Bydlela jste vždycky ve Vokovicích?
Přišla jsem sem náhodou. Po babičce jsem zdědila byt v Korunovační ulici na Letné. Tehdy to byla hezká, klidná ulice, která ale dnes patří v Praze k těm nejrušnějším. Byt to byl mizerný, vodovod i záchod byl jen na chodbě. Ale před třiceti lety, když už jsem si myslela, že se mi nikdy nepovede získat jiný, lepší byt, se mi podařilo vyměnit ho s pánem, kterému chyběl ve Vokovicích kostel. Ten na Letné je - a tak mu vůbec nevadilo, že byt nemá v kuchyni vodovod.
Od začátku jste měli celý dům jen pro sebe?
Původně nám tady patřil jen maličký družstevní byt, ale postupně jsme ho rozšiřovali a kupovali další části.
Jak tuto výměnu hodnotíte s odstupem let?
Dnes si myslím, že ta výměna patřila k nejšťastnějším okamžikům mého života. Už si nedovedu představit, že by mě něco donutilo opustit tenhle kout Prahy. Tady je člověk vlastně skutečně v přírodě. Navíc, jak tak stárnu, přinutím se chodit "jen tak", abych měla nějaký pohyb. A v Šárce, kterou jsme v průběhu těch třiceti let prochodili křížem krážem, jsou pořád ještě cestičky, po nichž jsem nikdy nešla.
Jak máte dům zařízený?
Jsem "staromilec" a můj muž také. Starý nábytek, ale volně kombinujeme s moderním a pohodlným. Například v obýváku máme bílou sedačku z obchodu IKEA a vedle ní kredenc po babičce. Nedržíme se přísně nějakého stylu. Dcera ty "staré krámy" jak říká, právě nemusí, a tak má svůj pokoj takový, jak se líbí jí. Snažím se, aby u nás bylo příjemně a útulno a často ovšem upřednostňuji krásu před pohodlím. Na gauči mám třeba vyšívané staré polštářky a těžce nesu, když si je dá někdo pod hlavu a muchlá mi je.
Máte tady také krásnou zahradu?
To je taková moje veliká láska. Každodenní kontakt se zahradou totiž pro mě znamená vrchol spokojenosti. Je to úplně něco jiného než zahrada na chalupě, kam přijedete jen na víkend.
Máte chalupu?
Už ne. Abychom si mohli od bytového družstva koupit tenhle dům, prodali jsme ji. Nepokládám to však za příkoří, ale za štěstí. Mít dvě zahrady, na to už bych neměla sílu.
Zahrada ale kromě potěšení představuje i hodně práce. Nedělá vám to problémy?
Dřina mi nevadí. Naopak, je to nejlepší relaxace a fitcentrum na světě. U nás doma se nikdo příliš nepřetrhne, že by mi pomáhal. Dceři je osmnáct, takže zahrada je jí srdečně ukradená a moji radost nad kytičkami považuje za začátek senility.
Takže je to vlastně vaše hobby?
Péče o zahradu převálcovala všechny mé ostatní koníčky. Postihlo mě to sice až v pokročilém věku, ale zato zásadně, a to až ve chvíli, kdy začala být dříve společná zahrada jenom naše.
Máte tu nějaké zvlášť oblíbené místo?
Mám jich víc. Ráda sedávám u jezírka a dívám se na ně. Zvláště lekníny jsou úplná senzace. Vždycky, když se objeví špička nového květu, jsem nadšená. Jindy je to zase pergola. Tam je stín, i když jsou vedra. A někdy se ráda natáhnu na lehátko v rohu, abych měla přehled o celé zahradě.
A jaké máte nejraději květiny?
Hortenzie, kopretiny, vděčné modré lobelky, lilie… Všechny kytky mám vlastně ráda. Než bych ve své zahradě nějakou utrhla, raději si ji dojdu koupit do květinářství.
Jezírko jste si navrhovala sama?
Měla jsem o něm představu, ale zjistila jsem, že je to docela věda. Takže ho nakonec udělala odborná firma. Je vyzděné, hluboké skoro dva metry - to kvůli rybám. Základní rostlinky osadila taky firma a já to všechno postupně vylepšuji.
A co nějaká specialita na zahradě?
Za nejlepší investici považuji automatické zavlažování, zvláště v letošním úmorném vedru. Ručně zahradu člověk nikdy tak dokonale nezalije. Takhle vyjedou každý večer čidla a o zalití je postaráno. To je ohromná výhoda, především pokud někam jedeme.
Co pes a zahrada?
Tak to považuji za vražednou kombinaci. I když jinak mám psy moc ráda a vždycky jsme nějakého měli. Ale jen do té doby, než jsem propadla zahradě. Myslím ale, až poleví má zahradnická euforie, zase si psa pořídíme.
Přišla jsem sem náhodou. Po babičce jsem zdědila byt v Korunovační ulici na Letné. Tehdy to byla hezká, klidná ulice, která ale dnes patří v Praze k těm nejrušnějším. Byt to byl mizerný, vodovod i záchod byl jen na chodbě. Ale před třiceti lety, když už jsem si myslela, že se mi nikdy nepovede získat jiný, lepší byt, se mi podařilo vyměnit ho s pánem, kterému chyběl ve Vokovicích kostel. Ten na Letné je - a tak mu vůbec nevadilo, že byt nemá v kuchyni vodovod.
Od začátku jste měli celý dům jen pro sebe?
Původně nám tady patřil jen maličký družstevní byt, ale postupně jsme ho rozšiřovali a kupovali další části.
Jak tuto výměnu hodnotíte s odstupem let?
Dnes si myslím, že ta výměna patřila k nejšťastnějším okamžikům mého života. Už si nedovedu představit, že by mě něco donutilo opustit tenhle kout Prahy. Tady je člověk vlastně skutečně v přírodě. Navíc, jak tak stárnu, přinutím se chodit "jen tak", abych měla nějaký pohyb. A v Šárce, kterou jsme v průběhu těch třiceti let prochodili křížem krážem, jsou pořád ještě cestičky, po nichž jsem nikdy nešla.
Jak máte dům zařízený?
Jsem "staromilec" a můj muž také. Starý nábytek, ale volně kombinujeme s moderním a pohodlným. Například v obýváku máme bílou sedačku z obchodu IKEA a vedle ní kredenc po babičce. Nedržíme se přísně nějakého stylu. Dcera ty "staré krámy" jak říká, právě nemusí, a tak má svůj pokoj takový, jak se líbí jí. Snažím se, aby u nás bylo příjemně a útulno a často ovšem upřednostňuji krásu před pohodlím. Na gauči mám třeba vyšívané staré polštářky a těžce nesu, když si je dá někdo pod hlavu a muchlá mi je.
Máte tady také krásnou zahradu?
To je taková moje veliká láska. Každodenní kontakt se zahradou totiž pro mě znamená vrchol spokojenosti. Je to úplně něco jiného než zahrada na chalupě, kam přijedete jen na víkend.
Máte chalupu?
Už ne. Abychom si mohli od bytového družstva koupit tenhle dům, prodali jsme ji. Nepokládám to však za příkoří, ale za štěstí. Mít dvě zahrady, na to už bych neměla sílu.
Zahrada ale kromě potěšení představuje i hodně práce. Nedělá vám to problémy?
Dřina mi nevadí. Naopak, je to nejlepší relaxace a fitcentrum na světě. U nás doma se nikdo příliš nepřetrhne, že by mi pomáhal. Dceři je osmnáct, takže zahrada je jí srdečně ukradená a moji radost nad kytičkami považuje za začátek senility.
Takže je to vlastně vaše hobby?
Péče o zahradu převálcovala všechny mé ostatní koníčky. Postihlo mě to sice až v pokročilém věku, ale zato zásadně, a to až ve chvíli, kdy začala být dříve společná zahrada jenom naše.
Máte tu nějaké zvlášť oblíbené místo?
Mám jich víc. Ráda sedávám u jezírka a dívám se na ně. Zvláště lekníny jsou úplná senzace. Vždycky, když se objeví špička nového květu, jsem nadšená. Jindy je to zase pergola. Tam je stín, i když jsou vedra. A někdy se ráda natáhnu na lehátko v rohu, abych měla přehled o celé zahradě.
A jaké máte nejraději květiny?
Hortenzie, kopretiny, vděčné modré lobelky, lilie… Všechny kytky mám vlastně ráda. Než bych ve své zahradě nějakou utrhla, raději si ji dojdu koupit do květinářství.
Jezírko jste si navrhovala sama?
Měla jsem o něm představu, ale zjistila jsem, že je to docela věda. Takže ho nakonec udělala odborná firma. Je vyzděné, hluboké skoro dva metry - to kvůli rybám. Základní rostlinky osadila taky firma a já to všechno postupně vylepšuji.
A co nějaká specialita na zahradě?
Za nejlepší investici považuji automatické zavlažování, zvláště v letošním úmorném vedru. Ručně zahradu člověk nikdy tak dokonale nezalije. Takhle vyjedou každý večer čidla a o zalití je postaráno. To je ohromná výhoda, především pokud někam jedeme.
Co pes a zahrada?
Tak to považuji za vražednou kombinaci. I když jinak mám psy moc ráda a vždycky jsme nějakého měli. Ale jen do té doby, než jsem propadla zahradě. Myslím ale, až poleví má zahradnická euforie, zase si psa pořídíme.
