Upřímnost a sdílení.

Na den, kdy nas pes odesel, vzpominam dodnes se sentimentem. Krasne jsme zvlafli velmi dulezity moment v rodine. Pejsek uz jen lezel, mel velke bolesti, dostal vetsi davku leku, udelalo se mu dokonce lepe a zacal zrat, dostal od deti mlsy, celeho ho vycesaly a potulily se s nim. Prisli se rozloucit i jejich kamaradi. Potom deti rekly posledni ahoj, daly mu pusu a sly na pohadky. Prijel lekar s injekcí a psa jsme pohrbilli na zahrade.Deti sly az druhy den s kytickou na hrob. Rozlouceni s laskou, uctou a zdravym rozumem. Posledni smutky po pul roce douzdravilo to prave štěně:)

Jen buran komentuje volbu jména.

me napadlo neco ve stylu: "Rene (opravdu moc hezke jmeno), Betyna je stara a moc nemocna, za chvili umre".

Težká rada. Snad nejstravitelnější je říci, že každý, dřív nebo později, odejde tam, odkud se už nikdo nevrací a po čase tam za ním odejdeme my všichni. Tady zůstává naděje na shledání. To není lež ale věc víry.

Věřím, že tohle jsou jen modelové dotazy, protože pokud se člověk dítěti věnuje, mluví s ním, čte mu pohádky, vypráví mu o svém dětství, vypráví mu různé historky a příběhy, které slyšel, viděl (film, divadlo) nebo četl a snaží se mu na takových příkladech vysvětlit, jak to v životě chodí, má už s pětiletým dítětem téma smrti, nemocí, stáří a úrazů probráno. Zkrátka ví, jakým způsobem o tom s dítětem mluvit.

Stejné je to v případě sexu a narození. Pokud si rodič s dítětem upřímně, zábavně a často povídá, hraje si, vtipkuje, vysvětluje, vypráví a předčítá, tak se na všechna důležitá témata narazí už v útlém předškolním věku. Čím je dítě přemýšlivější, tím dříve.

A čím více se člověk dítěti věnuje, nelže mu, neodbývá ho nesmysly a všechno vysvětluje upřímně, po pravdě a přiměřeně věku, tím je dítě přemýšlivější.

A čím je dítě přemýšlivější a rozumnější, tím je samostatnější, je na něj spolehnutí, není třeba na něj dohlížet, ohlídá se samo...

Což je nakonec cílem celé výchovy...

No a?

Nejlepší je říct mu, že pejsek umře. a že po nějakém čase umře i babička, děda a nakonec i maminka a tatínek. A konečně umře i dítko samotné..

Z vlastní zkušenosti vím, že na smrt není člověk nikdy dost připravený a je jedno, zda jde o blízkou osobu nebo zvíře. Nedávám sem rovnítko, nejsem cynik, mluvím o smrti jako o nevratné situaci, která způsobí bolest, smutek, žal a bezmocnost. Musí to přebolet. Pejsků jsem pochovala několik, je to vždy hrozně smutné, ale odezní to. Synkovi dejte čas na slzy a rozloučení, povězte mu o "Duhovém mostu"...

Na úmrtí psa je nejlepší metoda - pořídit nového.

Ale ne hned. Protože v něm budete hledat toho původního, a každý je jiný. Nechat odeznít bolest nad starým, a teprve pak nového.