V nemocnici jí sdělili, že dítě je mrtvé. "Vyvolali mi porod. Musela jsem porodit mrtvé dítě. To je strašný zážitek," vzpomíná Denisa Courné z Prahy, která o dítě přišla před dvěma a půl lety. Když o ztrátě mluví, rozpláče se.
Náhodná vůle přírody
Žen, které se z porodnice vracejí s prázdnou náručí, jsou v Česku ročně skoro tři stovky. Jejich dítě umře často náhle – v pokročilé fázi těhotenství, během porodu nebo záhy po něm. "Z velké části je to vůle přírody, které se většinou nedalo zabránit," říká porodník Petr Velebil. Nejčastější příčinou úmrtí, kterou neodhalí ultrazvuk, je udušení kvůli komplikacím s pupeční šňůrou (uzel nebo otočení kolem krku plodu).
I když se ženám snaží jejich partner a další blízcí sebevíc pomoct, jejich bolest prý pochopit nedokážou. Miminko totiž znaly jen ony. "Povídáte si s ním, jen vy cítíte jeho pohyby, vnímáte, jak kope. A pak jste s tou bolestí sama, zmatená s prázdnou náručí. V hlavě tisíc otázek, proč se to stalo vám," vzpomíná na pocity, které ji ovládly, Hana Dundrová z Mostu. Měla sice vedle sebe chápajícího partnera a milující rodinu, ale chyběla jí možnost kontaktu s ženami, kterým se stalo to samé.
"Kdyby v Česku existovala nějaká podpůrná skupina, vyrovnávala bych se s tím daleko lépe," dodává. Stejného názoru jsou i další ženy. A jedna z nich, Denisa Courné, se už dokonce rozhodla, že něco na způsob podpůrné skupiny pro matky, které tato tragédie postihla, založí. Zatím se inspiruje v zahraničí. Získala statut českého zástupce organizace International Stillbirth Society, která se problematikou mrtvě narozených dětí zabývá.
Podle psychoterapeutky Věry Gabrielové by maminkám laická pomoc žen, které si touto zkušeností prošly, výrazně ulehčila situaci. "Každá žena sice potřebuje v té chvíli něco jiného, ale ze své zkušenosti si troufám tvrdit, že podpůrná skupina by pomohla," říká. "Prvním pilířem ale zůstává rodinné zázemí, druhým by měla být vstřícnost personálu v porodnicích, což u nás bohužel není pravidlem," dodává Gabrielová.
Bezcitní zdravotníci
"Oporou v nejhorších chvílích mi byli mí nejbližší, bez nich bych to nezvládla, často jsem myslela na nejhorší," říká Hana Dundrová. Zato zdravotní personál k ní byl "v lepším případě chladný, v horším bezcitný".
"Jedna sestra mi dokonce už třetí den po porodu udělila přednášku, že už jsem se s tím měla dávno vyrovnat," popisuje. Naopak třicetiletá Petra z Kladenska se setkala s velmi empatickým personálem. "Byli ohleduplní. Zřejmě je to také šokovalo. Nabízeli mi i pomoc psychologa, ale já ho v té chvíli odmítla," říká.
Snaha o vylepšení přístupu zdravotníků je také součástí projektu, který chystá Denisa Courné. "Ráda bych, aby se změnilo i to, jak se nakládá s mrtvým miminkem. Ve světě je úplně běžné, že miminko i oblečou, rodiče se s ním vyfotí nebo si na něj nechají nějakou památku. Já je nechtěla ani vidět, zpětně toho lituju. Věřím, že kdyby mi s tím tehdy někdo pomohl, rychleji bych se s tím vyrovnala."
Podobného názoru je i porodní asistentka Hana Šilarová, která se podílí na přípravě semináře na toto téma. "K ženám se musí přistupovat individuálně. Měly by mít prostor se rozhodnout, budou-li chtít své dítě vidět, podržet ho v náručí, zda je budou chtít pohřbít. Musíme jim dát čas na rozmyšlenou. První reakce totiž bývají obvykle negativní, ale dlouhodobě bolestivější," míní Šilarová. Podle porodníka Petra Velebila se maminky se ztrátou dítěte lépe vyrovnávají, když seberou odvahu se s ním rozloučit.
