HLASOVÁNÍKterý příběh Itala v Čechách se vám nejvíc líbí? Hlasujte od 2. do 6. července 2012. |
Je to tak! Je rok 1982 a do Itálie přijíždí velice šikovný fotbalový tým složený ze samých krásných dospělých žen. Hrají za Slavii a milují svého zkušeného trenéra. Italky mají taky trenéra. Je mnohem mladší a asi i proto mnohem hezčí. Češky nad italským týmem vyhrají na celé čáře, není divu, že ohnivé Italky jsou lehce podrážděné. Všichni jsou proto překvapeni, když do odletové haly – chvilku před nástupem do letadla – vběhne italský fotbalový trenér a Marii, která hrála na křídle předá karton s šesti lahvemi Cinzána.
Let domů je velice veselý a Marie na trenéra Federika stále vzpomíná. Federico za půl roku jede se svým fotbalovým týmem na odvetu do Prahy. Zápas Italky versus Češky je už vyrovnanější a večer jdou všichni do hospody na Starém městě.
Marie s Federikem se jdou projít noční Prahou a jak už to tak bývá, zamilují se. Marie se rozhodne, že bude žít s Federikem v malém městečku vedle Florencie. Žije tam spokojeně aktivně spolupracuje s místním dívčím fotbalovým týmem. Do Prahy jezdí málokdy.
Vše se změní až po roce 1999. Tehdy Mariiným rodičům připadne několik hodně poškozených domů na pokraji Prahy. Rodiče jsou již staří a nemohou situaci moc dobře zvládnout. Děti Marie už jsou velké a studují v zahraničí.
Federico s Marií proto odjedou natrvalo do Čech. Nejdřív to je peklo. Federico se vůbec neorientuje v bludišti potřebných razítek. Marie si v Čechách připadá víc v cizině, než když se přistěhovala do Itálie.
Každý den v týdnu běhají po úřadech a bojují, aby mohli své domy zrekonstruovat. Bojují s památkáři, se stavitelskými firmami, s městským úřadem. Nejde ani tak o to, že by někdo nechtěl schválit jejich plán, jde spíš o to, že Marie s Federikem narážejí na liknavost, na to, že nikdy nikdo není na svém místě, a že se všichni jakoby řídí heslem: Co se vleče, neuteče!
Chybí poslední doklad. A má následovat kolaudace. Jenže první termín padne, protože se komise na městě vůbec nesešla, druhý termín nelze dodržet, protože na výboře neteče voda. Federico ztrácí nervy. Poprvé ho napadne, že se vrátí zpátky do Itálie a bude tam spokojeně koukat na fotbalové hřiště.
A pak se to stane. Ten zlom. Federico s Marií jdou na úřad, jsou objednáni na druhou hodinu. Je středa. Den, určený občanům. Federico s Marií zaklepou na správné dveře. Asi nejsou tak úplně správné, protože se neotevřou. Zaklepou na vedlejší dveře. Tam taky není nikdo. Nikdo není ani o patro výš ani o patro níž.
Federico s Marií se rozhodnou, že vlastně svou žádost o kolaudaci mohou podat písemně. Jdou proto do podatelny, kde si chtějí nechat potvrdit, kdy a komu svůj doklad zanechali. V podatelně je mladá slečna. Když po ní chce Federico razítko, tak se slečna strachy až přikrčí a vyhrkne:
"Ale to já nemůžu. Já jsem tady jen na rozmnožování!“
Federico s Marií nejdřív oněměli a pak se začali strašně smát.
"Jak to ta holka řekla, tak jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že jsem si vzal Marii, která se tak ráda směje! A došlo mi, proč se tady v Čechách tak dobře cítím. Skoro všichni Češi se totiž rádi smějí. Jejich smysl pro humor je někdy zvláštní, někdy až britsky černý, ale jakmile nastane sebemenší příležitost, tak se všichni za břicha popadají. Jsem rád, že tu žiju a jsem naprosto odhodlaný brát s úsměvem všechny problémy, pokud zrovna nejde o život."
Federico s Marií obchodují s nemovitostmi. Daří se jim velmi dobře. Svému fotbalovému koníčku zůstali věrní. Federico trénuje mladší žákyně a Marie jim chodí pravidelně fandit!
"Federico, co se ti v Čechách nejvíc líbí?"
"Ženský fotbal! České fotbalistky jsou úžasné a slaví velké úspěchy. Mrzí mě ale, že se o tom málo ví!"
A co z tohoto příběhu vyplývá? Pro mě určitě jediné:
KAFE A DORT
JE TAKY SPORT!
Rychlé nohy a tah na branku
všem přeje Halina Pawlowská
Halina Pawlowská; foto:Lenka HATAŠOVÁ, pro Yashica s.r.o.
