Listopad přinesl změn přímo batoh, ale míra, rozsah i spektrum všech těch proměn je zadání spíše pro sociologickou studii. My se ale zaměříme na ty, které jsou znát hned, někdy dokonce už letmým pohledem a navíc jsou celkem zábavné.
ČTĚTE TAKÉ: MÁME VÍC MOŽNOSTÍ, ALE BEREME MÍŇ PENĚZ, ŘÍKAJÍ SOUČASNÉ ŽENY
Pudl a květák
Každé prohlížení dobových fotografií a obrázků s sebou nese kopec legrace. "Ty nemožné účesy, otřesná móda – prostě hrůza," potměšile si mnou ručky pubescenti nad mládím svých rodičů. Ale když se na archiválie podíváte střízlivým nezaujatým okem sami, zjistíte, že ženy tehdy (většinou) vypadaly opravdu tak nějak - hůř.
Petra Buzková před rokem 1989
Na hlavách účesy typu pudl nebo květák (protože trvalá, to je věc), na sobě už tak dost nelichotivý styl 80. let povýšený na druhou výrobou šatů typu "urob si sám". Materiály lesklé, umělé, neprodyšné. V ramenou vycpávky, jež i z útlého vílího typu dokázaly vytvořit vzpěračskou naději. Líčení ve výsledku připomínalo následky pěstního souboje. Navíc všechny ženy od 25 výše vypadaly hrozně podobně – kadeřnice se asi učily jen čtyři účesy (kromě pudla a květáku ještě okapy na dlouhé vlasy a fialovou helmu pro dámy v důchodovém věku). Chabá nabídka obchodů s oblečením byla sice hojně doplňována právě domácí samovýrobou, leč povětšině ze stejných střihů převzatých z Burdy a z omezeného výběru látek.
Schválně se na ty samé ženy podívejte dnes: přirozeně působící melír, dobře sestříhané vlasy, decentní make-up, oblečení, které si klidně může půjčovat i dcera.
Ženy přišly na to, že důležitější než módní trendy je to, jestli daný styl vyhovuje jejich povaze a lichotí jejich postavě. Málokdy dnes potkáte ženu kolem čtyřicítky, která by vypadala jako "stará-mladá". A spousta dnešních babiček je v přímém protikladu k tomu, co si pamatujeme z dětství jako babičkovský vzor. "Moje matka, když se mi narodily děti, vypadala jako taková relativně dobře udržovaná stařenka. Podivná šatovka, která připomínala zástěru. Boty, z kterých ortopedie řvala nahlas. A nezbytný nafialovělý přeliv. Mně je sedmapadesát a klidně chodím v džínách, nosím vypasované bundy a na hlavě mám sestříhané mikádo," srovnává Hanka z Brna.
Obchodů s oblečením je všude plno a rozhodně nezejí prázdnotou. K tomu připočtěte všechny vietnamské prodejce a polistopadový hit – sekáče. Obléknout se hezky a moderně tak můžou i ty, jejichž platy nepatří k horentním.
Chlupy - znak vášnivosti
Když do Česka po revoluci začaly najíždět zástupy turistů ze západní Evropy a z Ameriky, dost často se po hospodách svěřovali, že je šokuje ženské ochlupení. Tedy ne fakt, že existuje, ale fakt, že se s tím naše ženy smířily. Zvlášť v letních měsících v prostředcích hromadné dopravy to byl více než dobře pozorovatelný jev.
"Když k nám na návštěvu přilítla tetička z Kanady, byla úplně paf z toho, že se ani já, ani máma neholíme. Bylo vidět, že jí připadáme tak trochu ´špinavé´. Já jsem si hned první večer servala chlupy z nohou tátovou tupou žiletkou. Máma byla nad věcí, ale za rok v létě na chatě už taky depilovala, až se z ní kouřilo," vzpomíná pětatřicetiletá Lucie z Prahy.
Výrazně zarostlé nohy se u žen spojovaly s vášnivostí – asi z lítosti. A vzhledem k tomu, že tehdy nefungovalo nic jako módní policie, bylo běžné potkat ženu v bílých silonkách,u níž jste chvíli váhali, zda ty tmavé obrazce jsou vzor na punčocháčích nebo...
Navíc v tehdejší době patřil k vrcholům parfumérství intim sprej BAC a fáčko, a přestože to bylo to samé jako dnešní deodorant, nesloužil ke stejnému účelu, ale hlavně jako voňavka. Při slavnostních příležitostech vládl charlie, živé květy patřily k oblíbeným dárkům a proslulé byly sovětské parfémy (hlavně u učitelek ruštiny). Všechny vůně byly tehdy sladší a hodně frčelo zelené jablko.
Dnes? Většina holek se holí dokonce ještě dřív, než je co. Bez svého holítka neodjíždíme ani na víkend na chalupu, s nástupem léta jsme ochotné vyhodit majlant za to, aby za nás někdo (nebo něco) vyřešil tento problém aspoň trochu trvaleji. Ochlupení podpaží a nohou se stalo znakem "divoženek" a žen, které rezignovaly. A jdeme i dál, stále více žen se holí i tam, kde končí břicho, aniž by plánovaly kariéru v lechtivém průmyslu.
Vůní je na trhu tolik, že ani profesionální parfumérský nos prostě nemůže znát všechny. Deodorantů a antiperspirantů míváme plné koupelny a kabelky, parfémů střídáme několik - podle ročního období, nálady i stavu peněženky. Ke své oblíbené vůni si dost často pořizujeme i tělové mléko se stejnou parfemací. Z vůní se často stala až posedlost - na příjemném aroma trváme už nejen u těla a prádla, ale i v autech, v pokojích a na záchodech.
Mlsné jazyky
Nakupování v mizerně zásobovaných samoobsluhách bylo cvičením v pružnosti myšlení - k večeři jste mohla vymyslet cokoliv, ale nabídka vás donutila to promptně změnit. Taky jsme bývaly mistryně kuchyně "a la" - tedy všech těch jakobytataráků z métského salámu, jakoby humra z celeru, kuřete vydávaného za bažanta či masové směsi zalité maggi a převlečené za čínu. Hlavním jídlem bylo maso, nejlépe vepřové, zelenina se považovala převážně za krmivo pro hospodářská zvířata. Naše žaludky zvládaly tuky v jakékoliv podobě – máslo a sádlo patřilo k povinné výbavě domácnosti.
Prase za těch skoro dvacet let z ledničky vystrčilo kuře, zeleninu nás hubnoucí průmysl naučil vzít na milost, sádlo je krajovou specialitou a nad máslem pomalu, ale jistě vítězí rostlinné tuky.
S pitím je to podobné. Pamatujete ještě domácnosti, kde se čajový pytlík v horké vodě koupal opakovaně? Kafe se rovnalo turek a v těch "lepších" rodinách se čas od času objevil překapávač. Výkony současných strojů na kávu počítáme v barech a instantní káva vytlačuje turka z pozic. Skoro stejně jsme se rozmlsaly i u vína a tvrdého alkoholu. Tehdejší bavorák, beton a mozek v krvi může jen těžko konkurovat názvům jako Sex on the Beach či Cosmopolitan.
A nákupy – z každodenních nosiček se staly každotýdenní dovážečky. Přišly jsme na chuť nákupům ve velkém, za lepší ceny a do zásoby. A taky se do nich mnohem víc než dřív zapojují i muži. Nákupy jídla se tak pro nemálo rodin změnily z otravné povinnosti v ucházející program na část víkendu.
Víc hrajeme na sebe
Další nedílnou součástí našich životů na přelomu 80. a 90. let byly galeje. Ty městské sestávaly z dennodenního mytí a utírání nádobí (poučenější ještě oplachovaly), vytírání, luxování, utírání prachu, kvartálního mytí oken, večerních správek oblečení, pletení, háčkování a šití. Na venkově to vše obohaceno rytím, hnojením, sázením, pletím, sklízením, zavařováním a starostí o zvěřinec.
To jsme naštěstí aspoň trochu eliminovaly. Vděčíme za to vymoženostem techniky, jako je myčka nádobí, cenám v hypermarketech – i řada žen z venkova si těch dvacet vajec a kilo mrkve radši koupí, než by se dřela, a ponožky dnes látá opravdu málokdo. A taky tomu, že slova jako uklízečka či hospodyně ze sebe setřásla pel buržoazní nemravnosti.
Navíc máme trochu jiné představy o tom, čemu věnovat svůj volný čas. Tehdy patřil rodinný život k jediným zábavám,které byly plošně možné. Občas jste si to mohly zpestřit návštěvou jazz gymnastiky, u sportovkyň tělem a duší třeba i volejbalem, ty angažovanější zase nácvikem na spartakiádu. Dneska mají i menší města širokou nabídku různých aerobiků a power jóg, orientální tanec okouzlil mnohá slovanská těla, i ve středním věku jsme ochotné se přihlásit (již podesáté) na angličtinu, případně základy práce na PC.
A samozřejmě cestujeme: tedy pořád, stejně jako tehdy, po vlastech českých, ale i mnohem, mnohem dál. A to dokonce i za doprovodu malých potomků – koneckonců dovolená last minute se dá pořídit za snesitelné ceny a ještě vám na ni půjčí.
Mnohem více žen než tehdy aktivně řídí auto – což se pro mnohé stalo motorem celkového osamostatnění se. Sednu a odjedu nakoupit, do práce, na dovolenou nebo prostě pryč. Od hospodaření typu "obálky" jsme došly až k několika bankovním účtům a kartám, které obsluhujeme třeba v tramvaji díky mobilu. Prostě světačky.
Politika nás nebaví
Možná jediné, kde zůstává vše při starém, je politika. Před listopadem 1989 byly v ústředních orgánech moci soudružky hlavně do počtu. Většinou nás na veřejnosti zastupovaly aktivní členky svazu žen. Současnost není o moc růžovější. Když se pídíte po tom proč, většinou je to z důvodněno tím, že ženám se do politiky moc nechce. Je to pro ně mužská zábava s mužskými pravidly, která spočívá v dlouhém plkání s velmi nejasným výsledkem.
Možná právě proto jsou ženy společensky aktivní úplně na jiné frontě. Taky jste si všimli, že jich jsou plné neziskovky? Že řídí spolky pro lidi postižené nějakou vážnou nemocí, rodinnou situací nebo stavem? Že budují různá dětská centra a hřiště a tvoří většinu všech školních rad? Asi právě tam vidí za svým snažením něco, co má smysl.
Schválně, milé čtenářky – teď běžte, vytáhněte svoje staré fotky z doby před devatenácti lety a pochvalte se, jak hezky jste se změnily vy.
