Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vrásky si ponechávám na ozdobu, říká devadesátiletá Zdenka Procházková

  14:20aktualizováno  14:20
Herečka Zdenka Procházková (90) má v sobě až nakažlivý optimismus a chuť do života. Mnozí mnohem mladší by mohli závidět. Jak to dělá? To prozradila v rozhovoru pro magazín Rodina DNES.

Zdenka Procházková | foto: Monika Navrátilová

Letos jste měla neuvěřitelné devadesáté narozeniny, jak jste je oslavila?
Moc hezky. Bylo to krátce po natočení filmu Lída Baarová, sešli jsme se na Kampě v příjemném podniku, přišlo asi osmdesát lidí. Pak jsem pokračovala doma na terase s kroužkem svých známých, kteří si o mně myslí, že jsem nesmrtelná. Já jsem vždycky všude nejstarší, na všechno, co kdo vykládá, se dívám trochu spatra a říkám si: „Počkej, až tobě bude devadesát!“ Pokud jde o vrstevníky, je nás stále míň a míň. Na gymnáziu nás ve třídě bylo pětadvacet a zbyly jsme dvě, já a jedna doktorka stomatoložka. Na rozdíl ode mne má obrovskou rodinu – tři dcery, každá z nich má děti a ty mají svoje děti a ty děti už mají taky děti... Přitom u nich panuje naprostý matriarchát. Ona je absolutní hlavou rodiny. Tam stáří, moudrost a zkušenost ještě něco znamenají. Závidím.

Máte dlouhověkost v genech?
Možná ano, maminka se dožila pětadevadesáti, tatínek dvaaosmdesáti. Ale nepamatuju si, že by pro to rodiče něco dělali. Nějaké cvičení nebo kosmetika? To nepřicházelo vůbec v úvahu. I já žiju nepravidelně, necvičím, nemažu se drahými mastmi, vrásky si ponechávám na ozdobu, v jídle si nevybírám, s chutí sním, co se přede mne dá. Když jsem byla mladá, běhala jsem krátké tratě a skákala do dálky, hrála volejbal, ale později jsem se sportu už nevěnovala. Ono totiž divadlo je samo o sobě taky takový sprint. A mozek cvičíte tím, že se musíte učit role. Ale divadlo už nehraju, nemám stejně žádné nabídky a tak jako tak jsem hrozná trémistka. Bála bych se, že budu mít na jevišti „okno“ a stařecky se znemožním.

Pocházíte z Prahy?
Ano, narodila jsem se 4. dubna na Karláku. Ten den na sobě skoro pokaždé mívám kožich a vzpomínám přitom na svoji maminku, která říkávala: „Když ses narodila, kolem kašny v parku běhaly nahaté dětičky a okolo nich posedávaly maminky ve slaměných kloboucích...“

Jak vzpomínáte na dětství? To byl přece úplně jiný svět.
To byl. Je neuvěřitelné, čím vším prošla a co všechno zažila moje generace. První republika, válka, komunismus, revoluce... Ale to by bylo povídání na hodiny. Když jsem byla malá, existovalo jen krystalové rádio, píchalo se takovou jehlou do krystalku a chytaly se stanice. Když člověk chytil dvě, to byla sláva. Pak přišlo rádio v bedýnce, v padesátých letech televize, zpočátku malá, teď stále roste do netušených rozměrů. Nebo takový telefon! Když jsem byla na chatě a chtěla volat Prahu, tak jsem musela zavolat nejdřív ústřednu, kde seděla živá spojovatelka, a pak jsem čekala třeba dvě tři hodiny, než mě spojila – v telefonu to škrkalo a kolikrát nebylo ani nic slyšet. To si dneska neumí nikdo ani představit. Za války jsme měli skrovné příděly na jídlo, a protože můj tatínek měl žaludeční vředy, tak co bylo trochu slušné, dostával on, to ostatní já a chudák maminka dojídala zbytky. Když dneska přijdu k popelnici a vidím, kolik je tam vyhozeného jídla, tak mě děsí, jak se plýtvá.

Fotogalerie

Vy jste se pro studium herectví rozhodla během války. Jak se na to dívali vaši rodiče? Dcera a „komediantka“?
Byli samozřejmě proti! Zkoušku na konzervatoř jsem dělala tajně. Zásluhu na tom měl do jisté míry pan profesor Fučík, který na gymnáziu založil divadelní kroužek, se kterým jsme vystupovali v Uranii, a dokonce i ve vinohradském divadle. Odmalička jsem také měla ráda knížky, číst jsem se naučila už ve čtyřech letech, ráda jsem i recitovala. Rodiče se mnou s oblibou chlubili před návštěvami, a když mě jednou opět vyzvali, abych se předvedla, netušili, že si vyberu recitaci Erbenova Vodníka. Když jsem pak deklamovala závěr: „... dvě věci tu v krvi leží, mráz po těle hrůzou běží, dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy,“ začal běžet hrůzou mráz po těle všech zúčastněných. Naši mi pak honem Kytici odebrali a vyměnili za Babičku.

Na koho z herecké branže nejraději vzpomínáte?
Už na konzervatoři jsem potkávala pány herce! Učil nás například Ladislav Pešek, který bubnoval na bubínek a ukazoval nám, jak dodržovat rytmus, nebo vynikající Jiří Plachý, expert na posazení hlasu. Ještě jako konzervatoristka jsem dostala hlavní ženskou roli v prvním filmu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými. Když o tom teď přemýšlím, tak další role byly také v prvních filmech režisérů, pánů Krejčíka (Týden v tichém domě) a Radoka (Daleká cesta). Sedmnáct let jsem byla v angažmá v Městských divadlech pražských, pak jsem hrála v Národním divadle v Praze a pak tak nějak přišlo Rakousko, ale o tom jsem už mluvila tolikrát...

Začalo to tím, že jste jela do Vídně hostovat se svým prvním manželem Karlem Högerem, pokud se nepletu.
Vystupovali jsme tam s dialogem podle dopisů G. B. Shawa a herečky Stelly Campbellové, který jsme hráli v češtině. Tehdy žila ve Vídni ještě spousta lidí, kteří uměli česky, Rakousko-Uhersko se nezapřelo. Měli jsme báječné kritiky, Karel ale neuměl německy, na rozdíl ode mne – já mluvím dobře díky své německé babičce. Takže jsem byla novináři dotazována já, dělala jeden interview za druhým, i pro televizi, a dokonce dostala nabídku, abych tam německy hrála. A já ji přijala.

V Rakousku máte práci i nyní, hrajete v nekonečném seriálu...
Je skutečně nekonečný, běží už sedmnáct let, já v něm však hraju babičku teprve sedm let. K dispozici musím být osmkrát do roka a nenatáčí se jen ve Vídni, ale v Budapešti, a dokonce jsme byli i v Jihoafrické republice! To se mi moc líbilo, protože miluju cestování.

Zdenka Procházková

Zdenka Procházková

V Jihoafrické republice?
V záběru jsem tam byla dokonce s gepardem. Když mi to řekli, tak jsem si pomyslela: „... asi vědí, co dělají...“ Ten gepard žil na farmě, takže nebyl přímo z divoké přírody, ale rozhodně nebyl cvičený. „Kočka, jako kočka...“ říkala jsem si, ale teprve poté jsem zjistila, že okolo nás postávají v pohotovosti muži se zbraněmi. Byli by zasáhli, kdyby na mne skočil. Gepard se ode mne nechal pohladit, ale pak se otočil a jal se kráčet pryč. Čapla jsem ho bezmyšlenkovitě za ocas a přitáhla k sobě – vůbec mi nedošlo, že by se mu to nemuselo líbit. Když je člověk v roli, tak ho vůbec nenapadne, že je v nebezpečí života. Ale jsem tady, takže to dobře dopadlo. Nejen pro mě, ale i pro něho.

Cestujete ráda?
A jak! Navštívila jsem všechny světadíly, celou Evropu, i ty nejmenší státečky, Kanadu, USA, v Jižní Americe jsem vynechala jen Venezuelu, Belize a Paraguay, projela jsem několikrát Austrálii, v Africe jsem byla kromě Jihoafrické republiky nejen v Egyptě a Maroku, ale i v Namibii, Zimbabwe a Botswaně. A Asii znám celou, Přední, Střední, Zadní, Čínu, Indii, Japonsko, radši nebudu jmenovat dál, je toho dlouhá řada, Indonésie, Malajsie, viděla jsem Irák, Írán. Jezdím s jednou skupinou kolem pana doktora Žíly, který pořádá zájezdy. Byla jsem s ním i v Uzbekistánu.

Jak se vůbec s dnešní dobou srovnáváte?
Počítač a mobil zvládnu, nemohla bych bez nich být, ale že bych na něm uměla kreslit nebo mazat fotografie, to ne. A pokud jde o dnešní dobu, hodně věcí se mi nelíbí. Ale je zbytečné se tím trápit. V devadesáti letech vím, že už toho přede mnou moc není. Ale právě díky tomu se dokážu těšit z malých věcí, z toho, že ještě chodím rovně, nepotřebuju hůl a jsem na tom v mnohém líp než někteří padesátníci. Těším se zkrátka z toho, co je a jak to je.

Jak vůbec vypadá váš den, jak trávíte volný čas?
Volný čas žádný nemám. Jenom zalít všechny ty kytičky a rostlinky a stromky na terase trvá hodinu. Mám tam markýzu, pod kterou, když to dovolí počasí, sedávám a čtu si – nebo ještě častěji se učím. Pořád někde účinkuju, ať už ve jmenovaném seriálu, nebo jezdím na zájezdy. Nejčastěji do Německa. Připravila jsem si pásmo o spisovatelích píšících v německém jazyce, kteří se narodili v Praze, od Kafky přes Broda, Werfla, Kische až po Rilka. Jsou to jména pro Němce možná přitažlivější, uctívanější než u nás. Tady se věnuju hlavně bratřím Čapkům, recituju nádhernou poezii Josefa, kterou psal v koncentračním táboře. Strávil v něm pět let a těsně před koncem války tam i zemřel. A dnes? Až skončíme s rozhovorem, musím si připravovat scénář pro další svá vystoupení v Roudnici, na zámku ve Ctěnicích, v Trmalově vile, na hradu Sychrov. Anebo budu pokračovat v psaní své další, již páté knížky.

Obdivuji váš elán. Proč už si neřeknete: „Nechám toho, budu odpočívat?“
Dokud mám práci, žiju, kdybych přestala pracovat, byl by to můj konec.

Když se podíváte zpět, udělala byste něco jinak?
Kdybych byla bývala někdy něco udělala jinak, tak bych to už nebyla já. Nebyl by to ten život, který žiju. Myslím si, že každý z nás má svůj život nějak předurčený, věřím v životní řád. Ničemu se nevyhýbám a ničeho nezříkám. Je zvláštní, že jako mladá jsem byla hodně úzkostlivá, časem jsem se změnila a teď jsem spíš optimistka. Čím máte před sebou méně času, tím víc si vážíte každého dne.

Máte ještě nějaké přání?
Mám. Chtěla bych vidět, jak bude vypadat svět za takových pět set let. Ale to mi zřejmě dopřáno nebude. I když možná přece – jako andělíčkovi na nebíčku.

Zdenka Procházková (90)

Připomněla se rolí starší Lídy Baarové ve stejnojmenném filmu Filipa Renče. Pamatuje takové hvězdy, jako byla Nataša Gollová nebo Adina Mandlová. Během studia na konzervatoři se poprvé setkala s o sedmnáct let starším Karlem Högerem, který ji učil - a za pár let se stal jejím manželem. Když se po letech rozvedli, vstoupil do jejího života Erich Hartmann. Dnes žije sama střídavě v Praze a ve Vídni, pro rakouskou televizi točí komediální seriál Familie Putz, jezdí na zájezdy a napsala několik knih: Na jevišti mezi Prahou a Vídní, Chuť na lásku, Vášně, Chutě a Neřesti, Ó sladké stáří. Tvrdí, že kdyby už nemohla hrát, bude psát.

Autor:






Hlavní zprávy




Česká televize StarDance ...když hvězdy tančíČeská televize StarDance ...když hvězdy tančí

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.