Nyní se vědci domnívají, jak píše internetový zpravodajský server Fortean Times, že by mohlo jít o pozůstatek evoluce z prvobytně pospolné společnosti.
Podobné chování bylo pozorováno rovněž ve skupinách opic a lidoopů. Jestliže zíval vůdce smečky, zívali ostatní také, aby tím vyjádřili úctu jeho postavení a potvrdili jeho přání zabývat se nějakou jinou činností.
James Anderson z univerzity v britském Stirlingu přišel na to, že zívání mezi primáty vede k odhalení zubů a tím k zastrašení ostatních členů skupiny v podřízeném postavení. Podle vědců může být zívání moderního člověka evoluční kopií tohoto jevu, který se datuje od počátku přítomnosti člověka na Zemi.
"Výzkum ukazuje, že s tím, jak stárneme, stáváme se více vnímaví k nakažlivému zívání. To může být součástí synchronizované činnosti ve skupině. Když skupina sedí kolem ohně a vůdce zívá, slouží to jako signál ostatním členům, že je čas na
odpočinek," říká Anderson. "Ti, kteří jsou k vůdci blíže, nebo jeho stoupenci, mohou být více náchylní k zívání. Pravděpodobně budete vykazovat nakažlivé zívání mnohem více, pokud máte toho, kdo zívá, v oblibě nebo se nacházíte blízko něho."
Myšlenku, že zívání vyvolává změnu, podporuje i jiná teorie, podle níž je to způsob přípravy mozku na změnu. Zívání by mohlo dokonce svědčit i o inteligenci člověka.
Vědci totiž objevili, že děti začínají napodobovat zívání až ve věku čtyř nebo pěti let, což je hlavní období pro získávání sociálních dovedností. Ty děti, které napodobují zívání jako první, vynikají pak údajně ve čtení. "Výzkum ukazuje, že malé děti, které jsou dobré ve čtení, mají vysoce rozvinutou empatii.
Jsou více společenské," tvrdí Anderson. Psycholog Edward Smith z univerzity v americké Atlantě říká: "Studie o zívání jsou důležité, protože to je vzorec chování,
který sdílíme s ostatními obratlovci. Objevuje se v několika různých souvislostech, ale v podstatě ve stále stejné formě a je nakažlivé - na rozdíl od smrkání, kašle nebo pláče."
Podle psychologa Roberta Provina z univerzity v americkém Baltimore zívání připravuje mozek na nadcházející změnu. Existují důkazy například o zívání olympijských atletů před startem, parašutistů před výskokem a studentů před zkouškou, tvrdí psycholog.
"Průměrné zívnutí trvá asi šest sekund, někdy je kratší, může být i delší. Neexistuje pomalé nebo rychlé zívání. A nemůžete zívat napůl - buď zíváte úplně nebo vůbec ne. Zívání je velice přesná nervově-svalová posloupnost, kterou musíte projít celou," vysvětluje Provine.
"Zdá se, že nakažlivé zívání je druhem skupinového chování člověka. Když vidíte někoho zívat, zíváte bez přemýšlení také. A mimochodem, když lidé mluví o zívání, tak zívají," dodává vědec.
