Vředové choroby byly dříve velmi časté a o jejich příčinách jsme z dnešního pohledu věděli opravdu málo.
Farmakologická léčba byla spíše neúčinná a jedinou nadějí byl pro mnoho pacientů chirurg, bohužel se všemi negativními důsledky.
V současnosti se výskyt vředové choroby významně snížil, známe její příčiny a dokážeme je bez problémů léčit účinnými léky a bez operace.
Pokrok v diagnostice a léčbě vředové choroby je velmi pozitivním příkladem spolupráce farmaceutického výzkumu (bez kterého bychom byli o mnoho let zpět), univerzitního i základního výzkumu.
Objev antisekrečních léků
Vředy žaludku a dvanáctníku byly velkou hrozbou po staletí. Již dlouho bylo známo, že kyselina chlorovodíková je jedním z hlavních agresivních faktorů působících vředy.
Jako léky se používala antacida (neutralizující kyselinu) či látky, které kyselinu blokovaly jen nepatrně. Možností byly též chirurgické zákroky, kdy se přeťala část bloudivého nervu, zodpovědného za část sekrece kyseliny.
V roce 1988 obdržel britský farmakolog sir James W. Black Nobelovu cenu za práce při objevu H2 receptorů a jejich antagonistů - H2 blokátorů. Tyto léky blokovaly vylučování kyseliny již velmi významně, ne však dostatečně.
Přesto jejich uvedení na trh v roce 1976 bylo začátkem revoluce v gastroenterologii. Lékaři dostali konečně účinnou zbraň proti vředům. Rapidně snížila výskyt komplikací i operací vředové choroby.
Na počátku 80. let byly tyto léky v naší (komunistické) zemi dostupné jen velmi omezeně, pro privilegované známé, přičemž jejich skutečná potřeba byla daleko vyšší. Dnes je lze koupit bez lékařského předpisu.
Od roku 1967 započala švédská firma Astra vývoj léků blokujících vylučování kyseliny. Na konci tohoto snažení byla "zázračná" molekula omeprazolu, který blokuje tvorbu kyseliny daleko lépe a účinněji než zmíněné H2 blokátory.
Jestliže ty vedly k vyléčení vředu u šedesáti až sedmdesáti procent pacientů, omeprazol účinkuje téměř stoprocentně.
Uvedením omeprazolu a posléze dalších podobných léků na trh koncem osmdesátých let byla revoluce v oboru dovršena. Léky jsou zcela bezpečné a vyzkoušené na mnoha milionech spokojených pacientů.
Objev Helicobacteru pylori
Nové léky vyléčily vřed, ale ten se často přihlásil opět. Všichni si mysleli, že jej způsobuje kyselina, a proto se ji snažili zablokovat.
V australském Perthu pracovali v 70. a počátkem 80. let dva vědci - patolog J. R. Warren a mladý B. Marshall. Hledali v žaludku bakterii (proti víře většiny světa, že v kyselém prostředí nemůže žádná bakterie přežít), která by mohla být původcem vředů.
Objevu přála i náhoda a štěstí. Při pokusu o kultivaci vědci ponechali vzorky v inkubátoru o několik dní déle, než bylo běžné (byly Velikonoce). A po svátcích je čekalo překvapení - objevily se kolonie bakterie.
Sám Marshall se touto bakterií, která se dnes jmenuje Helicobacter pylori, nakazil, aby tak dokázal, že je příčinou zánětu žaludku. Nemýlil se.
Ukázalo se, že touto bakterií je infikováno několik miliard lidí - například v Africe je přítomna až u devadesáti procent lidí, u nás je podle posledních údajů napadena polovina populace. Ne u všech infekce působí problémy, ale právě tato bakterie je zodpovědná za většinu vředů žaludku a dvanáctníku.
K léčbě vředů, do té doby zaměřené proti kyselině, se přidala antibiotika a u pacientů s úspěšnou léčbou se již další vředy neopakovaly.
K infekci dochází u většiny lidí již v dětství. Cestou infekce jsou ústa, její příčinou však nemusí být horší hygiena. Může probíhat i nepozorovaně, ale člověk bez potíží a bolesti (s výjimkou těch, kteří měli nebo mají v rodině příbuzného s rakovinou žaludku nebo komplikovanou formou vředové choroby) se nemusí nechat na přítomnost helicobactera testovat.
I jeho léčba může přinést negativa. Žaludek lze vyšetřit jednoduše endoskopem nebo pomocí tzv. dechového testu.
Rozvoj endoskopie
Před lety ještě nejmoderněji vybavená klinika disponovala ohebnými trubicemi, na jejímž konci lpělo oko lékaře, který tak viděl až do žaludku. Dnes je zcela běžnou součástí endoskopických center videoendoskop, kdy se všichni dívají na obrazovku, a nikoliv do přístroje. Rozlišovací schopnost videopřístrojů je velká, existují i zvětšovací přístroje.
Endoskopie měla zprvu za cíl diagnostikovat onemocnění žaludku - přístroj se ústy zasune do jícnu a dále do žaludku, po průchodu vrátníkem lze vyšetřit větší část dvanáctníku. Při vyšetření se již tehdy odebíraly vzorky.
Velkým pokrokem však bylo zavedení léčebných metod - zvláště při krvácení z vředu se skrze endoskop zavede malým kanálkem pomůcka, např. injektor s jehlou, tepelná sonda nebo klip (něco jako kolíček), které dokážou většinu krvácení zastavit. Jinými slovy, většina krvácení z vředů se nyní diagnostikuje i léčí pomocí endoskopu bez nutnosti operace.
Nebezpečná antirevmatika
Nejen kyselina a helicobacter jsou "velkými škůdci". Mohou jimi být i tzv. nesteroidní antirevmatika. Tyto léky užívá a kupuje kdekdo (na bolesti hlavy, kloubů apod.). Nejznámějším je aspirin.
V USA umírá ročně kolem 16 000 pacientů na komplikace vředů, které tyto léky způsobí. Nepůsobí vředy všem, kdo je berou, ale je třeba zvýšené opatrnosti, užívat co nejmenší účinné dávky a rizikové osoby by měly používat žaludeční ochranu - například výše zmíněný omeprazol.
Věda vyvíjí nové, stejně účinné léky, které nebudou působit vředy. Tyto léky (tzv. coxiby nebo aspirin doplněný jinou ochrannou molekulou) jsou již zčásti dostupné, byť se řeší otázka jejich případných nežádoucích účinků na srdce.
Vývoj takových "netoxických" léků je velmi významný zvláště ve světle zjištění, že nesteroidní antirevmatika mají silný protirakovinový účinek. Budou tak možná vhodná k dlouhodobému užívání u osob s vyšším rizikem zhoubných nádorů. Takové léčbě se říká chemoprevence a může být v budoucnosti velmi atraktivní.
