. Zhanna Belskaya (20)Narodila se v Almaty v Kazachstánu. V roce 1998 se přestěhovala i s rodinou do Prahy. Vystudovala SPŠ oděvní, od září studuje na univerzitě ve Florencii Polimoda International Institute Fashion Design and Marketing. Prvním sportovním úspěchem bylo druhé místo na mistrovství Kazachstánu v taekewondu, v kickboxu má 11 medailí a čerstvou zlatou z mistrovství světa. |
Dostala jste někdy doopravdy hodně do nosu?
Do nosu zrovna ne, ale do oka ano. Naštěstí jen při tréninku, ale na to nesmíte moc koukat, to k tomu patří. A vždycky to byla moje chyba - měla jsem to vykrýt.
Pomůže vám, když si řeknete, že to byla vaše chyba?
Když to neuznáte, tak dostanete do oka příště znovu. Musíte si z toho vzít ponaučení, i když je to trochu bolestivější.
Jak jste se vlastně ke kickboxu dostala?
Náhodou, já chtěla hrát na housle. Rodiče mě ještě v Kazachstánu přivedli do hudební školy za profesorkou, která měla vyzkoušet můj hudební sluch. Tak mě vyzkoušela a pak mě poslala projít se na balkon, aby mohla rodičům šetrně sdělit, že nemám absolutně žádný hudební sluch. Druhý den mě naši vzali na trénink taekwonda, kam mě přijali hned. Bavilo mě to a dělala jsem ho celou dobu, co jsme žili v Kazachstánu, čtyři roky, až tady jsem začala s kickboxem.
Muziky jste se tehdy úplně vzdala?
Úplně ne. Tady jsem začala chodit do umělecké školy. Hraju na saxofon a chodím na zpěv. Mám hudbu hrozně ráda, ale hraju hlavně pro svůj dobrý pocit. Ta zdrcující kritika se naštěstí už neopakovala.
Kdo vybral bojový sport, tatínek?
Táta dřív chodil boxovat. A když byl mladší, tak byl boxerem hlavně na ulici, protože se to hodilo. Ale jeho hlavním sportem bylo vzpěračství.
Jak se s tím smířila maminka?
Máma nás vždycky podporovala, vozí nás na tréninky, zabalí nám svačinu na závody, drží mi palce. Ale je pravda, že na závody se dívat nechodí.
To jako matka celkem chápu, ale mluvíte v množném čísle, vaše sestra také dělá kickbox?
Dajana začala s taekwondem ve čtyřech letech, a když jsme přijeli do Česka, taky se mnou přešla na kickbox. Je jí dvanáct a má už za sebou také sportovní úspěchy. Často spolu trénujeme.
Nevadí vám, že dáváte rány mladší sestře?
Takhle to neberu, spíš ji chci něco naučit.
Když to tak poslouchám, tak mám dojem, že z vás tatínek spíš chtěl mít kluky.
Možná trošičku ano, ale ne ve špatném smyslu slova. Třeba nás bral odmala na lov, takže umím střílet, rozložím baretu a zase ji dám dohromady. Kdybych neměla co jíst a musela si něco ulovit, hlady neumřu.
A máte už svoji pistoli?
Zatím ne, ale chtěla bych.
Bojíte se v noci sama na ulici, nebo je to snazší, když víte, že se ubráníte?
Já se snažím, aby situace, kdy by se mi mohlo něco stát, vůbec nenastala. Snažím se být nenápadná a neprovokovat. Ale jednou se mi to už hodilo. Ten chlap dopadl moc špatně. Dneska vím, že se ubráním, a nebojím se. Myslím si, že je pro ženskou fajn, když umí podobný sport, je pak sebevědomější.
Podobné sporty teď zažívají boom, spousta žen to bere ale jen jako dobrou kondiční aktivitu, a ne kontaktní sport.
Ženská sice má jiné tělesné dispozice, ale bojové sporty jsou na kondici opravdu skvělé. Na ženě v ringu nevidím vůbec nic špatného. Ženy dneska řídí velké společnosti, letadla, mají vysoké politické funkce, tak proč ne ring.
Jak se na vás koukají v tělocvičně muži?
Tréninky kickboxu jsou smíšené a je tam i docela dost holek. Nemám pocit, že by klukům bylo divné, že tam chodí dívky.
Myslíte si, že byste mohla získat mistrovský titul, i kdybyste zůstala v Kazachstánu?
V Kazachstánu bych se ani k boxu, ani ke kickboxu nedostala, tam je mnohem populárnější taekwondo, pracuje tam hodně trenérů z Koreje. Tam bych asi určitě pokračovala v taekwondu, i v něm mám černý pásek. Patří sice do kategorie sebeobranných sportů, ale hraje mnohem víc na efekt než na účinnou obranu. Kickbox je mnohem rozmanitější a baví mě víc. Je kontaktnější, víc se v něm používají ruce a mnohem víc ho uplatníte na ulici.
Kde visí vaše zlatá medaile z mistrovství světa?
V obýváku na zdi. Rodiče si ji ještě prohlížejí.
Vy ne?
Vlastně moc ne. Myslela jsem, že to budou moje poslední závody, že když se mi povede získat zlatou medaili, vykašlu se na kickbox a budu se věnovat něčemu rozumnějšímu a ženštějšímu. Třeba šachům nebo tanci. Jenže když jsem tu zlatou medaili nakonec vyhrála, tak se mi nechce skončit. Chci jet na mistrovství Evropy a rozhodně ještě nepřišel čas přestat.
Ty šachy mi k vám opravdu nepasují, ten tanec spíš.
Líbí se mi latinskoamerické tance, ale asi to pro mě není. Nikdy jsem netancovala a nikdy jsem nedělala jiný sport než bojový. Musela bych se naučit úplně nové pohyby a obávám se, že bych u toho stejně nakonec nevydržela.
Hodně dětí, které sportují odmalička, s tím v pubertě praští. Vy jste u sportu vydržela, myslíte si, že je to výchovou?
Ke spoustě věcí, které mě dneska baví a ve kterých jsem relativně dobrá (usmívá se), mě přivedli rodiče. Já sama bych se jako malá asi určitě do bojového sportu sama od sebe nepustila, ke sportu nás přivedl táta. Ten se taky vždycky snažil, aby se nám dařilo skloubit ho se školou. Žádná z věcí nebyla přednější. Bez disciplíny to nejde.
Jste disciplinovaná a máte velkou motivaci něco dokázat, což bývá u dětí imigrantů časté. Měla jste tady někdy s tím, že pocházíte odjinud, nějaký problém?
Já jsem se ale v Praze nikdy necítila jako cizinec. Považuji to tady za svůj domov od první chvíle, kdy jsme se přistěhovali. Nikdy jsem se tu nesetkala s předsudky. Když jsme sem přijeli, tak jsem nečekala, že to bude snadné. Samozřejmě, že jsem byla nervózní, ale i když jsem dětem ve škole nerozuměla, všichni byli přátelští a pomáhali mi.
Máte vůbec čas jít se bavit jinak než sportem?
To je přece jasné, že ano, třeba ráda chodím tancovat. Ale sport je pro mě relax. Jasně, že se i mně někdy na trénink moc nechce, ale vždycky, když tam dorazím, tak jsem ráda, že jsem to překonala.
Navíc za čtyři roky bude kickbox olympijský sport. Láká vás olympiáda?
Hrozně moc, o té sní asi každý sportovec. Teď mě kickbox moc baví a žiju tím. Bude ale složité skloubit ho se školou. Přijali mě na školu módního návrhářství Polimoda ve Florencii, takže odjíždím studovat. Budu pendlovat mezi Itálií a Českou republikou.
Jak jste se dostala k modelingu?
Na škole jsem na přehlídce předváděla svoje šaty a líčila mě vizážistka, která pracuje pro agenturu Scouteen. Říkala, že jsou tam moc fajn holky a že bych to měla zkusit. Tak jsem to zkusila a vzali mě. Ale modelka nejsem dlouho, spíš s tím začínám.
Berete tu profesi vážně?
Je to příležitost, jak poznat zblízka módní průmysl. Podívat se, jak to funguje při focení a jak vypadá zákulisí módní přehlídky. Díky modelingu se můžu dozvědět mnohem víc z prostředí, ve kterém se chci pohybovat jako návrhářka.
Vaše jméno zní nezvykle, je kazašské?
Ne - naši mě pojmenovali podle Johanky z Arku. Ale nikdo to do češtiny nepřekládá. Maminka mi říká Žani.
A vaše sestra se jmenuje Dajana, to je po anglické princezně Dianě?
Ne, podle Diany Ross. Což je docela trefné, protože ona má absolutní sluch.
Jak se vlastně vaše rodina dostala do Česka?
Rodiče tu byli na dovolené a pak přivezli mě a sestru, aby se přesvědčili, jestli se nám tu bude líbit stejně jako jim.
Proč chtěli odjet z Kazachstánu?
Nebylo to z politických ani z ekonomických důvodů. Rodiče chtěli zkusit bydlet v Evropě, poznat mentalitu a způsob života. V Česku se jim moc zalíbilo a rozhodli se zůstat. Tak jsme tady.
Máte už české občanství?
Už dlouho mám podanou žádost, ale ještě jsem ho nezískala.
Na mistrovství světa jste reprezentovala Českou republiku, nebo Kazachstán?
Připravovali mě čeští trenéři, hlavně Marek Svitek, který mě v ringu i koučoval. A na mistrovství mě poslal český svaz full kontaktu. Tu zlatou tedy beru jako pro Česko.
Myslíte, že to vaši žádost urychlí?
Žiju tady už deset let, mám v pořádku všechny papíry a myslím, že ho snad brzy dostanu. Jestli na to ale bude mít vliv moje medaile, to pochybuji.
Co tu rodiče dnes dělají?
Mají tu rozjeté podnikání a vlastní restauraci, kde se vaří i kazašské jídlo.
Jaká je vaše kuchyně?
Rozmanitá, žije tam totiž mnoho národů, takže je to hodně promíchané. Klasická ruská kuchyně se tam míchá s Asií. Kazaši třeba hodně vaří z koňského masa. Ale já už koně jíst nemůžu, na to je mám moc ráda, taky na nich jezdím. A na skopové už taky nejsem zvyklá, takže to nejím. Ale spoustu jídel mám ráda.
Dá se tady kazašské jídlo vůbec uvařit, nebo vám chybí suroviny?
Máme doma speciální hrnce na vaření, a když něco speciálního potřebujeme, tak nám to přátelé přivezou z Kazachstánu. Vždycky když slavíme nějaký svátek, tak si uvaříme tradiční jídlo, které máme rádi, a vzpomínáme na domov. Třeba "manty", což jsou takové taštičky z kynutého těsta plněné masem a zeleninou, které se vaří v páře.
Funguje tady kazašská komunita?
To ani ne. Mám kamarády z Kazachstánu, Rusy i Čechy.
Když je to v Kazachstánu takové promíchané, jakou národnost mají rodiče?
I u nás je to promíchané. Maminka je napůl Ujgurka, napůl Ruska a táta Rus. Táta je ale hrozně společenský člověk, rád poznává nové lidi, dá se do řeči s každým cizincem. A když se nad tím tak zamyslím, tak je vlastně víc Ujgur, než je máma.
Co si pod tím mám představit?
Mámina rodina mu hrozně přirostla k srdci, je jim hodně podobný. Uznává stejné hodnoty, které jsou pro Ujgury důležité. Hlavní prioritou je rodina, domov. A dodržování tradičních zvyků.
Vídáte se s příbuznými často?
Rodina žije na mnoha místech. V Sýrii, Izraeli, Rusku i v Kazachstánu. Tam jezdíme každé dva roky na prázdniny.
Chce se vám pak zpátky?
Když tam jedu, tak se hrozně těším na příbuzné, ale můj domov je už tady. Možná by bylo zajímavé tam jet pracovat, ale mnohem radši bych byla, kdyby mohli děda s babičkou přijet sem.
