Zatímco v zahraničí je její jméno pojmem už desítky let, u nás se o téhle vynikající šestapadesátileté architektce původem z Iráku mluví až teď.
Zaha Hadid byla totiž předsedkyní poroty, která vybrala avantgardní návrh Národní knihovny v Praze na Letné. S ním ji kromě přátelství pojí do jisté míry stejná osobní historie. Tak jako on začínala coby architektka v Londýně. Ale kromě toho, že byla ženou a cizinkou, navíc nepocházela z Evropy, což jí Londýn i lidé z oboru mnohokrát nevybíravě dali najevo.
Očima dítěte
Zásadní vliv na budoucí architektku měl otec - politik a liberál. Právě on ji seznamoval s rozdílnými kulturami, samozřejmě nejvíce s její vlastní. "Nikdy jsem neměla tradiční muslimskou výchovu. V arabském světě je totiž islámská kultura a arabská kultura to samé. Je to kultura, nikoli náboženství," prohlásila před časem.
Díky tomu, že už jako malá na mezinárodních školách poznávala nejen muslimy, ale i křesťany či židy, považovala automaticky za normální, že spolu lidé otevřeně komunikují. Tohle přesvědčení ji neopustilo ani během studií na progresivní londýnské Architectural Association School of Architecture.
"Být cizinkou v Londýně sedmdesátých let bylo hodně zajímavé, protože už skončila léta šedesátá, kdy byli lidé hodně liberální," vzpomínala. Možná překvapivě tvrdí, že pocit vykořenění ji nakonec osvobodil a umožnil jí dělat si věci po svém.
Ona sama se nepovažuje za patriotku, ale připouští, že její původ se odráží v tom, co vymýšlí. Pro západní architekturu je hodně typický racionalismus. "Ale k těmto směrům já nepatřím, vycházím z tradice, která k věcem přistupuje jinak, je mnohem více emocionální, intuitivní, což ale neznamená instinktivní. Intuice je sňatkem racionalismu a zkušeností," vysvětluje.
Teoretici architektury tvrdí, že se na svět dívá vlastně celý život jako dítě, protože lze najít mnoho spojnic mezi dětskými obrázky a jejími návrhy. Děti nepracují se zákony přitažlivosti a i její návrhy často vypadají, jako by je popíraly. Podobně jako děti je také tvrdohlavá. A temperamentní, což znají třeba zaměstnanci její kanceláře, na které neváhá se rozkřičet.
Dlouhé čekání
Stavby Zahy Hadid často připomínají obrovské sochy, případně vytvářejí úplně novou krajinu. Trvalo přitom skoro dvacet let, než mohla začít své smělé plány uskutečňovat. Už byla slavná, ale stále zůstávala jen architektkou teoretičkou, jejíž návrhy se nestavějí. Ačkoli školu dokončila v roce 1977 a vlastní studio má od roku 1979, prorazila až roku 1993 stavbou hasičské zbrojnice pro nábytkářskou firmu Vitra ve Weilu nad Rýnem. Vzápětí sice vyhrála soutěž na dostavbu opery ve skotském Cardiffu, ale poté, co se mezi lidmi zdvihl odpor, radní dali přednost mnohem konvenčnějšímu projektu.
Zaha Hadid se však nevzdala a roku 1998 ve velkém stylu vyhrála soutěž na novou budovu Muzea současného umění v americkém Cincinnati. Jeho dostavění v roce 2004 bylo událostí a jí přineslo Prizkerovu cenu.
Když se jí ptali, jaké to je, být ženou-architektkou, což je ještě pořád spíše výjimka, řekla: "Já nevím, nikdy jsem nebyla mužem. Takže to nemohu srovnávat." Nicméně připustila, že jako žena to nejspíše měla skutečně těžší.
 Zaha Hadid se narodila 31. října 1950 v iráckém Bagdádu. Architekturu vystudovala v Londýně. Od té doby nejen navrhuje, ale i vyučuje architekturu po celém světě. Je nositelkou řady odborných cen včetně Prizkerovy, což je jakási obdoba Nobelovy ceny. O svém soukromém životě s výjimkou dětství nemluví. |
