to si pamatuju jako tri letej, mamka musela do prace a my s brachou do skolky. A vubec se nam to nelibilo. Docela osklivej zazitek :-)

Máme dvouletého kluka a zrovna se to snažíme řešit. Že táta chodí do práce si zvyknul rychle, ale když jde někam máma, dokáže těsně po odchodu spustit řev i na půl hodiny. A snažit se utěšovat, to je stejné jako přilévat olej do ohně. Už jsme zjistili, že nejlepší ho je opravdu nechat vyřvat, což doma se dá vydržet, na veřejnosti je to horší. Oba doufáme, že mu časem dojde, že je to v životě běžné a má se aspoň na koho těšit. Ale vysvětlovat mu, že maminka přijde za 5 minut, za hodinu , příští den... to je zatím marné jako diskuze s některými místními diskutéry, kteří mají svou pravdu a nic jiného ani jiný pohled je nezajímá. Asi inteligenčně zamrzli ve dvou letech.

Separační úzkost až do dospívání. To mě dostalo. Mám dojem , že v dospívání mají puberťáci daleko větší úzkost z přítomnosti rodičů než z jejich absence.

Ale pak u postpuberťáků se vrací zpět, když se mají bez maminky postarat sami o sebe

Ale pferdlajs.. Separační úzkost používají matky jako prostředek výchovy, jako prostředek pomsty když dítě nedosahuje kýžené výsledky třeba ve škole a jako formu TRESTU ...  Zcela plánovitě, zcela záměrně.

Ale prdlajz - co kdyz dite breci kdyz ho do skolky (mluvime tu o malych detech) vede tatinek. Co to je potom?

Koukám, že to je podobný jako se psy.

V podstatě jo, ale rodiče to neradi slyší :). A kdyby jen se psy. V mimčo věku mi syn velmi připomínal chováním papouška. Je na tom hezky vidět, jak se ze zvířátka vyvíjí člověk. Je to úžasné sledovat.

To bych decku nikdy neudělala , že odejdu a nic neřeknu. Naopak vždy dopředu se s ním domluvim, že tehdy a tehdy půjdu pryč a že bude s tetou a vrátím se a kdy. Nevymyslim na něho finty, ani manipulace.

Záleží, jak je dítě "staré" Moje roční dcera by asi těžko pochopila vysvětlení, že se za dvě hodiny vrátím. Prostě jí nechám hrát s babičkou a jdu pryč. Když se vrátím, ani si nevšimne, že jsem byla pryč ;)