Eva kdysi četla slavný román americké spisovatelky Betty Mahmoodyové Bez dcerky neodejdu. Autorka v něm popisuje život s íránským manželem.
Soužití s galantním muslimem se záhy změnilo v peklo. Konec zamilovaného příběhu? Dramatický útěk spolu s dcerkou přes zasněžené hory. "Jako bych tu knihu napsala já. Děti jsme naštěstí neměli a také jsem nemusela odnikud utíkat. Ale chování bývalého partnera bylo velmi podobné," vypráví Eva.
"Seznámili jsme se na vysoké škole. Předtím jsem chodila s Čechy, bylo to ale nebe a dudy. Dával mi najevo, že jsem pro něj úžasná a jedinečná žena. Byl nesmírně pozorný, říkal, jak mě miluje. Získal si i rodiče. Když mě požádal o ruku, souhlasila jsem," popisuje. Do ciziny se jí zpočátku nechtělo. Nakonec se domluvili, že to zkusí. A když se jí nebude v muslimském světě líbit, vrátí se spolu do Čech.
"Svatba byla krásná a neměla jsem ani stín podezření. Záhy po přestěhovaní mi ale začal vyčítat nesmyslné věci. Například že provokuji jiné muže. Nebo mi vyčítal, že jsem s ním před svatbou spala. Přitom to sám chtěl," pokračuje ve vyprávění.
Vadilo jí také, že muž nechtěl, aby pracovala, a ve všem za ni rozhodoval. Věděla, že v muslimských zemích to tak obvykle bývá. Partner jí ale sliboval zcela jiné, rovnoprávné soužití. "Choval se evropsky, ale jenom v Evropě. Ve své zemi se okamžitě vrátil k muslimských tradicím. To jsem hluboce podcenila."
Z jedné návštěvy domů se nevrátila a zažádala o rozvod. S muslimem by si už nikdy nezačala. "Předtím jsem české muže docela kritizovala. Teď si je nemůžu vynachválit. Pomáhají v domácnosti a s dětmi. To, že žena pracuje, je pro ně samozřejmostí. A jsou mnohem méně žárliví a majetničtí, což po mých zkušenostech velmi oceňuji," uzavírá Eva.
Otestujte si ho!
Podle psychologa PhDr. Jaroslava Skaličky ze Soukromé psychologické ambulance v Prostějově je největším rizikem soužití s cizincem právě rozdílnost kulturního prostředí. "Každá kultura ovlivňuje výchovu dítěte, a tím i vzorce chování. V muslimských zemích se žena na veřejnosti zahaluje. V Japonsku se zase očekává, že se bude starat o rodinu a muž bude maximálně pracovat pro společnost," říká.
Jenže právě rozdíly v chování nás mohou o to více přitahovat. "Jedna kolegyně mi vyprávěla, že muži z islámských zemí dovedou v ženě vyzdvihnout její ženství tak, jak to žádný Evropan nedokáže. Může tedy jít o saturaci něčeho, co se ženě v jejím životě nedostává. Často ale bohužel ženy přehlížejí fakt, že k seznámení dochází v naší kultuře a jejich partneři jsou v té době jako cizinci nuceni akceptovat naši kulturu," vypráví odborník. Problémy nastanou, když se žena přestěhuje do rodiště partnera. Lze tomu ale do jisté míry předejít.
"Snažte se s ním prožívat co nejvíce nezvyklých a pro něj zatěžujících situací, udělejte si manželství na zkoušku. Pečlivě pozorujte, jestli a jak se mění jeho chování. Ideální je s ním jet do jeho přirozeného prostředí, pobýt tam nějakou dobu a opět pozorně sledovat, zda se nechová jinak. Pokud ano, pozor!" radí PaeDr. Mgr. Petr Parma ze Soukromé psychoterapuetické poradny v Praze 4.
Podle Skaličky by jednoznačným varovným signálem mělo být, pokud muž od ženy vyžaduje striktní dodržování jeho kulturních tradic – například žena nesmí při návštěvě jeho komunity nosit oblečení, které je obvyklé v naší kultuře. "I jídla se připravují výhradně podle jiné kultury. Omezuje se styk s přáteli. Nebo jeden z partnerů odmítá akceptovat společenské nároky toho druhého. Rovněž neshody v počtu dětí a jejich výchově jsou důležitým ukazatelem možných problémů v budoucnosti. Doporučil bych v každém případě počkat, až přejde období první zamilovanosti a kouzlo nových zážitků. O manželství lze uvažovat, až bude jasné, že i v cizí kultuře si žena může zachovat vlastní cenu a své zvyky," říká Skalička. I když se jedná o vztah kulturně odlišných lidí, podle Skaličky musí jít o vyrovnaný svazek. A navrch dává praktickou radu: "Doporučuji uzavřít předmanželskou smlouvu. Ta by měla zajistit, podle jakého práva se bude posuzovat případné ukončení manželství."
Štěstí? Ani ne
"Ta má štěstí," říkaly kamarádky o Daniele. Ve své práci se seznámila s galantním a úspěšným Belgičanem. Dva roky oba pendlovali mezi Bruselem a Prahou. Pak položil na stůl atraktivní nabídku: přestěhuj se ke mně, zaměstnám tě ve své firmě. Daniela neváhala. Vždy chtěla žít v cizině. Problémem nebyl ani cizí jazyk. Angličtinu i francouzštinu měla v malíčku. "Byl to velmi hezký vztah, všechno klapalo bezvadně. Udělala jsem ale jednu zásadní chybu, chtěla jsem být dokonalá," říká Daniela.
Západní muži nejsou zvyklí na perfektní domácí servis. Jen málokoho doma vychovávají v domnění, že se o něj v budoucnu bude starat partnerka. Vyžehlit si sám košile? Uvařit večeři? Vyčistit záchod? Pro většinu západních mužů naprostá samozřejmost. Žádná ženská práce. "Dovedou se postarat sami o sebe a nežádají to od partnerky. Místo abych to s díky přijala, oblékla jsem si zástěru, nažhavila žehličku a začala mu podstrojovat," lituje Daniela. A její partner si na to samozřejmě velmi rychle zvykl. Po jisté době nastala typická "česká situace": on začal vyžadovat perfektní zázemí, jí se to přestalo líbit.
"Vrcholem bylo, když začal naléhat, abych zůstala doma, že nás oba hravě uživí. Také mi dost vadilo, jak podceňuje země východní Evropy. Mluvil o nás s velkým despektem. Jistě, Západ je mnohem rozvinutější, ale uráželo mě to. Najednou jsem měla pocit, že v naší komunikaci neexistují žádné opěrné body, že se nemáme čeho chytit a chybí nám společná minulost a témata," vypráví Daniela.
Všem Češkám, které se chystají odejít za partnerem do ciziny, proto radí: dobře si rozmyslete, zda kulturní rozdíly unesete. "Může se zdát, že je to nepodstatná maličkost. Pokud ale žijete s Čechem, vůbec si neuvědomujete, že máte mnoho společného. S cizincem ten základ nemáte a nikdy mít ani nebudete." S Belgičanem se Daniela rozešla. Své zkušenosti ale vůbec nelituje, naopak ji obohatila. Prý teď už ví, že co je doma, to se počítá.
Stejní, a přece odlišní
Daniela je příkladem, že si spolu nemusí rozumět ani lidé pocházející ze stejného, v tomto případě "evropského kulturního okruhu". Není se čemu divit. Rozdíly mezi východní a západní Evropou jsou stále natolik velké, že je někdy jedno, zda chodíte s tajemným muslimem nebo na první pohled zcela čitelným Angličanem. Jen problémy, které nastanou, jsou zcela odlišné. Angličan sice bude respektovat vaše práva, třenice ale mohou nastat třeba ve výchově dětí.
"Právě teď ke mně chodí mladá žena, úspěšná ředitelka firmy, která vyrůstala ve venkovské, typicky české rodině s tvrdou výchovou, kde děti musí dělat, myslet a cítit to, co jejich rodiče považují za správné. Její manžel, také úspěšný podnikatel, je typický Londýňan z prostředí, kde děti jsou bohové a rodiče pečlivě rozvíjejí jejich vlastní potřeby a představy," popisuje Petr Parma. A problémy jsou na světě.
Příliš nepomůže, že oba partneři mají vysoké vzdělání nebo jsou ochotní vzniklé potíže řešit. Odborníci potvrzují, že rozdílné kulturní prostředí nás ovlivňuje více, než jsme ochotni si připustit. "Soužití s kýmkoliv dnes s sebou nese značná rizika, pokud to není někdo, s kým jsme bez problémů vyrůstali, nebo někdo, kdo se mu osobnostně hodně podobá. V dnešní komplikované době, kdy jsou zbourány tradiční role a nové ještě nejsou ustáleny, panuje pěkný zmatek. Nevíme, co od druhého očekávat. Doma ani ve škole nás neučili vzájemně spolupracovat, ale naopak soupeřit. A je-li náš milovaný odjinud, tato rizika se ještě násobí," uzavírá Petr Parma.
