Ona
Bude teď Irena Obermannová potřebovat dvojnásob odvahy, aby se vůbec mohla procházet po ulicích?

Bude teď Irena Obermannová potřebovat dvojnásob odvahy, aby se vůbec mohla procházet po ulicích? | foto: Marek Navrátil

Zamyšlení nad knihou o Havlovi: Obermannová je hrdinka naší doby

  • 81
Udělala jsem si soukromou anketu mezi lidmi, co četli Tajnou knihu Ireny Obermannové. "Co vás na té knize nejvíc šokovalo?" Pokaždé jsem dostala stejné odpovědi: Že Největší Čech ve svém věku a zdravotním stavu dokáže mít milenecký vztah se vším, co k tomu patří. A že spisovatelka měla odvahu tu knihu vydat.

Nevím, jak vy, ale já obě ty věci obdivuju.

Odvahu ostatně Největší Čech prokazoval ve většině svého života, pro spisovatelku tedy mohl být jen vzorem. Škoda, že mu jeho proslulá nekonformnost a odvaha nevydržela i po skončení vztahu a měl zapotřebí se od něj poněkud zvláštním, sobě netypickým slohem distancovat. Já jeho odvaze fandila celou dobu Tajné knihy – aby jí měl dost na to, vymknout se Centrále zpod kontroly, aby mohl nerušeně telefonovat z dalekých krajů nebo setrvat déle na večírku, kde byla i jeho spisovatelka.

Nevěra v této zemi ještě žádnému politikovi neublížila, notabene takovému, k jehož zákonné manželce si veřejnost stále tak trochu hledá vztah. Chudá spisovatelka, jezdící po Praze na kole, to v sympatiích národa přece musí nad dokonalou a přepychovou Centrálou v limuzíně vyhrát, nebo ne? Tak proč teď bude Irena Obermannová potřebovat dvojnásob odvahy, aby se vůbec mohla procházet po ulicích?

Čtěte také: Tak já vám teda o sobě a Havlovi řeknu pravdu

Protože je mnohem víc těch, kdo Tajnou knihu nečetli a mají na ni zcela jasný názor. Spisovatelka Největšího Čecha podle nich zradila, protože o jejich vztahu napsala. Je to přece ženatý muž. Překvapuje mě, že ji se stejnou mírou nenávisti a opovržením neodsuzovali za to, že stejně otevřeně psala o svém Milém, který je rovněž ženatý. Že když už jsme u těch deníků, že třeba neodsoudili i Michala Viewegha, ženatého otce od rodiny, za to, že ve své vynikající knize přiznal vztah s mladou dokumentaristkou. Nebo Ludvíka Vaculíka za Český snář.

Obermannová byla ve svých knihách vždycky absolutně otevřená, vzpomeňme si třeba jen na to, jak se v jedné z nich vypsala z domácího násilí v době, kdy to bylo ještě větší tabu než dneska. Vyjít s kůží na trh, vypsat se z lásky a zamilovanosti, z pochybností a nejistot, z doufání a očekávání, bude vždy snadno zesměšnitelné. "City! Takové malichernosti!" řekne si povýšeně nevzrušený intelektuál, pozvedne obočí i ukazováček a raději se začte do nějaké opravdu kvalitní, hluboké a myslitelské knihy. Pro začátek doporučuju knihu Prosím, stručně od Václava Havla. Píše v ní třeba tohle: "Celý život jsem tajně toužil napsat nějaký totálně upřímný a drsný deník."