Zamilovala jste se na první pohled?
To bylo až kýčovitě hezké. Byla jsem na mezinárodním gumárenském sympóziu jako redaktorka, a tak jako teď vy děláte rozhovor se mnou, tak jsem já dělala německy rozhovor s jedním Angličanem, který žil ve Vídni a obchodně jezdil po východní Evropě. Byl džentlmen, pozval mě na kávu, šli jsme na drink. Jezdil sem poměrně často, pokaždé se ozval, a tak nějak to vyústilo.
Chodit s Angličanem na počátku 80. let nebylo nic běžného, jak to vzalo vaše okolí?
Bylo to pozdvižení. Ne že bychom se museli scházet tajně, někam jsme si klidně zajeli, strávili večer, ale když i noc, tak jedině ve dvou pokojích. Tehdy se nehodilo, aby rozhlasoví redaktoři měli takové kontakty. Dneska to zní směšně, ale bylo to tak.
Po jak dlouhé známosti jste se vzali?
Asi po třech letech.
Co na to vaši rodiče?
Maminka z toho nebyla šťastná. Nemohla přenést přes srdce, že bych měla odejít do Rakouska. Ze Zlína je to sice do Vídně pár hodin autem, ale tehdy to znamenalo něco nedosažitelného, závory, hranice, víza, prostě problémy. Byla to vůbec divná doba. Byla bych mnohem šťastnější, kdyby Eric mohl pracovat u nás.
Vy jste netoužila odejít?
Vůbec. Tehdy se ale všeobecně soudilo, že každá žena, která se provdala za cizince, se provdala proto, že je bohatý, že ji zabezpečí a odveze z republiky. Vysvětlovat někomu, že tohle nejsou důvody mého sňatku, jsem se ani nesnažila. Dokonce jsem tehdy uvažovala o jakémsi námořnickém typu manželství. Manžel měl ve své firmě na starosti země východní Evropy – nás, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, tak jsem si říkala: "Každých čtrnáct dnů přijede na víkend, k tomu společné svátky a dovolené, to přece nemůže ničemu vadit."
Jenže nakonec bylo všechno jinak.
Protože se stala hrozná věc, která všechno změnila. Nejdřív jsem dostala v práci výpověď a brzy poté mi v noci během čtyř hodin zemřela maminka a to byl v mém životě takový opěrný sloup, že jsem si řekla: "Mě už tady nemá co držet."
VIZITKA* Marie Woodhams se narodila 22. 4. 1943 ve Zlíně, kde také absolvovala obchodní akademii. * V roce 1981 se vystěhovala do Rakouska a na vídeňské univerzitě studovala němčinu. * Její život je úzce spjatý s Českým rozhlasem, v současnosti působí zahraniční v Rakousku. * Podílela se mj. na učebnici češtiny pro cizince či TV cyklu Postřehy odjinud. * Sama napsala knihu Třiadvacet dnů v Innsbrucku, která vyšla česky i německy. * V roce 2004 vydala Literární kuchařku. * Má dvě děti. |
Dopředu jsem věděla, že kvůli svatbě s Ericem budu muset odejít. Z rozhlasu mě propouštěli neradi, ale museli, byl to příkaz komunistické strany.
Vy jste ten vyhazov nijak dramaticky neprožívala?
Tak samozřejmě že jsem pár nocí nespala. Přece jen to byl krok do neznáma, navíc manžel měl hrůzu z toho, co všechno nám můžou udělat. Nejvíc se bál, že mu naše úřady odmítnou udělit vízum a ze svatby sejde, protože já nebudu moct ven a on nebude moct k nám. Dohodl se proto se svým zaměstnavatelem i anglickým konzulátem a poslední dva měsíce před svatbou vůbec Československo neopouštěl, tak se bál, že by ho už nepustili zpět.
Nešlo se vzít hned?
Nešlo. Pokud jste si chtěl vzít cizince, musel jste tři měsíce před tím podat žádost. Ve třech vyhotoveních – pro matriku, pro policii a pro státní bezpečnost.
Jaké bylo setkání s tehdejší policií?
Velmi nepříjemné. A zároveň směšné. Ten člověk za mnou poprvé přišel do rádia a já myslela, že se potrhám smíchy, když jsem ho viděla. Bylo mu nějakých třiatřicet, na nose černé brýle a tvářil se děsně tajně. Pak si ty brýle sundal a řekl: "Proč my musíme všechno to nejlepší exportovat?" Chtěl se mi zavděčit, ale nereagovala jsem. Potom jsme vedli velmi divný a dlouhý rozhovor o ničem. Nepoložil mi žádnou konkrétní otázku, jen dlouze mluvil a pak mi naznačil, jestli bych s nimi nechtěla spolupracovat, tak jsem mu řekla, že jednak spolupracovat nechci a jednak že mě ani nenapadá v čem. On neodpověděl a zas mluvil tak podivně dokola, až jsem mu řekla: "Promiňte, ale já vám vůbec nerozumím, já teď budu v Rakousku fungovat jako hausfrau." Tím jsem ho rozlítila. Začal na mě křičet, ať z něj nedělám blázna, že na tohle určitě nepřistoupím. To byl náš první pohovor, potom si mě předvolali k nim.
Tam už to bylo horší?
Manžel to bral hodně dramaticky. Dovezl mě před budovu a říkal, že tam na mě bude čekat tak dlouho, dokud mě zase nepustí. Možná přeháněl, možná ne, každopádně i já měla strach, protože jsem vůbec netušila, co mi můžou udělat. Zase to bylo takové divné. Jakmile jsem podala žádost o sňatek, sebrali mi pas a teď mi najednou nabízeli, že mi pas okamžitě vrátí, když jim podepíšu, že nepřijmu manželovo jméno. To mi připadalo divné. Vůbec jsem se v tom nevyznala, tak jsem jim řekla: "Za prvé nemám nejmenší důvod manželovo jméno nepřijmout, za druhé Angličané jsou v tomto směru velmi konzervativní a za třetí, jak znám Erica, tak by se zbláznil, kdybych si nechala jméno svého prvního muže."
Jaké bylo vůbec vaše první manželství?
Jako miliony jiných manželství na celém světě. Zpočátku hezké, ale pak přišly problémy. Brali jsme se mladí, brzy měli děti... Naše ideály se postupem času neztotožňovaly s realitou, stejně jako názory na život.
Jak vás přijala Vídeň?
Vídeň mě nepřijala špatně, ale to hlavně proto, že jsem tam nepřišla jako Češka, ale jako žena Angličana. Chtěli se zavděčit mému muži, proto mě šíleně chválili. Kdybych přišla jako emigrantka, určitě bych to tak lehké neměla.
Nepodlehla jste tomu pochlebování?
Rozhodně ne! Okamžitě mi bylo jasné, o co tu jde. Ve společnosti jsem se pohybovala na dvou úrovních – na obchodních večeřích, což jsem ale brzy odmítla, protože jsem začala rychle přibírat, a na podvečerních soukromých party, které se konaly vždycky u někoho doma. A to byl děs!
Party a děs? Proč?
Dokud jsem byla doma, nikdy jsem neměla extra pocit vlastenectví, ale ve Vídni jsem nejednou chtěla vzít prapor do ruky a bojovat za naši zemi jako lev. Jednou mi žena Ericova obchodního partnera, co seděla vedle mě, povídá: "A že jste šťastná, že jste tady?" "Ano, myslím, že jsem se šťastně provdala, takže jsem tu se svým mužem spokojená." "Já to myslela spíš tak, že tady všechno máte." Nadechla jsem se a povídám: "Jestli myslíte, že tu netrpím hlady, tak vás musím zklamat, hlady jsem netrpěla ani doma. Tak špatně jsme si nežili. Měli jsme auto, měli jsme chatu, já měla krásné zaměstnání a bydleli jsme v solidním třípokojovém bytě, takže takoví chudáci jsme nebyli. Ano, dneska máme čtyřpokojový byt, lepší auto, ale jinak žijeme prakticky stejně."
Dotklo se jí to?
Podle mě ani nepochopila, co jsem jí tím chtěla říct. Jen jsem kvůli tomu měla konflikt s manželem. Významně mi ťukal pod stolem do kolena, abych toho nechala, tak jsem mu doma řekla, že to bylo naposledy, co jsem s ním někam šla, pokud by chtěl revidovat, co říkám. Víckrát už mi do kolena neťukal.
Jak dlouho jste vydržela být vídeňskou ženou v domácnosti?
Asi tři měsíce, pak už jsem doslova lezla po zdech. Musela jsem začít něco dělat, jinak bych se zbláznila. A asi vás překvapí, s kým jsem navázala spolupráci – se Slováky. Pod svým dívčím jménem jsem dopisovala do slovenské redakce rozhlasu. Byli daleko otevřenější a odvážnější než pražská redakce. Jako by mi podvědomí pořád říkalo: "Nepřestávej s tou novinařinou, udržuj se v kondici." Také jsem začala chodit na univerzitu, protože němčina, se kterou jsem do Vídně přišla, nebyla ani zdaleka tak výborná, jak jsem si původně myslela. Měla jsem problém některým lidem rozumět.
Co na to manžel, že jste nenaplnila jeho představu ženy v domácnosti?
Byl z toho trošku v šoku. Říkal: "Víš, já myslel, že tě udělám šťastnou,když nebudeš muset pracovat." V tom se zmýlil.
Jak se líbilo ve Vídni vašim dětem?
Musely se vrhnout na jazyky. To byl problém číslo jedna, i když oba se už učili doma – Pavel německy a Jitka anglicky.
Kolik jim tehdy bylo?
Dceři čtrnáct, synovi sedmnáct. Zatímco dcera se aklimatizovala prakticky hned, syn byl spíš introvert a po nějakém čase mi řekl větu, ze které jsem byla hodně nešťastná: "Víš, mami, mně se tady na Landstraße nestane, že tu potkám kamaráda z mateřské školky, ale ve Zlíně jo." Naštěstí i u syna to byl nakonec příběh s dobrým koncem, protože se oženil zpátky do Zlína. V Rakousku se naučil bezvadně jazyk, v jedné tehdy ještě západoněmecké firmě získal spoustu cenných zkušeností a dnes je zpátky na Moravě a podniká.
Jak děti vycházely s vaším mužem?
Docela dobře. Zvykli jsme si v jeho přítomnosti mluvit německy, pokud doma nebyl, mluvili jsme česky.
Přišel rok 1989. Jak jste to ve Vídni prožívali?
Díky slovenským vysílačům jsme tehdy chytali Československou televizi, a když jsme ve zprávách viděli tisíce trabantů, jak z východního Německa utíkají přes západoněmeckou ambasádu v Praze na Západ, tak jsme tušili, že se něco děje. Do té doby to ale nikoho ani nenapadlo, a kdo tvrdí opak, nemluví pravdu.
Vzpomněla jste si tehdy na rozhlas? Že byste se třeba mohla vrátit?
Samozřejmě, a od myšlenky k činu už nebylo daleko. Záhy po převratu mi zavolali z Prahy a velmi rychle jsme se domluvili na spolupráci. Můj návrat se ale neobešel bez takové lehce komické historky. Praha si přála, aby aspoň dočasně mohli používat i moje bývalé české příjmení. Chtěli ho posluchačům připomenout, já s tím problém neměla, ale co čert nechtěl, vidím to jako dnes, Eric vychází z ložnice, Radiožurnál hlásí, že budu mít nějaký příspěvek, Eric si bere župan a říká: "Co to je? Jak to že tě hlásí dřívějším jménem?" Česky neuměl, ale tomuhle rozuměl. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mě hlásí i současným jménem, ale Erica to strašně urazilo. Uvařila jsem jeho oblíbený anglický čaj, sedli jsme si a já mu podrobně vysvětlovala, jak k tomu došlo, a prosila ho, aby to tři týdny vydržel, že potom už mě budou hlásit jenom jako Woodhams. (smích)
Štěstí ale netrvalo dlouho. Váš manžel zemřel a záhy poté se do kritické zdravotní situace dostal v Innsbrucku i tehdejší prezident Václav Havel a vy jste o tom třiadvacet dní několikrát denně referovala.
Když manžel zemřel, vůbec jsem nechtěla být doma. Pořád jsem někam utíkala. Rok a půl mi lékaři říkali, že to nedopadne jinak, přesto jsem na jeho smrt nebyla připravená. Innsbruck se pro mě stal vysvobozením i životním mezníkem. Zachránil život nejen Havlovi, ale strašně moc pomohl i mně. Neměla jsem tam vteřinu času myslet na něco jiného než na svoji práci. Dnešním pohledem jsem do toho spadla až moc, ale tehdy to bylo nutné a vlastně prima.
Někteří čeští novináři tehdy velmi těžce nesli, jak výkonná jste byla...
A pak se ještě vymlouvali, že jsem to měla jednodušší, protože jsem tam všechny znala. To ale nebyla pravda! V Innsbrucku jsem před tím byla jen jednou v životě.
Čím to tedy bylo, že jste válcovala mnohem ostřílenější kolegy?
Díky čerstvé zkušenosti s manželem jsem měla asi větší představivost nebo jsem prostě jen rychleji chápala, co doktoři říkají.
Jak se z vás vlastně stala novinářka?
Šťastnou náhodou, i když se říká, že náhody neexistují. Přišli k nám na obchodní akademii z pražské redakce novin a chtěli po řediteli, aby jim doporučil do konkurzu na redakční sekretářku tři studentky. Separátně jsme jely do Prahy a měly udělat zápis z velké redakční rady, což jsem si užívala, protože se v tom spojovaly dva mé vůbec nejoblíbenější předměty – český jazyk a těsnopis. Zkrátka a dobře vyhrála jsem a přišla o dvě kamarádky.
Spolužačky neunesly váš úspěch?
Bohužel, ačkoliv to nebyl žádný závod a ačkoliv bylo od začátku jasné, že vezmou jen jednu z nás.
A jak se ze sekretářky stala novinářka?
To přišlo samo a poměrně rychle. Zúročila jsem tím výměnný obchod ze školy, kdy jsem kamarádům psala nejrůznější slohová cvičení a oni mi na oplátku dávali opsat matematiku. Pošilhávali po mně kolegové - rozhlasáci, a když se rušila zlínská pobočka novin, přešla jsem do rádia a rozhlas se mi stal příjemným osudem.
Vaše čeština je v rádiu velmi výrazná a krásná. Čím to?
Jednak pocházím ze Zlínska a tam byla čeština vždycky velmi dobrá a jednak jsem nikdy nepřestala česky mluvit. Navíc teprve když člověk mluví v cizím jazyce, pozná, jak je čeština nádherná a barevná. Třeba "slunce" nebo "sluníčko", to se absolutně nedá srovnat s německým "Sonne".
Jak jsme na tom podle vás s češtinou?
Abych byla upřímná, tak moc dobře ne. Politici, ale nejen oni, neustále opakují úplně nesmyslná slova jako "nicméně" nebo "víceméně". Také mám dneska pocit, že všichni mají "projekty". Nemáme práci, nápady, témata, myšlenky, jsme prostě národ projektantů. A takových případů by se našlo mnohem víc. Přimlouvala bych se, aby si lidi vážili víc své mateřštiny. Pokud totiž jedna generace neudrží její kvalitu, ta další už nebude mít šanci ji chytnout.
A vy jste Marie Woodhams, nebo Marie Woodhamsová?
V cizině Woodhams, u nás Woodhamsová.
Jaký je rozdíl mezi Čechy a Angličany?
Leckdo se mě na tu otázku ptá a já si zvykla odpovídat: "Angličané jsou džentlmeni, Češi ne, ale najdou se mezi nimi výjimky." (smích)
Překvapil vás manžel po mnoha letech soužití něčím hodně anglickým?
Denně! (smích) Když zemřel, opakovala jsem si pořád dokola: "Panebože, proč jenom patnáct let?" Pak jsem si ale řekla: "Zaplať pánbůh za těch patnáct let." To manželství se úžasně vyvedlo, byla to opravdu nádherná léta, ale třenice byly, to zase ano. Nerada bych, aby si někdo myslel, že manželství s cizincem je jednoduché. Není, nikdy! Jednou mi řekl něco ve smyslu "vy Češi", já kontrovala "vy Angličané" a už jsme byli v sobě, ale Eric měl vzácný smysl pro humor a dokázal všechno změnit v legraci. Jednou mi třeba telefonoval, když přiletěl do Londýna: "Co ti mám přivézt?" "Já nic nepotřebuji, nic nevoz." "Já mám hodinu čas, jsem na Oxford Street a chtěl bych ti něco koupit." Řekla jsem si, že nemůže nic zkazit,když doveze bílou halenku, ta se hodí vždycky. Přijel, vytáhl tři bílé halenky a...
Můžu hádat? Nevěděl jakou, tak vzal všechny tři, které mu prodavačka nabídla.
Přesně! Prodavačka mu položila otázku, jestli s dlouhým, krátkým, nebo tříčtvrtečním rukávem, on nevěděl, tak vzal všechny tři. (smích)
To je spíš typicky mužské než anglické, něco vyloženě anglického byste neměla?
Eric byl ohromně samostatný, protože žil dost roků sám. V životě jsem mu třeba nebalila kufr, ale jednou mi z kanceláře volala sekretářka, ať mu rychle sbalím, že musí někam letět. Nachystala jsem mu tmavomodrý oblek, přesně jak chtěl, a k němu všechny doplňky – ponožky, košile, vázanky, prostě všechno. Když se vrátil, tak začal tak opatrně: "Víš, nezlob se, ale tys mi tam dala béžový kapesník. Copak jde béžový kapesník k tmavomodrému obleku?"
Naplnil život vaše představy, které jste měla – dejme tomu – jako osmnáctiletá?
Když jsem ve Zlíně – tehdy ještě Gottwaldově – poprvé přišla do rádia, tak se mi tam nejvíc líbilo obrovské zrcadlo hned u vchodu. Dodneška si pamatuji, jak jsem se v něm dlouho a zálibně otáčela ze všech stran. To myslím mluví za vše. Život tudíž moje představy nenaplnil, protože byly idealistické, a zároveň několikanásobně překonal, protože jsem tehdy byla velmi naivní.
