Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hana Zagorová: Jsem Zagorka. Haničko už mi, prosím, neříkejte

  4:20aktualizováno  4:20
Stály jsme s Hanou Zagorovou v noci vysoko nad mořem nedaleko španělské Malagy. Z terasy domu, který tam se Štefanem Margitou mají, se zdá, že neexistuje nic než moře. Vidíte vlny, cestu kolem fóliovníků plných zeleniny, osamělého koně. Zdál se jí smutný, unavený v tom vedru, tak mu nosila mrkev.

Zpěvačka Hana Zagorová | foto: Lucie Robinson

V 5 číslech

  • 1946 V tom roce se 6. září narodila v ostravské části Petřkovice.
  • 50 Před tolika lety poprvé zpívala v televizi a začala studovat brněnskou JAMU.
  • 9 Počet Zlatých slavíků.
  • 90 Tolik vlastních textů napsala.
  • 2 Vyšly o ní dvě knihy: Než to zapomenu a Málokdo ví.

V Andalusii, kde vznikl tento rozhovor pro magazín DNES, má druhý domov. Nikdo tam neví, že je nejprodávanější českou zpěvačkou všech dob, že si lidé koupili už deset milionů jejích desek a cédéček, že právě vydala po sedmi letech další. Že je to tady považováno za událost, a kdykoli vydá album, jde na odbyt, protože je to prostě Zagorka. Zpěvačka, kterou polovina Čechů miluje, zatímco druhá polovina ji má zaškatulkovanou jako rozvernou skotačící hvězdu, která mluví ve zdrobnělinách. Tam, kousek od Malagy, je to úplně jedno. Plave, přitom ji něco napadne, tak si to zapíše, časem z toho vznikne text.

Čím to je, že v poslední době jsou vaše písničky klidné, melancholické, až smutné, a přitom vznikají v době a místě, kde jste spokojená, šťastná?
Vy jste mě jednou popsala jako zpěvačku, která žije ve spokojeném vztahu, ale píše o nešťastné lásce. Já se tomu smála, ale pak jsem si říkala, že třeba je to tak. Ale nemyslím, že moje texty jsou smutné. Melancholické možná, i když spoustě lidí tak nepřipadají. Možná mám teď klidnější pocity. Třeba je to tím mořem. Je všude, kam se podíváš. A já se hodně snažím, aby bylo všude, kam se podívám.

Fotogalerie

Možná je to tím, že jste hodně zpívala to, čemu sama říkáte řachačky. Bavily vás vůbec ty písničky o diskohrátkách a duhových vílách, nebo jste i tehdy snila o klidnějších skladbách, o šansonech?
Bavily a pořád mě baví obě polohy. Ale já jsem i tehdy dělala pomalé, klidné věci. Jenže v rádiu a v televizi byl samozřejmě zájem o veselé písničky, na které se dalo tancovat. Už když jsem v Ostravě začínala, tak mě dramaturg rozhlasu František Trnka obhajoval, když se ho lidé ptali, proč ta mladá holka zpívá o nešťastných smutných láskách. Vždyť ještě nic takového nemohla prožít. Vždycky byl větší zájem o rychlé věci, ani teď rádio ráno nezahraje "Dnes za ranního rozbřesku zemřela láska". Ale ty smutné, melancholické, vážné písničky mám ráda celý život.

Nepoužíváte v řeči v poslední době méně zdrobnělin?
Ne. Jenom mně to teď jako starší osobě víc prochází.

Jak to myslíte?
Když jsem tak mluvila ve věku mezi čtyřiceti a padesáti, bylo to daleko hroznější. Ale když říká zdrobněliny takhle stará paní, už to tak nevadí. Už se ani nesnažím to změnit. V podstatě se už ani nerozčiluju, když mi lidi říkají Haničko.

Vás to rozčilovalo?
Vždycky. Já zdrobněliny používám celý život, od nejútlejšího dětství, a pro druhé jsem tedy vždycky byla ta Hanička.

Máte raději, když se vám říká Zaguš, nebo Zagorka?
Zagorka. Mě to těší, stejně jako když slyším "Nedělej Zagorku". Je to milé, příjemné. Znamená to, že si na mě lidé vzpomenou, že jim nějaká situace evokuje mě. To je přece fajn.

Dovedete vysvětlit, co ten výraz "nedělej Zagorku" vlastně znamená? Víte to?
Mnohokrát jsem se ptala a vlastně přesně nevím. Někdo říká: Neupejpej se. Jiný mi řekl: Nedělej ofuky. Já na to: Prosím? Ofuky? Možná to znamená: Nebuď plachá. Já jsem v podstatě plachý člověk. Nevím, jestli se zdám, nebo nezdám, ale jsem.

ZŮSTAT NORMÁLNÍ?

Může člověk, který se spoustu let pohybuje v showbyznysu, zůstat normální?
A myslíte, že to člověk může sám posoudit, jestli je normální? Řekla bych, že jsem poměrně vyrovnaná a žiju poměrně normálně, ale vidíte, že tam strkám slovo poměrně, takže třeba si to myslím jenom já. A možná si někdo myslí, že jsem úplně nenormální.

Lepí se na vás divní lidé? Zajímá mě to v souvislosti se smrtí Ivety Bartošové, známí lidé přece přitahují pozornost podivných existencí.
To k téhle práci patří. Vždycky je to tak. Mně se zdálo, že Ivetu atakovali lidé stejného naturelu, že přitahovala stejný typ lidí. Já taky přitahuju různé zvláštní lidi.

Například?
Jedna holka jezdila do ulice, kde jsem parkovala, vždycky mi napumpovala kola u auta a zase odjela. Nějaký kluk mi psal vzkazy barvou na cestu před mým domem a pocákal několik aut. Další tvrdil, že má se mnou dítě. Teď jednoho kluka na Slovensku zavřeli do blázince, protože na plné pecky v paneláku od rána do noci hrál jenom moje písničky, volali každý den policajty. Takže na Slovensku je panelák, kde mě zcela jistě nenávidí. Nedávno mi chodily dopisy s oslovením "Milá maminko". Já myslela, že je to holčička, dítě. Pak psala, že se přestěhuje do Prahy, že to pro nás obě bude výhodné. V hlavě mi blikalo, pozor, pozor. Lidé z mého fanklubu vypátrali, že je to nějaká paní učitelka, učí děti hudbu. Dokonce vyprávěla v jednom rádiu a na jednom festivalu, že jsem její máma.

Jakeš: Milá holka...

Je to 25 let. V červnu 1989, když vystupovala v Divadle Sklep, jí Ondřej Trojan přinesl petici Několik vět. Podepsala. Ještě ten večer to oznámila Svobodná Evropa. Jenže Zagorové slíbili, že se vše dostane na veřejnost až za dva týdny. "Nedrželi slovo. Chápu, proč to udělali. Za podpisem si stojím, udělala bych to znovu, ale slovo se má držet," říká. Co následovalo, to dosud nepoznala. Zrušili jí všechna vystoupení. Doma přestal zvonit telefon. Na vchod domu namířili kameru. Byla předvolána na StB i ústřední výbor KSČ. Tlačili na ni, ať podpis odvolá. Odmítla. Generální tajemník KSČ Milouš Jakeš se do ní navezl ve slavném projevu z července 1989: "No řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok..." Nahrávka se dostala mezi lidi, šířila se, znal ji kdekdo. Je známá dodnes. Pak už přišel listopad a ona zase mohla vystupovat. "Nelituju. V petici bylo všechno, za čím si stojím. A prospěšné bylo, že pak nastala rychlá a jasná selekce mých přátel," říká dnes.

Co v takovém případě děláte?
Nechci těm lidem ublížit, znemožnit je před okolím. Ale umím si uchovat jasnou hlavu a dát najevo, že mám od nich odstup.

Tak co Ivetu Bartošovu vlastně zničilo? Lidé kolem ní, nebo nepřetržitá pozornost bulváru?
Částečně obojí. Ale zničilo není přesné slovo. Myslím, že to všechno dohromady ke smutnému konci napomohlo. Samozřejmě nevím, do jaké míry s bulvárem spolupracovala, protože já jsem se s ní nestýkala.

Hodně lidí touží být slavnými, dosáhnout toho, že je všichni budou poznávat na ulici, ale když se to povede, je takový život vůbec fajn?
Je nesmysl si na to stěžovat. Protože pak někam jdete, třeba se na vás nikdo nepodívá a hned zpozorníte: Co se děje? Co je? Jak to, že mě nikdo nepoznává?

V šedesátých až osmdesátých letech, kdy jste byla na vrcholu, bulvár neexistoval, ale drby o zpěvácích a hercích se šířily stejně, ne?
Drby byly, ale nikdo nevytvářel kauzy celonárodního charakteru. Tehdy jsme mohli jít do hospůdky, vracet se veselí po ulici v pět ráno a nikdo pak dva měsíce nepsal, že se někdo někde opil.

JEĎTE RYCHLE, ROZVÁDÍM SE

A to, že máte se Štefanem dům v Andalusii, nějak souvisí se snahou nebýt vždy pár týdnů Zagorka?
Víte, opravdu není příjemné, když ležíte na pláži a někdo si vás fotí. Jednou na dovolené Štefan u bufetu zaslechl, jak takový hezký, dobře vypadající pán někomu říká: Podívej, támhle žere Zagorka. Protože Štefan je Štefan, něco jadrného mu odpověděl, no nebylo to příjemné. A už jsme měli zkaženou náladu. Hlavní pro mě ale je, že teď nemusím na dovolené pořád balit a vybalovat kufr. Mám v Malaze druhou domácnost. Můj sen byl někam letět jen s kabelkou, tak to dnes dělám. Neberu s sebou nic, ani kartáček na zuby.

Jezdí na to místo Češi?
Ne, potkala jsem tam jen dva. Zrovna žebrali s pejskama před supermarketem.

Když jste začala žít se Štefanem, zdálo se mi, že jste s novináři ochotně mluvila. Dávali jste své štěstí hodně najevo.
Možná jsem to dávala najevo, ale ne tak, že bych si novináře pouštěla úplně přes práh. Rozhodně jsem nikomu neříkala, že se budu vdávat a jestli o tom nechce napsat. Nakonec stejně bylo v kostele tolik lidí, že byl z toho i pan farář nervózní.

Věděl pan farář, že jste se rozvedla s Vlastimilem Harapesem pouhý den před svatbou se Štefanem?
Věděl. A diskutovali jsme o tom. Ten rozvod byl mistrovský kousek Oldy Lichtenberga, který byl mým právníkem. Že jsme to vůbec stihli.

Vážně jste ještě den před svatbou byla vdaná?
Jo, Štefan určil datum svatby, ale já byla vdaná. A to mně ještě těsně před rozvodem nepřijel objednaný taxík, tak jsem chytila nějaký obsazený. Říkala jsem taxikáři a pasažérovi, že musíme jet rychle, protože jedu k rozvodu a musím to stihnout, zítra se vdávám.

Jak se tvářili?
Byli fajn. Jo, jo, říkali, tak rychle, kam jedeme?

Čím to je, že většina zpěvaček má potíže s mužskými a málokteré vydrží vztah dlouhou dobu?
A jak může něco vydržet, když se tomu nevěnujete? Žádný muž není rád, když žena pořád někam jezdí, není doma. Když je muž z branže, bere to trochu líp. Partneři mají navíc ještě jeden problém. Lidé neřeknou, to je profesor, doktor, pan ten a ten. Řeknou to je ten od Zagorové. A to mužskému egu nedělá dobře. Proto jsem si tehdy, když jsem poznala Štefana, umínila: Tak, teď to nechci pokazit, ten mi za to stojí. Už předtím, než jsme se poznali, jsem se rozhodla, že si dám od zpívání pauzu. A osud mi ho poslal přesně do té doby.

Počkejte, já myslela, že jste na čas přestala vystupovat až poté, co jste se vzali.
Kdysi, když jsem jako novicka stála v zákulisí, čekala vedle mě na vystoupení jedna o hodně starší kolegyně. Já se těšila, až půjdu na jeviště, a ona řekla: Jé, mně se tam tak nechce. To mě strašně zasáhlo. Řekla jsem si, že jestli se mi tohle někdy stane, ten den skončím.

Takže se to stalo?
Později, za dlouho, jsem najednou začala mít pocit, že už jsem všechno zazpívala, že mě už nic nečeká, že se dveře zavřely. Stávalo se, že jsem jela s klukama pozdě v noci z koncertu, dívala se na osvícená okna a říkala si: Tak, lidi teď přišli domů, otevřeli si lahev, vyprávějí si a my ještě pojedeme dvě hodiny domů.

A záviděla jste těm lidem zdánlivě nudný obyčejný život, zatímco oni si vyprávěli, jak musí být skvělý život takové známé zpěvačky...
Ano. Byla to prostě únava. Přepracování. Zrovna v tu dobu mi osud poslal Štefana. Mně se to tehdy tak hodilo. Byli jsme prostě spolu, já nemusela nikam odjíždět, měli jsme čas všechno si říct.

Ale pak vás sám přemlouval, ať zase začnete zpívat, ne?
Oba mně s Karlem Vágnerem říkali: Přece musíš natočit ještě nějakou desku. A já pořád, že ještě ne. Pak se mi ale stýskalo čím dál víc. Po lidech, po potlesku, po té pozornosti. Po všem. Po mém životě.

KDYŽ PADÁ STROP

Očima autorky

Kdysi pro mě bývala jen veselá, mírně infantilní bytost z televize. Pak jsme spolu psaly knížku. Překvapilo mě, že si vybrala právě mě, protože věděla, že si její písničky zrovna nepouštím. Takže jsme si povídaly o všem možném. Od té doby je pro mě jedním z nejzajímavějších lidí, se kterými jsem se kdy setkala. Na setkání s ní se pokaždé těším. A po něm je mi vždy tak nějak lépe. Chtěla bych umět zvládnout život tak jako ona. A v autě si už pouštím její cédéčka.

Kolik koncertů máte do měsíce?
Jak kdy, koncem února a v březnu jich bylo asi dvacet. Ale i kvůli tomu, že jsem předtím nějaké musela odřeknout, když jsem spadla a zlomila si rameno. Zase každý rok dělám Lucernu. Zvláštní je, že na mě teď chodí mladší lidé, než chodili dřív. Zpívají moje písničky, umí je. To mi připadá neuvěřitelné. A je jich hodně. Zvláštní. Moc si toho vážím. Zvláštní jsou i někteří autoři, se kterými jste spolupracovala na posledním cédéčku Vyznání: Radek Banga, Márdi z Vypsané fixy.

Jak jste k těmhle muzikantům přišla?
Rozkřiklo se, že budu dělat desku, vznikla kolem toho větší produkce, tak se ke mně začaly dostávat různé písničky. Lidé je sami začali nabízet.

Jak si s těmi mladými rozumíte?
Já je předtím nikdy neviděla. Věděla jsem, že existujou, ale neznala je. Co si o mně myslí, nevím. Netuším. Ale to není důležité. Buďto jejich písničce rozumíš a můžeš ji udělat, nebo ne. Radek Banga mi napsal moc krásnou skladbu, ta od Jury Hradila z Vypsané fixy je taky úžasná. Já autory do studia nepouštím, takže když mi někdo dá písničku, musí s tím počítat a předpokládat, že ji udělám tak, abych ho neurazila. Kdyby si mysleli, že se pak budou chytat za hlavu, tak by mi ji asi nedali.

Velkou část života jste musela kvůli nemoci chodit na transfuze krve. Jak to, že teď už nechodíte?
Nechodím dvanáct let. Neznamená to, že nemoc je zažehnaná. Může to kdykoli přijít.

Vysvětlili vám lékaři, proč se to zlepšilo?
Ne, myslím, že to taky nevědí. Podle mě je to symbióza několika věcí. Lékařské péče i toho, že jsem tři roky pila čaje, měla jsem pana léčitele.

Věříte, že takové věci pomáhají?
Věřím, že musí zapadnout víc věcí do sebe. Věřím, že má vliv, když je člověk vyrovnaný a v pohodě. Ale také věřím, že neexistuje, aby bylo všechno jen zalité sluncem. Asi před rokem jsem si říkala, že teď je všechno tak dlouhou dobu fajn. A prásk, do toho to rameno. Ještě pár dalších nepříjemných věcí se událo. Proto se snažím neotravovat si život prkotinami, neztrácet čas.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.