Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zelené vdovy. Ženy, které peníze a blahobyt donutily žít v satelitu

aktualizováno 
Seriál Zoufalé manželky je světovým hitem. Vystihl fenomén: ženy v domácnosti, které trápí nuda z blahobytu. Také u nás jich přibývá. Jsou mladé, bohaté a vdané. Přesto je život nebaví.

Seriál, který zelené vdovy celosvětově proslavil. | foto: Foto: archiv TV Prima

ČTĚTE TAKÉ: Mirka Čejková: Potřebuju víc než jen nakupovat, vařit a zdobit

„Nevím, co se s ní děje. Můžete ji tady nějak opravit?“ žádal úspěšný byznysmen.

Nebyl v autoservisu, nemluvil o své audině. Stalo se v psychologické poradně, muž měl na mysli manželku. Před čtyřmi lety se přestěhovali do satelitu, osady nových rodinných domů nedaleko Prahy.

Od té doby je jeho žena jako vyměněná: náladová, nespokojená. Utrácí za hlouposti, vyčítá mu, že většinu času tráví v práci. Muž netušil, že ho potkal vážný problém. Má doma zelenou vdovu. Jde o moderní označení pro ženu v domácnosti.

Donedávna se užíval v západních zemích, počátkem devadesátých let se usadil i ve slovníku zdejších psychologů.

 „Výraz zelená je odvozen z toho, že manželé vyvezli své ženy z měst a usadili je v zeleni nových osad,“ vysvětluje šéf Asociace manželských a rodinných poradců Petr Šmolka. „Vdova proto, že žijí jako vdovy. Dny tráví samy, jejich muži jsou pracovně a společensky velmi vytížení.“

Vznikla tak nová vrstva klientek partnerských poraden a terapeutických středisek.

Jsem stepfordská panička

Oblíbenou knihou jedenačtyřicetileté Ivety jsou Stepfordské paničky. Spisovatel Ira Levin v ní líčí americké satelitní městečko z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jeho obyvatelky jsou pečlivě upravené, pracovité manželky. Domy září čistotou, trávníky jsou perfektně posečené. Dámy mají jediný cíl: bezchybně fungující rodinu a šťastné manžely.

Příběh se však zvrtne v horor. Vyjde najevo, že ideální hospodyňky jsou v podstatě roboti.

„Tu knihu jsem měla ráda ještě dřív, než se ze mě stepfordská panička stala,“ říká Iveta. Své celé jméno neřekne ani za nic. Její vztah s manželem je totiž posledních pár let v krizi.

Žije v satelitu nedaleko Prahy, autem jí to do ní trvá tři čtvrtě hodiny. Muž pracuje na vysokém postu ve velké finanční skupině. Hraje golf, basketbal a v Praze si platí jednopokojový byt, protože často bývá do noci v práci nebo na tréninku. Pak mu nestojí za to vracet se domů. Iveta tráví většinu času sama se dvěma psy v pětipokojové vile s bazénem. Hned za plotem je pole, po stranách řady podobných novostaveb. Sousedy téměř nezná. Ploty mají všichni vysoké a auty vjíždějí přímo do domů. Její šestnáctiletý syn studuje v Anglii.
„Manžel mi každý večer hlásí, zda přijde či ne. Ale dopředu si tím nikdy nejsem jistá, někdy se ozve v osm, někdy v jedenáct večer. To mě štve, protože nevím, jestli mám chystat večeři.

Muž říká: Kašli na to, najím se ve městě. Jenže to už si připadám úplně k ničemu, když jsem celé dny doma a nemám ani připravenou večeři,“ vysvětluje. A tak každý den vaří složitá teplá jídla. Denně za nákup surovin utratí od pěti set do tisícovky.

„Tak čtyřikrát do týdne se stává, že všechno, co jsem uvařila, v noci házím do odpadků. Něco šoupnu do mrazáku, ale stejně to pak za pár dnů vyhodím.“

Sama jí jen ovoce a zeleninu, vaří výhradně pro manžela. On o tom neví. „Vlastně doma nejí a vždy se na to téma pohádáme.“

Než postavili dům, žili v Praze na sídlišti. Pracovala jako sekretářka. Má maturitu, umí anglicky a německy. Do satelitu se těšila, teď se v něm nudí.

„Do práce se mi vracet nechce. Ve čtyřiceti zajímavé místo neseženu a dělat poskoka mladému šéfovi nebudu.“

Peníze vydělávat nepotřebuje. Má jednu z manželových platebních karet určenou výhradně na provoz domácnosti. „Jezdím jen do supermarketu na okraji Prahy, do centra ne, nejsem dobrá řidička. Stejně kupuju jen jídlo.“ Měsíčně za něj utratí tak třicet tisíc.

„Jsou to peníze vyhozené do koše. Na sebe si něco koupím málokdy, stejně nikam nechodím. Do domu nic nepotřebujeme, všechno je nové, perfektní. Platím jen bratranci, který nám jezdí udržovat zahradu, a paní, která uklízí a žehlí. Naposledy jsme se s mužem pohádali, když po třech dnech přišel domů, hodil do koupelny tašku se špinavými košilemi a řekl: Ty se máš, ty můžeš být doma,“ vypráví.

Paní doktorko, nejsem divná?

Se zelenými vdovami mají zkušenosti v pražském terapeutickém institutu Aktip. Takto je charakterizuje rodinná terapeutka Šárka Poupětová: „Cítí se osamělé a zároveň provinilé. Říkají si, že by vlastně měly být spokojené, když mají krásné domy a dostatek peněz. Přesto nejsou šťastné. A tak přemítají, jestli nejsou nějaké divné.“

Tak jak to s nimi vlastně je? Nevymýšlejí si malicherné problémy jen proto, že ve skutečnosti žádné starosti nemají?

„Ženy jsou citlivější na to, co se děje v rodině, a dříve než muž vycítí, když něco není v pořádku,“ míní terapeutka.

 „Mužský princip je opačný. Muži tráví většinu času v práci. Tam soupeří s druhými muži, řeší problémy. Jsou zvyklí na hierarchické vztahy - jeden je podřízený, druhý nadřízený. To je prostředí, které v nich posiluje vše mužské. Naopak pobyt v domácnosti v ženách posiluje to ženské. Tím, že se partneři málo vídají, málo spolu mluví, a tudíž mají málo příležitostí k vzájemnému obohacování a vylaďování do společného rytmu.“

Nic společného? Vždyť mají společný dům. Ach ano, budiž proklet ten dům v satelitním městečku.

Psychologové dokonce radí, že by si lidé před rozhodnutím přestěhovat se do něj měli v bodech sepsat, co každý od budoucnosti očekává, a představy porovnat. Průběh krize bývá shodný. Lidé jsou novým bydlením nadšeni. Po čase se život v satelitu ukazuje komplikovaný. Muž je v práci, domů se vrací pozdě večer. Žena se cítí osamělá, nepotřebná.

„Dříve bylo na vesnicích běžné, že ženy bývaly doma, ale lidé vedli jiný způsob života,“ připomíná Šárka Poupětová. „Měli hlubší vztah ke svým gruntům, k půdě. Byli s domovem více spjati. Žili tam jejich předci, počítali s tím, že tam budou žít jejich děti. Když žena ráno mazala muži chleba máslem, měla pocit, že pomáhá společnému dílu: muž se dobře nají, bude se mu lépe pracovat na poli a jejich rodina se bude mít lépe.“

Nyní je to naopak. Ženy v moderních domech nemají co na práci. Nebo se naopak cítí přetížené úsilím, aby domácnost perfektně fungovala. Ovšem představa muže o jeho podílu na budování společného domova je následující: Vždyť jsem dům zaplatil a dávám ti peníze, abys mohla být doma. Proto musím být celé dny v práci.

„Dnes společnost tlačí lidi do toho, aby žili singl,“ říká rodinná terapeutka. „I manželé vlastně žijí jako singl. Nemají společné prožitky, společné starosti. Muži tráví veškerý čas ve firmách. Mají pocit, že firma jim zajistí všechno, ale ve skutečnosti je vysává. Výsledkem je, že lidé si k sobě nevytvoří žádný vztah.“

V poradně Aktip se za konzultace platí. I to je doklad, že vztahy mezi ženami v domácnosti a jejich vydělávajícími partnery jsou bizarní. Muži ženám dávají peníze na to, aby za ně kdosi jiný vyřešil problém, který si mohou vyjasnit jedině oni dva. „Muž opět jako svůj díl vkládá do vztahu své peníze místo komunikace, porozumění a hledání společného řešení problémů,“ říká Šárka Poupětová.

Mám přítele na Ibize

„Valchu a vaštrok na tebe,“ říká Marcele její babička pokaždé, když k ní přijde na návštěvu do její vily v příměstské části Ostravy.

Stará paní tím míní, že kdyby vnučka musela prát ručně na valše a v neckách, jako to dělávala ona, neměla by čas se nudit. Její kuchyň a koupelna však jsou vybaveny nejnovějšími technickými vymoženostmi a také k ní dochází hospodyně. „Paní jen mačká čudlíky na pračce, sušičce a myčce,“ směje se Marcela.

Její muž je ve vedení farmaceutické firmy, přes týden žije v Praze. Na víkendy se vrací. „Je unavený, sobotu prospí. V neděli ráno jede s kamarády na tenis. Poobědvá s nimi, pak se vrátí, sedne k počítači a připravuje se na další pracovní týden. V neděli večer odjíždí do Prahy,“ vysvětluje Marcela.

Je jí devětadvacet a je hezká. Dříve si vydělávala jako modelka a prodávala v parfumerii. Přiznává, že svatba byla „její životní terno“. Dvakrát do měsíce za manželem jezdí do Prahy. Je rád a Marcela taky: pořádně si nakoupí. K moři jezdí třikrát čtyřikrát do roka. Jednou s manželem, jindy s kamarádkou.

„Jenže ta má teď dítě a to mě nebaví,“ vysvětluje Marcela. Poslední dva roky jezdí k moři sama. A našla si tam přítele. Seznámila se s ním, když organizoval aerobik pro turistky. „Nedělám si iluze, že má jen mě. Určitě se věnuje i jiným. Ale ten týden, kdy jsem s ním, tam je jen pro mě. A dodá mi energii na další měsíce doma.“

Její muž jí dává na domácnost kolem padesáti tisíc měsíčně, kromě toho si kupuje oblečení a kosmetiku v neomezeném množství. „Chce mě tím odškodnit. Uvědomuje si, že s ním nemám jednoduchý život, když jsem stále sama.“ Teď má ale starosti. Manžel mluví o dítěti, jí se do mateřství nechce: „Nedovedu si představit, že tady sedím sama v baráku s miminem.“

Maturita z knedlíkárny

Iveta, Marcela a jim podobné Češky jsou novým společenským druhem vzniklým na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Nestor manželských poradců Miroslav Plzák se s ním za své praxe nesetkával a kroutí nad ním hlavou.

 „Když jsem jako dítě bydlel v činžáku v Holešovicích, pamatuju si, že do práce nechodila ani jedna z žen, které tam bydlely,“ vzpomíná. „A že by si některá stěžovala, že se doma nudí? Vyloučeno. Být v domácnosti bylo běžné, pracovalo nejvýše deset procent žen - lékařky, učitelky.“

Až do druhé světové války mnoho dívek chodilo na střední školy, kterým se říkalo knedlíkárny. Jak název napovídá, učily se tam vařit, šít, pečovat o dítě, zkrátka být dobrou ženou v domácnosti. Zlom nastal po roce 1948. Přibylo žen se vzděláním, mnohé se začaly věnovat ryze mužským oborům. V padesátých letech byla manželka v domácnosti považována za buržoazní přežitek. Oslavovány byly ženy, které po boku mužů stavěly ocelárny a přehrady. „Z jednoho platu bylo obtížné žít,“ vzpomíná Plzák. „Mít ženu doma si zpravidla dovolili jen umělci, a to jen někteří.“

Hlavní rozdíl však spočívá v tom, jak byly domácnosti vybaveny dříve a nyní. Snad každá hospodyně má pračku, mikrovlnnou troubu, lednici a vysavač, přibývá myček a sušiček. Díky tomu ženy věnují domácím pracím rok od roku méně času. Jednodušší je i nakupování. Pochůzky po různých prodejnách nahradila pohodlná jízda autem do supermarketu.

Stačí srovnat statistiku za poslední čtvrtstoletí. Zatímco v roce 1972 české ženy uváděly, že průměrně věnují úklidu, vaření a nákupům a praní denně pět hodin a dvacet minut, loni to bylo už o plné dvě hodiny méně.

Manažerka domácnosti

Petra je sice v domácnosti, každý den však používá elektronický diář. Její denní program je rozplánovaný, jako by řídila firmu.

Vstává v šest hodin a chystá manželovi a dvěma dcerám snídani. Když muž odjede do práce, veze autem dcery do školy. Žijí v Hostivicích, do škol chodí v Praze. Pak jede zpět, cestou nakoupí a připraví jídlo na večer. Po poledni se vrací do Prahy, nabere dcery do auta, jednu veze na druhý konec města na kurz angličtiny, druhou do gymnastiky. „Další dva dny navštěvují dramatický kroužek. Jen v pátek jezdíme přímo ze školy domů,“ vysvětluje.

„Když jsou holky v kroužcích, mám čas na sebe. Projdu obchody, jednou týdně si nechávám upravit nehty,“ říká. Do Hostivic se od pondělí do čtvrtka vracejí okolo šesté večer. „Do osmi děláme úkoly, pak uklízím a žehlím. Manžel se vrací kolem desáté. To už často spím, takže si jídlo bere z lednice sám.“ Ani ona nechce zveřejnit celé jméno. Má důvod, uvažuje totiž o rozvodu. Přišla na to, že manžel má přítelkyni.

„Tušila jsem to už delší dobu. Přímo jsem se ho na to zeptala a on se přiznal. V hádce jsme si mnoho vyjasnili. Například řekl, že si potřebuje povídat i o jiných věcech než o barvě vánoční výzdoby. Strašně se totiž rozčilil, když jsem se s ním chtěla v červenci domluvit, jestli mám o Vánocích stylizovat venkovní osvětlení domu do zlata, či jiné barvy. Dealerka, která mi vozí kosmetiku, mi nabídla světelné řetězy za výhodnou cenu a nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Jenže pro manžela to jsou malichernosti, domov ho nezajímá.“

Česko: líheň zelených vdov

Šéf asociace manželských poradců Petr Šmolka míní, že právě v Česku byly v devadesátých letech vytvořeny nebývale ideální podmínky pro vznik početné vrstvy zelených vdov. „Ve vyspělých zemích se finanční aristokracie tvořila postupně, má tam tradici. Málokde jinde než v Česku vznikaly v tak masovém měřítku zcela nové lokality obsazené stejným typem lidí. Ženy se v nich ocitly bez dopravního spojení, vyčleněny z běžných kontaktů,“ vysvětluje.

Teď nastala doba, kdy si obyvatelky satelitů uvědomují, že si takhle život nepředstavovaly, a přemýšlejí, čím ho naplnit. Prací? Charitou? Nebo posezením u psychologa?

„Jenže i tyto výplně času jsou náhražka. Hlavní problém je v tom, že těmto párům nefunguje vztah. Bohužel, vychovávají děti, které se nemají kde naučit jiný model vztahu mezi partnery. Bude to další generace, která se nebude umět vztahovat,“ míní Šárka Poupětová.

Kateřina Nováková: Zakázala jsem si fňukat

Když se novináři ptali koncem léta 2003 Kateřiny Novákové, kolik večerů její muž strávil od začátku roku doma, dopočítala se k tomu, že dva. Tehdy měl tenista Jiří Novák období svého vrcholu. V roce 2002 byl pátý ve světovém žebříčku, vyhrával turnaje, cestoval po světě. Kateřina trávila ty dny doma v Prostějově. Jejich synovi byly čtyři, dvojčatům dva, k tomu její téměř dospělá dcera z prvního manželství...K životu osamělé ženy přistoupila pragmaticky.

„Zakázala jsem si fňukat,“ říká. „Když jsme se brali, věděla jsem, do čeho jdu. Když jsme plánovali děti, věděla jsem, že s nimi budu sama. Pro manželství je vedle lásky důležitá i vůle.“ Zatímco seděla doma, její přátelé jí volali méně než dřív. Ty na nás určitě nemáš čas, s manželem pořád někde cestuješ, říkali. Jiní si povídali o tom, jaké udělala štěstí s chlapíkem, který tenisem vydělává miliony.

 „Měla jsem dvě možnosti. Stěžovat si, nebo si říct, že to muž dělá pro nás. Beru to jako otázku zodpovědnosti, zkoušku, co dokážu. Nedovedu si představit, že by Jiří přijel domů a já mu začala vyprávět, že se cítím sama, že dvojčata nespala... Byl by nervózní, řekl by, že tenisu nechá. Nikdo z nás by tím nic nezískal.“

Má výhodu, s Jiřím se seznámila, když pracovala v tenisovém oddílu. Takže věděla, že sport přináší slávu a peníze, ale i samotu. Další výhoda: příbuzní ochotní pomoci s dětmi. „Když viděli, že je toho na mě moc, i když předstírám, že ne, umožnili mi, abych s Jirkou na některý z turnajů jela,“ říká. Jiří Novák s profesionální kariérou končí, a tak už je teď doma častěji. „Děti už jsou větší, chceme, aby sportovaly, takže se jim věnuje. Podle mě jde jen o to, aby si lidé důvěřovali, a pak ta obtížná období překonají,“ míní Kateřina..

Vdovy v Evropě. Švédky se hrnou do práce, Řekyně jsou rády doma.

Jsem doma a nudím se. Pokud tuhle větu žena řekne ve Švédsku, bude považována za podivínku. Tam zůstávají v domácnosti pouze dvě procenta žen v produktivním věku mezi pětadvaceti a čtyřiapadesáti lety. Naopak pro Italky, Řekyně a Španělky je přirozenější nepracovat. Zatímco na jihu je patrný katolický vliv a tradice, že muž má živit rodinu a žena se stará o domácnost, v postkomunistických a severských zemích jsou ženy zvyklé chodit do zaměstnání. Nejvíce žen pracuje kromě Švédska v dalších skandinávských zemích. Počty pracujících žen a mužů v zemích EU srovnával průzkum zadaný Evropským parlamentem. V jižních zemích chodí do práce o třicet procent více mužů než žen.

Průměr v Evropské unii je následující: mužů v produktivním věku pracuje 92 procent, žen 72 procent. Ze sta Češek v produktivním věku jich do práce chodí 57. Při sčítání lidu v roce 2001 uvedlo 94 tisíc českých žen, že je v domácnosti. Oproti sčítání lidu o deset let dříve se jejich počet zvýšil téměř o deset tisíc. Přesto se Češky stále řadí mezi nejpracovitější Evropanky, do zaměstnání jich chodí více než třeba Francouzek či Belgičanek.

Zoufalé manželky, úspěšný seriál

Ve Spojených státech se vysílá pod názvem Desperate Housewives, tedy Zoufalé hospodyňky. U nás ho vysílá Prima jako Zoufalé manželky, výraz hospodyňka prý v Česku nemá tradici. Jde v podstatě o banální příběhy žen, které žijí v úhledných domech na předměstí a zdánlivě je jejich život jednoduchý a šťastný. Ony se však trápí a dělají nejrůznější vylomeniny, aniž vědí proč: zahýbají manželům, svádějí souseda, pijí...

Příběh původně několik televizních stanic odmítlo, ale pak přišel úspěch. Američanky zasedly u obrazovek a poznávaly samy sebe. A po nich Angličanky, Němky, Francouzky a teď i Češky.

První epizodu u nás sledovalo 1,2 milionu diváků. Ve Spojených státech se seriál stal kultovním. Divačky se sdružují v klubu a na internetových stránkách seriálu se pro ně objevují různé soutěže a testy, podle nichž si mohou ověřit, nakolik se cítí zoufalé. Stojí v nich například: Vedeš trochu nudný život plný povinností? Visí tvé manželství na vlásku nebo právě potřebuje vyladit? Udělej si kvíz a uvidíš, jak na tom jsi...

Ostatně i první dáma Ameriky Laura Bushová prohlásila, že je jeho fanynkou. Na jedné z tiskových konferencí si postěžovala, že manžel je buďto pryč, nebo spí. „Jsem vlastně zoufalá manželka,“ zažertovala.

Téma o zoufalých zelených vdovách zabírá i v českém provedení. Vsadily na ně už dva seriály. Hrdinkou Pojišťovny štěstí je zhýčkaná manželka Dagmar, která v provedení Kateřiny Brožové mistrně terorizuje svého upracovaného muže, rozhazuje jeho peníze a zahýbá mu s kolegou. Jen tak, z nudy.

Na popisu života podobného typu žen založili scenáristé i seriál Místo nahoře. Byl o rodinách, které se přistěhovaly do nového satelitu. Dámy se povalovaly u bazénů, navštěvovaly se a pomlouvaly méně majetné sousedy.





Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Aktovka musí sedět přesně, těm na kolečkách se vyhněte, řekla odbornice

Nemoci pohybového aparátu v posledních letech trápí stále více školáků. Důvodem je i špatný výběr školní brašny. "Správná taška by měla na dětských zádech...  celý článek

Lake Bellová
Lake Bellová: Děti vychovávám tak, aby si vážily starých lidí

Herečka Lake Bellová (38) denně naráží na to, že si dnešní mládež neváží starších lidí. Své děti tak vede k tomu, aby ke starším lidem měly úctu. A hlavně po...  celý článek

MOJE ROZMARNÉ LÉTO
Moje rozmarné léto: Hlasujte, posílejte a soutěžte o ceny za tisíce

Moje rozmarné léto je téma fotosoutěže, kam můžete celé prázdniny posílat své aktuální fotografie. Soutěžit můžete v některém z osmi kol, z nichž vítězové...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Mirky: Syn bude otcem, ale dítě nejspíš není jeho

Tak jsem se dočkala, budu babičkou. Mám skvělou snachu, bezvadného syna a další důvod k radosti je na cestě. Jenže snacha se mi přiznala, že dítě možná nebude...  celý článek

Nafukovací lehátko ve tvaru plameňáka je "must-have" sezony.
Plameňáci ovládli léto, ale ikonami jsou už šedesát let

Luxusní šaty a šperky, obyčejná trička z řetězců, neonové lampy a nafukovací lehátka mají letos jedno společné. Vládnou jim plameňáci. Kýčovití, přesto...  celý článek

Další z rubriky

Ilustrační fotografie
Typologie osobnosti: užitečná informace, nebo nesmysl?

Je to velmi lákavé: uděláte si test, zjistíte, jaká jste osobnost, a objasní se vám taje vašeho chování, kterým jste dosud nerozuměli – a současně se dozvíte,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Veroniky: Přítel je jak zpomalený film, do všeho ho tlačím

S přítelem Tomášem žiju už rok. On je naprosto spokojený, já naštvaná, otrávená a znechucená. Takhle jsem si náš společný život nepředstavovala. Všechno je na...  celý článek

(ilustrační snímek)
Partner Lucii surově mlátil. Vzala děti, odešla a začíná znovu žít

Ovlivnit budoucnost dětí znamená změnit budoucnost jejich matek. Pomáháme maminkám začít po odchodu z azylového domu nový život, naučit se plánovat, spravovat...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Pleťové masky v podobě smajlíků: roztomilé, nebo děsivé?
Pleťové masky v podobě smajlíků: roztomilé, nebo děsivé?

Že už jste toho v kosmetickém průmyslu viděli hodně? Novinkou jsou nyní plátýnkové masky s potiskem facebookových smajlí... celý článek

Jsem těhotná a partner mi zahnul. Přesto zůstávám
Jsem těhotná a partner mi zahnul. Přesto zůstávám

Jak se jiné ženy postavily k nevěře a co jim pomohlo.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.