Jak jste se dostala zrovna do Konga?
VizitkaMarkéta Kutilová (31) se pohybuje mezi rozvojovou pomocí ve třetím světě a novinami. V letech 2000-2 pracovala jako reportérka Lidových novin, poté rozjížděla projekty Člověka v tísni po přírodních pohromách v Íránu a na Srí Lance. Pak se vrátila k novinařině. Psala reportáže, mimo jiné z Konga a indonéského Acehu, pro Reflex, Lidové noviny či MF DNES. V Kongu založila misi Člověka v tísni. Ta podporuje ženy, které byly znásilněny rebely a kvůli tomu zapuzeny svými manžely. "Strašně mě štvalo, že v Kongu bylo 200 tisíc znásilněných žen a dětí kvůli nerostným surovinám a tady o tom nebyla ani zmínka." |
Co vás vedlo k tomu, že jste místo psaní začala pomáhat?
Já jsem po půl roce z Konga odletěla s tím, že se tam už nikdy nevrátím. Jenže v Čechách se mi dostal do rukou film Kongo: hluboké ticho, který se zabýval právě sexuálním násilím. Byl natolik alarmující, že jsem si koupila letenku s tím, že toto téma musím dostat do českých médií. Strašně mě štvalo, že tam bylo 200 tisíc znásilněných žen a dětí a tady o tom v novinách nebyla ani zmínka.
Nakonec jste se rozhodla o problému nejen psát, ale postiženým ženám přímo pomoci.
Dostala jsem se do vesnice Bunyakiri, kde jsem se seznámila s řádovou sestrou Clotildou, která se o ty znásilněné stará už deset let v podstatě bez jakékoliv pomoci. Spíše jim poskytovala psychologickou podporu. Je to úplně zapadlý kraj v pralese mimo dosah ostatních neziskovek. Našla jsem tam znásilněné ženy, které jejich manželé za toto "zostuzení" vyhnali. Žily ve strašných podmínkách se svými dětmi. Tak jsem o tom napsala nějaké reportáže a zájem Čechů byl překvapivě velký. Lidé se ptali, jak mohou pomoci. Proto společnost Člověk v tísni otevřela konto na Kongo a sama na ně uvolnila tři miliony korun.
Co se za ty peníze pořídilo?
Nejdříve jsme postavili 26 domečků z hlíny, protože předtím ženy žily v zemljankách vyhrabaných v zemi. Jeden stojí tři sta dolarů. Domky jsme dali přednostně ženám, které mají čtyři a více dětí. Pak jsme jim koupili pozemek na políčko a ke každému domu jsme pořídili kozu, slepici a kachnu, nějaké minimální vybavení jako rohož a kanystr. Také jsme otevřeli dvě dílny, kde dostanou možnost si šitím či výrobou mýdla pro lokální trh něco málo vydělat. Padesáti dětem jsme zaplatili školné a pomohli jsme s výbavou ženského oddělení nemocnice postelemi.
Ke kolika lidem se pomoc z Česka dostala?
Těch přímých příjemců je kolem tří stovek. Ale nyní má společnost Člověk v tísni větší plány: čištění vody a vybudování veřejných záchodků, aby se zabránilo šíření cholery v uprchlických táborech. Naši afričtí zaměstnanci učí lidi základní hygienické návyky, což není úplně jednoduché. Můžeš čtyřikrát říkat, že se kálí do díry, ale stejně je to vždycky vedle. Je to běh na dlouhou trať.
Řekla jste si někdy: "Kdyby mě nebylo, tak ti lidé nepřežijí"?
Když děláte takovou práci, tak vždycky potřebujete vědět, kterým konkrétním lidem pomůže. Můžete vědět, že projekt zlepší podmínky dvěma tisícům lidem, ale když nemáte konkrétní tvář, tak se to nedá vydržet. Přiznávám, že mezi těmi všemi lidmi, kterým se snažím pomáhat, mám své příběhy. Nejvíce se mě dotkl osud holčičky Naomi, která byla ve třech letech znásilněním rozervaná, a pro tu jsem se snažila udělat co nejvíce. Když se něco povede, tak z toho čerpám vnitřní sílu.
Markéta Kutilová
Máte nějaký pozitivní zážitek?
Mám skvělý pocit třeba z toho, jak se podařilo zlepšit život padesátce dětí v jednom sirotčinci. Když jsem tam zajela poprvé, našla jsem tam podvyživené děti. V tmavém, vlhkém baráku jich šest spalo na jedné posteli. Neměly tam nic - ani stolek, ani židli, jedinou hračku. Nám se podařilo najmout lepší dům a vybavit ho. Anebo třeba mnou "adoptovaná" dívka Giselle. Když jsem ji viděla poprvé, tak byla takový uzlíček nervů. Teď chodí do školy, přibrala asi dvacet kilo a září z ní život. Ale spíše převažují negativa.
Je pro bělošku život v Kongu nebezpečnější než pro místní ženy?
To, že jsem žena, mi nejvíce pomohlo u vojáků OSN, bez kterých bych se nehnula v podstatě ani o metr. Jinak v Kongu mě prvotně brali jako bohatého bělocha. Pohlaví v tom nehraje vůbec žádnou roli. Rasismus proti bílým je tu obrovský. Projevuje se to agresivitou, stále vám dávají najevo, že nejste vítán, protože jste tu stejně jen pro prachy. Po celé zemi třeba platí zákaz focení, protože si Konžané myslí, že na tom v Evropě budeme vydělávat. Na druhou stranu právě kvůli rasismu černochů tu panuje obrovská solidarita mezi bělochy, jakou jsem nikde jinde nezažila.
Dostala jste se někdy do situace, že by vám šlo o život?
Do přímého ohrožení jsem se nedostala. Ale docela se bojím únosu - tím bych nerada prošla, ale v tomto je výhoda, že jsem Češka. Od Čechů žádné velké výkupné nikdo očekávat nebude.
Když jste řekla, že jste Češka, jak lidé reagovali?
Od lidí z jiných humanitárních organizací jsem se stále setkávala s reakcemi: "Češi v Kongu? Co tu chcete? Vždyť tu nemáte žádné politické ani ekonomické zájmy." Odpověď "My chceme pomáhat" vyvolává úsměšky nebo podezření.
Co vědí Konžané o Češích?
Velmi málo. Jinde v Africe dobře znají fotbalisty, ale v Kongu skoro vůbec není elektřina, a tedy ani televize, takže neznají ani fotbalové celebrity. Vzdělaní lidé ze starší generace vědí, že Československo podporovalo jejich národního hrdinu Patrice Lumumbu. A znají nás jako vývozce zbraní.
Jak se vůbec žije v konžském zapadákově?
Je to každodenní boj. A to se týká i takových věcí, jako je elektřina, internet, signál mobilu. Naše mise ke všemu sice připojena je, ale každou chvíli něco nefunguje. Třeba elektřina nejde čtyři dny. Tak volám zodpovědným a oni, že je rozbité vedení a že to nemohou opravit, protože jim schází žebřík. Slíbím jim, že ho seženu, a oni, že to problém nevyřeší. Chtějí úplatek. Nakonec jsme si pořídili generátor. Ale ve vesnicích, kde máme projekty, není žádná elektřina. Tam chodíme spát se slepicemi a vstáváme s kokrháním kohoutů, protože jich je tam tolik, že vás nenechají spát.
Co vám vůbec říkali na takové cesty rodiče a známí?
Rodiče se o mě samozřejmě bojí. Máma je zdravotní sestra a pro ni je Afrika symbol všech nemocí světa, takže docela trpí.
Svoji účast na projektu v Kongu jste ukončila. Co budete dělat teď?
Rozhodla jsem se vrátit domů a do zahraničí vyjíždět maximálně na měsíc. Je na čase, abych dělala něco tady. Hned jsem se přihlásila do povodňového týmu Člověka v tísni a odjela na Jesenicko. Nemusíte být na druhé straně světa, když chcete dělat něco, co má smysl.
A co Kongo?
Tomu se budu věnovat dál. Na podzim odstartuje Kongo-tour, kdy budu objíždět celé Česko, dělat přednášky o problémech této země a vystavovat fotografie. Start bude v mé rodné Poličce.
