Pamatujete si na vaši první pomoc?
Jednou, když jsem ještě studoval medicínu, jsem resuscitoval na ulici. Bylo mi z toho hrozně špatně. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že se na medicínu nehodím, že tohle je vážně moc. Ale pak jsem to nějak rozdýchal.
MUDr. Robert Pleskot
Jak s takovým strachem naložit?
Právě náplň našich kurzů (Zdravotnické semináře první pomoci - pozn. red.) by vás měla přivést k tomu, že se v těchto situacích naučíte používat jistou naučenou rutinu. A pokud těm rutinám věříte, tak strach zmizí. To je profesionální pohled. Když totiž překonáte onu prvotní paniku, tak zjistíte, že není moc jiných možností, co udělat.
A co je ta osvědčená rutina?
My na to máme takovou poučku na tři fáze. Seznámení se se situací, přímá záchrana života a třetí věc je promyslet, zda přivolat sanitku. Pojmenovali jsme si to takto: rozhlédni se, reaguj a rozmýšlej. Totiž až vyřeším vše v oněch dvou krocích, můžu začít přemýšlet. Na začátku akce je to většinou chyba.
Jak probíhá kurz?
Máme dvě skupiny, jedna předstírá nějakou poruchu vědomí, druhá se o ně pokouší postarat s nulovými znalostmi. Takže je to frustrující. Pak o tom mluvíme. Seznámíme je se systémem a postupně skupinu zatěžujeme s dalšími složitějšími situacemi. Třeba během našeho rozhovoru bych najednou mohl padnout na zem.
To raději nedělejte.
Pro vás by to byla, protože máte těch znalostí málo, hodně stresující situace, ale to se u nás klientům běžně stává. Jak připravená simulace, kdy vědí, co je čeká, tak i něco zcela neznámého. Anebo obojí najednou.
Jak dlouho trvá kurz?
Trvá čtyři a půl dne přesně. Považujeme tuto délku za dost ústřední záležitost. Nejde o to, aby se klienti naučili nějaký veliký objem vědomostí. Ale o to, aby měli co nejvíce zkušeností. A to si neosvojíte za jeden den. V nácviku se vracíme pořád k tomu základnímu. Co uděláte s člověkem, u kterého si nejste jistí, že je při vědomí? Zda dýchá, bije mu srdce? Pořád dokola, ale když vám to tady sděluji ústně, nemůžete to přijmout, dokud situaci sama neprožijete. Klienti pak odcházejí s opravdu větší sebedůvěrou ve svou schopnost pomoct.
Proč vlastně učíte první pomoc?
Když jsem šel na medicínu, cítil jsem, že toho strašně málo vím. Ve škole jsme se ale první pomoc nenaučili. Některé to trápí hodně a jezdí se záchrankou, některé méně a něco si o tom přečtou, někoho to nezajímá vůbec. A někdo si založí kurzy první pomoci. Já sám teď jezdím i se záchrankou.
Záchranáři v terénu
Záchranáři v terénu
A kde jste se první pomoc učil, když na ni medicína zapomíná?
Sám jsem napřed pět let vyučoval klasickou metodou, tedy bez praktických příkladů. Pak jsem se učil metodou zážitku v Belgii od lidí, kteří zasahují v horách a na vodě, ve vrtulníku. Pochopil jsem, že tohle je přesně ono. Nejdřív jsem začínal s jedním kolegou, teď nás je okolo desítky lidí: zdravotní sestry, záchranáři, ale také laici.
Chodí k vám učitelé?
Málo. A když, tak jsou to většinou nadšenci, protože kurz stojí dost peněz, učitelé si ho platí sami, takže musí být maximálně motivováni.
Když jsem byla před lety na gymnáziu na vodáckém kurzu, neměla jsem pocit, že by mě někdo zachránil, kdybych spadla pod jez...
Hory a voda jsou dvě extrémně nebezpečná prostředí. Musí tam být někdo, kdo ví vše o chování řeky. Vnímám jako problém, že jízda na vodu je dneska akce, která se dá zorganizovat během deseti minut. Já si pamatuju, jak jsem zakazoval jednomu učiteli, aby sjel jez, který byl označen jako nesjízdný. On měl plný raft dětí a přesvědčoval nás o tom, že je to úplně v pohodě. Ječel jsem na něj, že jakmile to sjede, tak na něj posílám policisty, že je mi jedno, zda to sjede úspěšně. Jenom díky tomu nátlaku to neudělal.
Nemáte toho někdy dost?
Samozřejmě. Zážitky ze záchranky mi někdy uvíznou v hlavě a někdy se k nim na kurzech vracím, ale výuka je naopak přece prevence. A tu dělám rád.
Ke všemu ještě nabízíte thajské masáže. Proč?
Ještě než jsem začal jezdit se záchrankou, pracoval jsem na ARU. To je obor, kde se s vámi nikdo nebaví. Pacient je často v bezvědomí. Proto jsem začal s masážemi, abych měl kontakt s člověkem. Když na něj sáhnu, tak to není proto, abych mu ubližoval, ale abych mu prostě udělat dobře.
Byl jste v Thajsku?
Třikrát na studiu, když jsem měl té technické medicíny už vážně dost. V té době jsem se asi čtyři roky věnoval jenom thajským masážím.
Záchranáři v terénu
Jaké největší nebezpečí nám hrozí v obyčejné domácnosti?
Ta je plná nástrah a děje se v ní nejvíce úrazů. Třeba vařící voda. Na sporáku samotném si to tak nějak každý uvědomuje, ale když se nádoba s vodou ocitne mimo sporák, tak ji přestaneme hlídat. Z toho jsou pak nečastější úrazy. Nejhorší jsou kafe a polívka. Je to banální, ale velmi smrtící.
Kdo je podle vás hrdina?
Hrdina je člověk, který koná mimo svůj kontext, mimo své bezpečné prostředí. Já zasahuji na záchrance, tudíž jsem ve svém bezpečném prostředí. A je to moje práce. Když budu účastníkem přepadení, budu někoho bránit, tak je to hrdinský čin. Kdybych byl ale karatista, tak už to tak úplně hrdinský čin není. Pro mě je důležité, že i když je člověk vytržený ze svého bezpečného prostředí, dokáže jednat správně v souladu se svým dobrým přesvědčením.
Takže jste školitel hrdinů?
Snažím se, aby pro ně pomoc právě hrdinstvím nebyla, aby byli připraveni pokud možno skoro na všechno. První pomoc je poslání, které chceme šířit dál.
