou radost ze života a díla.
Fotografie z filmu Pyšná princezna.
