Ona
Radka Kvačková

Radka Kvačková | foto: Archiv Radky Kvačkové

Zase máš pravdu!

  • 2
Každý máme něco, co činí náš život složitějším, než už stejně je. Někdo fóbie, jiný astma... Já mám pravdu. Už si nevzpomínám, kdy se objevily první příznaky. Nebyly totiž nápadné. Zpočátku vypadaly jako zdravá skepse.

Třeba jsem prorokovala: "Tohle nedopadne dobře." A nedopadlo. Nebo: "Na to nemáš." A neměl. Leccos se dalo vysvětlit taky přibývající zkušeností.

Když se dvanáctiletá dcera svého času rozhodla přihlásit na čtrnáctidenní putovní tábor pořádaný ostřílenými trampy, vyjádřila jsem obavu, že do tří dnů bude volat o pomoc. Při pohledu na její dětskou postavu, kymácející se pod desetikilovým batohem se stanem, spacákem a poskakujícím ešusem, jsem byla v pokušení změnit dobu výdrže dokonce na jeden jediný den. Neudělala jsem to a telefon se ozval skutečně až den třetí: "Můžete pro mě přijet?" Rozedřené nohy, štípance velikosti ředkviček... "Jak jsi to mohla vědět tak dopředu?" ptala se naše městská holčička, když jsme ji někde na Vysočině nakládali do auta.

Podobnou otázku jsem vyslechla mnohokrát: Jak jsi mohla vědět, že mi ty peníze nevrátí... že přijde pozdě... že se na té motorce vybourám...?

Nezabývala bych se tím, kdybych občas nemusela zalhat. Každý se někdy potřebuje vymluvit. Například když se mu nechce jít na večírek, který hrozí nudou. I já používala ten trik s bolestí hlavy. Nebo obrat "něco na mě leze". Ale jen do té doby, kdy už jsem nemohla dál přehlížet, že mne pak opravdu začne bolet hlava a sužovat chřipka.

Nepomohla jsem si ani s obměnou: "Víš, přišla bych ráda, ale čekáme příbuzný." Nečekali jsme je, ale samozřejmě přijeli. A my spali na matraci na zemi. Vždycky.

Připomíná to virus v softwaru. A nejspíš to i bude. I když jsem si dlouho namlouvala, že jde jen o logický projev zrání a stárnutí, podmíněný možná trochu geneticky, v mém případě po tatínkovi.

Ten měl taky skoro vždycky pravdu. Když jsem přivedla domů nějakého kluka (chlapa), stačilo, aby se na něj podíval, a hned věděl: "To bude hochštapler." Nebo naopak: "Ten to v životě někam dotáhne."
 
Vyplnilo se do puntíku. Dokonce i v případě chytrého, sympatického a velmi charizmatického inženýra, o kterém otec tvrdil, že drží divně ruce a bude nejspíš schizofrenik. Nemoc se projevila až po letech.

Potíž bývala, že hochštapler i schizofrenik se mi jevili přitažlivější než ten, co to někam dotáhne.

Právě u otce se ale ukázalo, jak může být pravda nebezpečná, když je jí větší než malé množství. Docela dobře si pamatuju, že jsme se mu všichni začali vyhýbat. Ke všemu se mu ty pravdy k stáru trochu vymkly z rukou. Jak je tak vršil na sebe, výsledkem nebyla proti očekávání pyramidální pravda, ale blud.

Dlouho jsem nechápala, jak se to mohlo jinak brilantnímu pozorovateli a logikovi stát, a snažila se nalézt bod, kde se na té v podstatě správné cestě stala chyba (úkrok špatným směrem).

Myslím, že už vím. Ve skutečnosti nešlo o chybu, ale jen a jen o množství (kvantitu, která se mění v kvalitu, jak by řekl filozof).

Možná by se mohlo mluvit o přefouknutí. Jako u pouťového balonku. Když budete foukat málo, bude balonek malý, když víc, bude to velký balon s ambicí vysokého vzletu, když ještě víc, zůstane vám potrhaný cár gumy.

Nefoukám náhodou taky trochu víc, než je únosné? A jak to poznám? Popravdě řečeno, už teď pozoruji, že moje dospělé děti se mnou raději hovoří o problémech druhých a světa než o svých. Jako by se bály, že se o sobě dozvědí víc, než by si přály. A pokud někdy poznamenají "zas máš pravdu", zní to spíše znechuceně než jako ocenění.

Chápu. Nejvyšší čas přestat přifukovat. Ale jak, když člověk fouká i obyčejným dýcháním! Ve skutečnosti se dost snažím. Z toho, co mne napadá, vyslovuji jen polovinu a směřuji ke třetině.

Občas taky pronesu (proti svému přesvědčení) něco optimistického, a tím pádem málo pravděpodobného, aby bylo jasné, že nemám patent na rozum. A co myslíte? Na potvoru to vyjde!

Zásadně neklamu. Ani když se potřebuju vymluvit, neříkám, že mě něco bolí, že musím hlídat nemocné dítě, že čekám návštěvu nebo že nemám peníze. Aby se to nenaplnilo.

Víc dělat nemůžu. Jedině snad zajít k psychiatrovi. Jenže co bych mu řekla? Že mám vždycky pravdu?

Autorka Radka Kvačková vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz.