Tuhle jsem sousedovic Lucince vypravovala: "Když chodil Pán Bůh po světě a rozdával šikovnost, úplně zapomněl na jednu mrňavou holku z našeho městečka..." Opomenutou mrňavou holkou jsem byla já.
Pravidla čtenářské soutěže najdete ZDE. |
A protože mi Pán Bůh balíček zručnosti nedoručil ani v pozdějším věku, nemám šanci přichystat manželovi překvápko tím, že nalepím krásnou novou tapetu do ložnice, nainstaluju vánoční osvětlení nebo vyměním baterii v autě. Co víc, auto neřídím a k pověstnému "v mapách číst neumím" doplním, že taky kompas, buzola a letokruhy pařezů jsou pro mě velkou neznámou.
Faktem, že pomůžu složit uhlí a nanosit špalíky do kůlny, ničí obdiv nesklidím. Ovšem v době, kdy jsme spolu teprve chodili a mimo jiné chození jsme občas zašli i na pouť, jsem mu oči na jedné takové veselici vytřela dokonale.
Můj vstup na náměstí, kde se pouťové kramaření odehrávalo, připomínal slavnostní entrée. Hned první atrakcí byla střelnice. Právě u ní se začaly dít věci. Přítel se mi, ostatně jako vždy, pokusil vystřelit voňavkou pocákanou kytku, případně pugét. A ejhle, rány jako z děla, ale všechny mimo cíl.
Jen tak, jakoby mimochodem, jsem se do akce pustila já. Čtyři pokusy a čtyři trefy. Za sebou jsme uslyšeli kamarádův hlas: "Tak tuhle bych si nebral." No, nemyslel to vážně, vždyť nám později svatbu odsvědčil. Navíc mi tehdy na pouti vystřelil pátou růži, abych jich neměla sudý počet, který prý přináší smůlu.
Posílena vítězstvím a okrášlena papírovým pugétem jsem vlezla na tu nejbláznivější atrakci, která se na náměstí nacházela. To už příteli údivem lezly oči z důlků, protože dosud jsem vždycky tvrdohlavě trvala na tom, že já pouze a jedině mírně plovoucí labutě, v horším případě (s tváří bledou jako Rusalka) na ruské kolo.
Zázraky se, alespoň co se mě týká, děly jen jedno pouťové odpoledne. Od té doby zase sedávám na labutích, případně jsem Rusalkou na ruském kole. Střelnice míjím bez povšimnutí, protože opakované pokusy o sestřelení špejle s kytkou, žvejkačkou či dokonce výhra v podobě plyšového medvěda jsou všechny marné. Zato s manželem spolu pohodově žijeme víc než třicet let, bez střílení.
