Z toho telefonátu si pamatuju jedinou větu: "Jana zemřela." Pak skoro nevím, co se se mnou dělo. Byla jsem v šoku. Máma nám umřela před 10 lety a teď ještě ségra. Chudák táta, zůstala jsem mu jenom já, jeho druhá a teď už jediná dcera.
Otec mi obvykle volal jen tehdy, když se dělo něco opravdu vážného. Většinou něco se sestrou Janou. Bydlel s ní za Prahou a staral se o ni. Měla plný invalidní důchod a bylo jí 38 let.
Poprvé hubla ve dvanácti
Všechno ovšem začalo už dávno. Sestře Janě bylo tehdy zhruba 12 let, když začala poprvé hubnout. Dost dlouho trvalo, než našim něco došlo. Byl rok 1985 a my poprvé slyšeli slovo anorexie a mentální bulimie.
Jenže tenkrát to nikdo téměř neznal a doktoři nevěděli, co s tím. Strčili sestru do psychiatrické léčebny v Bohnicích k feťákům a alkoholikům. Jediná léčba spočívala ve výhrůžce, že dokud neztloustne, domů ji nepustí.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Sestra tenkrát opravdu trochu přibrala. Ale jen tak, aby se dostala z léčebny. Po propuštění všechno zase rychle shodila. Pak už se ale do léčebny zavřít nenechala. A hubla dál.
V patnácti měla 40 kilo
Myslím, že když jí bylo tak patnáct, mohla mít okolo 40 kilogramů. To bylo ještě celkem OK.
Jana byla odmalička krásná holka. Byla vždycky štíhlá, měla necelých 170 centimetrů, dlouhé husté zrzavé vlasy. Jenže se u ní nějak špatně skloubilo malé sebevědomí s touhou po dokonalosti.
Těch 40 kilo jí připadalo stále moc, a tak pořád hubla. Ukončila předčasně studium vysoké školy a odstěhovala se za Prahu na naši chatu. Tam měla klid, nikdo ji nehlídal, takže se mohla plně oddat anorektickému životu: dnům bez jídla, které prokládala přejídáním a zvracením.
Rodiče to samozřejmě deptalo, ale v té době jí už bylo více než osmnáct, nemohli jí nic přikazovat. Párkrát ji přesvědčili, aby nastoupila na léčení na specializovanou jednotku pro poruchy příjmu potravy v Praze na Karlově. Tam už věděli, o co jde, a byli tam výborní odborníci.
Myslím, že tenkrát byla ještě šance s tím něco udělat. Jenže sestra vždycky utekla. A podmínkou léčení byla spolupráce a dobrovolnost, jenže Jana se léčit nechtěla. Nikdy si nepřipustila, že má nějaký problém.
Skončila v invalidním důchodu
Začala být hrozně hubená. Tak, že dostala invalidní důchod. Nevím přesně, kolik v té době vážila. Určitě to ale nebylo více než 35 kilo. A hubla dál.
Také jí začaly různé zdravotní problémy: měla potíže se zuby, zničilo je pravidelné zvracení. Neustále měla nějaké zlomeniny, protože jí chyběl vápník, padaly jí vlasy, takže ze zrzavé hřívy nezůstalo skoro nic.
Posledních pár let byla tak slabá, že většinu času trávila v posteli nebo v křesle.
Poslední půlrok už její váha nepřekročila 25 kilogramů. Všichni kamarádi a příbuzní ji neustále varovali, že si zahrává se smrtí. U všech doktorů už nepodepisovala jen reversy, ale i ultrareversy, které varují, že jde o vážné ohrožení života. Nic nepomáhalo.
Umřela při váze 19,9 kilo
Zemřela týden poté, co si do deníčku zapsala svou nejnižší váhu 19,9 kilo. Nezemřela na žádnou konkrétní nemoc, ale na celkové vyčerpání a podvýživu.
Její nemoc trvala asi 25 let, s různými výkyvy hubla nepřetržitě asi jeden kilogram ročně. Tak se dostala ze svých už tak nízkých 45 kilogramů, které měla v pubertě, na pouhých 20 kilogramů ve svých 38 letech.
Celé se to odehrálo tak nějak zákeřně a plíživě. Kdo by si všiml kilogramu zhubnutého za rok? Je to pro mě velká ztráta: sestra byla krásná, chytrá a empatická holka. Ale zabila ji anorexie.
