to už psal Jirotka v Saturninovi, že zatímco při rýmě nebo zlomenině víme, že jsme nemocní a je potřeba se uzdravit, když ale onemocní hlava (resp. nervy) mávne se rukou...

Líbilo by se mi, kdyby člověk fungoval podle tvrzení Davida Petržely.

(„A kdo si neurotransmitery vyrábí? Přece já sám :-). Záleží jen na Vás, co si myslíte, že můžete - je to Vaše tělo :-). Vy jste zodpovědný za to, co jste - nikdo jiný.“)

To bych si prostě řekla: je to moje tělo, nepustím do něj choroby, škodlivým virům a bakteriím nedám šanci, nikde mi nic nebude zhoubně bujet, silou vůle zalátám zubní kazy, vyrobím si tolik serotoninu, co synapse ráčí, nedovolím tkáním podléhat opotřebení ani gravitaci, budu žít věčně a budu stále půvabná...

... no pár jeho příspěvků jsem si přečetl a je to síla...

.

Choďte do hospody.

Znám, bohužel 10 let pekla, krabičky a krabičky prášků, 30 kilo nahoře, trávicí a srdeční problémy, játra v háji, bolesti hlavy, opovržení sama nad sebou, že to nedokážu zvládnout, sebetrýznění, že jsem kvůli depresi špatná máma i manželka...prostě 10 let, které mi nikdo nevrátí. A to byla "jen" středně těžká deprese. A dobře vím, že z toho nejsem venku ani omylem, to je prostě diagnóza na celý život. Momentálně jsem bez léků, cvičím, podařilo se mi konečně sundat aspoň polovinu z těch nabraných kil. Ale moc dobře vím, že tohle nefunguje u každého, ne každý si může dovolit vysadit léky a říct si, že to zvládne bez nich, jako jsem to před dvěma lety udělala já. Taky si moc dobře uvědomuju, že do toho můžu kdykoliv znovu zahučet. Zatím se držím.

Deprese mi vzala zdraví a 10 let života, ale přece jen mi jednu věc i dala - naučila jsem se nezabývat se blbostmi a nepřidělávat si problémy a starosti. Nad lecčím už dneska mávnu rukou a nechám to plavat. A taky jsem si díky ní uvědomila, jak skvělý je můj manžel člověk

Nemocným přeju, ať je jim brzy lépe, a zdravým, aby je deprese nikdy nepotkala

Poslední dobou mám pocit, že se v médiích hodně píše o nadměrném předepisování antidepresiv. Argumentuje se případy lehkých a středně těžkých depresí, kde může pomoci místo léků psychoterapie. U slabších depresí skutečně může pomáhat, ovšem za předpokladu, že je správně a dostatečně intenzivně vedena psychoterapeutem. Ovšem psychologů, kteří pracují na zdravotní pojišťovnu je poměrně málo a jsou tudíž přetíženi a na psychoterapeuta, který pracuje za hotové a kde hodina sezení stojí 500 - 1000Kč , nemá spousta lidí peníze. Takové sezení je zpravidla zapotřebí 1 - 2x týdně, jinak to v podstatě nemá cenu. Proto jsou antidepresiva v léčbě deprese nezastupitelná.

S těmi penězi je to šílené. Není to proto, že by terapeuti byli vydřiduši, ale mnohem víc tím, že léčba duševních nemocí je stále vnímána jako nějaký "luxus pro zhýčkance". Zlomenou nohu vidí každý, a tak se běžně léčí z pojištění. Zlomenou duši nevidí skoro nikdo, podle mnohých je to prostě jen "velkopanská záležitost z nicnedělání". Člověk by čekal, že už dnes tyto předsudky nebudou tak běžné, ale bohužel to je omyl. Všem duševně nemocným přeju hodně štěstí v jejich boji a hluboce s nimi soucítím.

Bohužel - hodně lidí s diagnózou deprese přijde o práci. Než pacientovu okolí dojde, oč běží a dostane ho k lékaři, zaměstnavatel s takovým člověkem většinou dříve ztratí trpělivost.

Doporučil bych se podívat jinam než je západní psychiatrie. Jedním z projevů deprese je absolutní nedostatek energie, kdy člověk funguje, tedy spíše nefunguje, jako robot. No a tu energii je potřeba rozhýbat - ne, že není, ona je, ale je zablokovaná, neproudí. Opakem deprese není radost, nýbrž vitalita.

Blbost ... příčin deprese je několik a nezanedbatelnou roli hrají i genetické predispozice. V podstatě vám mozek nevyrábí ty správné látky, které pak musíte dodávat uměle. Mělo by to jít ruku v ruce s psychologickou terapií, správným jídlem a pravidelným pohybem (jen je problém v té depresi se většinou k tomu správnému chování dokopat).

Tak ze depresi zlehcuji laici, to bych jeste chapala. Kdo nezazil, tezko si to dokaze predstavit. Ale ze se najde i doktorka, ktera cloveka s tezkou depresi odbyde slovy "nefnukej a makej" tak nad tim uz mi zustava rozum stat. To je uz na postih.

Je to příliš těžká nemoc, hlavně proto, že navenek je člověk zdráv a vevnitř hotové peklo. Pomoc nejbližších, rodiny, dětí, je strašně důležitá. Neoddávat se ji a bojovat je stejně důležité. I když přinutit se něco dělat je občas neskutečně těžké. A krom toho vedlejší účinky léků - přibírání na váze není taky nic moc.

To neoddávate se, je hrozně težké, partner a okolí trpí velice podobně, sice jinak, ale také.