Ekonomie může být pro mnoho žen odstrašující obor, proč jste se rozhodla zrovna pro ni?
Pravděpodobně jsem byla ovlivněna mojí maminkou, která v oblasti ekonomiky působila a byla mým velkým vzorem. Kvůli ní jsem se přihlásila na střední ekonomickou školu, kde jsem však zjistila, že mě tento obor opravdu zajímá. Pro studium jsem si tedy následně vybrala Vysokou školu ekonomickou v Praze a mohu říci, že jsem nikdy nelitovala. Po absolutoriu jsem ihned nastoupila do České národní banky, kde jsem zůstala rok a půl.
Proč jste odešla?
Odešla jsem na čtyři roky na mateřskou dovolenou. Tuto několikaletou pracovní odmlku jsem si přitom naplánovala úmyslně, chtěla jsem mít děti věkově blízko sebe a po pauze, i když o něco delší, se znovu nastálo vrátit do práce.
Jaký byl návrat?
Jelikož se vše odehrálo za socialismu, problém v tom nebyl. V ekonomické oblasti financování státních podniků se tehdy žádné velké posuny neděly. Spousta problémových a rizikových nástrojů, se kterými operujeme dnes, prostě neexistovala. Pracovalo se na základě plánů, kterými se řídila i banka. Byl to úplně jiný styl bankovní činnosti.
Vrátila jste se tedy do ČNB?
Ne. Usoudila jsem, že s malými dětmi je lepší zůstat na menším městě, a tak jsem se přestěhovala zpátky do Tábora a nastoupila u Komerční banky. Když pak vznikla Investiční banka, vzala jsem to jako výzvu a přijala místo tam. Byla jsem tak u samých počátků jejího budování.
Bylo pro vás těžké skloubit kariéru s výchovou dvou dětí?
Samozřejmě to náročné bylo, to nelze popřít, ale práce v místě bydliště mi celou situaci značně usnadnila. V té době navíc ještě panovaly poměry z dob socialismu, například osmihodinová pracovní doba, což mi pochopitelně zjednodušovalo život. Když jsem pak dojížděla do Českých Budějovic, bylo dětem už kolem třinácti a stávaly se samostatnými. Kdyby tehdy byly menší, nikdy bych místo nepřijala. Nedokážu si představit, že by je měla vychovávat chůva.
Kdyby vám dnes bylo dvacet pět let a ukončila byste školu, udělala byste něco jinak? Budovala byste nejdřív kariéru a až pak rodinu, jak je nyní časté?
Rozhodně ne. Nechci odsuzovat dnešní mladé lidi, ale myslím si, že děti jsou nejkrásnější věc, která může ženu potkat. Určitě bych je neodkládala a neriskovala, že je třeba později nebudu moci mít.
Když jsem zakládala rodinu já, byla jiná doba. Dnes je trend opačný a také priority se úplně obrátily. Hodně se mluví o feminismu, rovnosti pohlaví, diskriminaci... když ale vidím, jak mladé ženy odsouvají rodinu na úkor kariéry, nejsem si jistá, jestli vývoj nabral správný směr. Ženy by měly brát své „ženství“ jako výhodu, a to i v práci.
Pocítila jste někdy diskriminaci nebo nedůvěru ze strany mužů? V začátku jste byla mezi manažerkami velkou výjimkou.
No rozhodně to pro ně bylo něco nového. Tím však nechci říci, že to je nutně špatně. Celý život je o vztahu s lidmi, což platí v soukromí i v práci, a jde jen o to, jak si člověk dokáže prosadit své postavení. Pobočku v Táboře i Českých Budějovicích jsem budovala sama a sama jsem si také vybírala budoucí kolegy. Buď jsem tedy měla takové štěstí, nebo to bylo mým výběrem, ale s diskriminací jsem se nikdy nesetkala. Nevylučuji, že k ní může docházet, ale celou věc nevidím tak dramaticky, jak je někdy prezentována.
To, že je málo žen na manažerských pozicích, nelze popřít. Já osobně preferuji smíšené kolektivy, protože to přináší více různých pohledů na svět. Jako manažerka se snažím vybírat kolegy a kolegyně, kteří jsou kamarádští, pořádně dělají svoji práci a jsou féroví. V práci trávíme velkou část života, takže pohodová atmosféra je důležitá.
V čem jsou manažerky odlišné od manažerů?
Já jsem například upřednostňovala, aby si zaměstnankyně zavolaly domů, jestli jejich dítě přišlo v pořádku ze školy. I v době, kdy se přijímala opatření na snížení nákladů, mi přišlo lepší, aby byla zaměstnankyně v klidu za cenu tří korun, než aby se nervovala a v pět běžela domů jako neřízená střela. Žena na manažerské pozici se prostě do těchto situací dokáže lépe vcítit. Právě ta empatie by někdy mohla mužům-manažerům chybět.
Máte představu, kolik pod vámi pracuje žen v poměru k mužům?
U nás je to komplikované, protože máme rozsáhlou agendu tzv. backoffice, což je práce, kterou zatím muži nevyhledávali. Jedná se o pořizování platebních dokladů a vkládání dalších dat… Tam sedí přibližně 260 žen a pokud se mezi ně dostane nějaký muž, pak je to spíše výjimka. Celkově lze ale říci, že poměr pohlaví v naší společnosti je padesát na padesát. Přístup zaměstnavatele v této oblasti však není vždy natolik důležitý jako přístup jednotlivých žen a mužů. Když jsme například hledali někoho na post ředitele v Plzni, žádná žena se nám ani nepřihlásila.
Souhlasila byste se zavedením kvót pro počet žen v politice nebo na vedoucích postech?
Rozhodně odmítám nějaká direktivní řešení, preferuji nenásilnou formu. Pokud u nás chybí ženy na vysokých postech, je to důsledek faktu, že naše společnost v tomto ohledu ještě nevyspěla. Máme padesát let „skluz“ za západní Evropou, což se projevuje například tímto způsobem. Vývoj nemůžeme přeskočit, pouze zrychlit, což se nám zatím daří bohužel jen stěží.
Navíc je potřeba, aby si ženy samy přestaly myslet, že na podobnou práci nestačí. Nová práce a postavení s sebou přináší nové a složitější úkoly, ale také mnohem zajímavější možnosti a zkušenosti. Ženy mají plno vlastností, které odpovídají kvalitám úspěšné manažerky. Například si mnohdy dokážou práci lépe zorganizovat a umějí si stanovit priority, což prý souvisí i s řízením domácnosti. Ženy mohou také spoléhat na "mužskou ješitnost", která kolegům nedovolí selhat a přijít s nesplněným úkolem. Pokud má žena potřebné předpoklady, samostatné odrostlé děti a vstřícného manžela, který její nové místo nebere jako důvod k soupeření, tak by pro ni manažerský post neměl představovat nejmenší problém. Důkazem tohoto tvrzení jsem koneckonců i já (smích).
| Ing. Vlasta Dolanská se narodila 22. 10. 1956. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor národohospodářské plánování, při studiích a krátce po nich pracovala v ČNB. Po mateřské dovolené pracovala jako úvěrový pracovník Komerční banky. Od roku 1992 byla ředitelkou pobočky IPB v Táboře a od roku 1996 regionální ředitelkou této banky (posléze ČSOB) v Českých Budějovicích. V roce 2001 se stala výkonnou ředitelkou Poštovní spořitelny. Pod sebou má samostatnou banku, ve které má účet přes milion lidí - což je při sčítání drobných střadatelů víc než v mateřské ČSOB. Její postavení ji tedy řadí mezi nejmocnější postavy na české finanční scéně, natož počítají-li se jen ženy. V roce 2007 se objevila na 17. místě v žebříčku nejúspěšnějších českých manažerek (sestavily Hospodářské noviny). Je vdaná a má dvě děti. Ve volném čase sportuje - lyžuje, plave a chodí na procházky se psy. |
