Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Za přehnané ohledy bych vraždila, říká ministryně Filipiová

  0:21aktualizováno  0:21
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Nebo že některé věci se musely stát, protože osud to tak chtěl. Ministryně Daniela Filipiová má za sebou nepovedenou operaci míchy a už třiadvacet let je na vozíku. Zdá se, že je šťastná a žije naplno. Ne přesto. Možná právě proto.

Daniela Filipiová - "Ujíždím na botách," přiznává nová ministryně zdravotnictví Daniela Filipiová v rozhovoru pro ONA DNES. | foto: Petra Pikkelová

Kolik měříte na výšku?
172 centimetrů.

A když sedíte?
Úplně přesně nevím, ale říká se, že horizont očí sedícího člověka je asi 112 cm, přičtěte tedy nějakých 12 centimetrů, takže odhaduji tak 124.

To byste byla skoro stejně velká jako bývalý mluvčí Tomáš Cikrt. Kdyby tu s vámi zůstal, mohla byste se mu dívat do očí. Jak vlastně vypadá svět z nižší perspektivy?
Hlavně v davu je to dost nepříjemné. Rychle pochopíte, proč malé děti nemají rády, když je vytáhnete na nákupy. Nevidíte, co se děje před vámi, připadáte si stísněná, lehce zranitelná. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla. A když mluvíte s někým, kdo je hodně vysoký, a musíte mít zakloněnou hlavu, tak po pěti minutách krční páteř fakt bolí. Někteří to pochopí a přidřepnou si.

Premiér, hodně vysoký muž, taky?
Ano, respektive on udělá takovou roznožku. Všimněte si, že i když mluví s novináři, mírně se rozkročí.

Daniela Filipiová

* Architektka, pak senátorka a nyní ministryně zdravotnictví Daniela Filipiová se narodila před dvaapadesáti lety ve znamení Lva - 9. srpna.

* Jejím otcem byl gastroenterolog Bedřich Krahulec. Je podruhé vdaná, z prvního manželství má dceru Kateřinu (1983) a z druhého dceru Annu (1992).

* V patnácti letech se u ní poprvé projevila vzácná vrozená vada, malformace míchy. V roce 1986 prodělala neúspěšnou neurochirurgickou operaci míchy, od té doby je na vozíku.

* Fandí Václavu Klausovi, do ODS vstoupila po rozkolu strany, tzv. Sarajevu, v roce 1997.

Před vámi musí udělat pořádnou roznožku.
Však taky ano. Ne že bychom si tedy koukali přímo z očí do očí, ale rozkročí se hodně. S novináři to bylo nejtěžší, nakonec jsem si musela zvyknout, že se jim nebudu dívat do očí, ale do mikrofonu. Moje první fotka s novináři vypadala legračně: můj obličej, mikrofony - a věnec jejich břich.

Už vás taky někdo pozurážel jako Tomáše Cikrta?
Jistě, třeba že jsem kriplkárová královna. Tomu se zasměju. Tímhle jsem si prošla dávno, když jsem byla na vozíku těhotná a pak s malou dcerou. Byly to často nechutné hlášky, které mě dokázaly rozbrečet. Když tohle překonáte, nic vás už hned tak nerozhodí.

Vadí vám naopak přehnané ohledy?
Vadí. Ne, když mi nějaký muž otevře dveře, ale když slyším: "Vy jste tak šikovná, jak to zvládáte?" To mám chuť vraždit. A když mě k tomu někdo, jako třeba jedna paní, která se věnuje handicapovaným, ještě pohladí po hlavě, probudí se ve mně šílený vztek. Kdybych stála na nohou, tak ji to nikdy nenapadne. Ve vládě se s tím naštěstí nesetkávám.

Lékaři vám svým způsobem ublížili, mohu to tak říct?
Ano.

Nezanevřela jste na ně? Stává se to.
Ne, protože to bych musela zanevřít i na svýho tátu. V každé profesi jsou dobří a horší lidé. Doktoři navíc musí být rozhodní, ten můj nebyl. Bál se operace - pravda, nebyly s ní v té době žádné zkušenosti - a téměř rok ji odkládal, i když na něj všichni tlačili a já už pomalu nemohla chodit. Do práce mě musela vodit maminka, pak pokračovala s malou dcerou Katkou do jeslí.

Daniela Filipiová

Ta operace dopadla špatně, co vám bezprostředně po ní lékaři řekli?
Tvrdili mi, že vše bude v pořádku, přestože jsem byla absolutní ležák. Táta tehdy sehnal zájezd do Jugoslávie a ptal se, zda ho nemá zrušit. Řekli mu, že ne, že plavání bude úžasná rehabilitace. Místo k moři jsem nakonec jela do Kladrub. I tehdy pořád ještě stáli na svém: "Trošku se nám to protáhlo, ale Vánoce to jistí." O Vánocích, když jsem pořád seděla na vozíku, mi tam jeden kluk otevřel oči: "Hele, vykašli se na doktory, říkají to vždycky. Smiř se s tím, že chodit nebudeš, a čím dřív to přijmeš, tím líp pro tebe."

Takhle drsně to řekl?
Takhle drsně. Jenže on to znal. Já mu nejdřív nevěřila: "Tomu nerozumíš." Ale měl pravdu. Tehdy o těch Vánocích jsem si ji taky poprvé přiznala. Táta to nesl hodně špatně.

Protože je lékař?
Ne, protože to byl táta a já dcera. Měli jsme krásný vztah. Sami jsme třeba šli na večeři a on se vyžíval v tom, jak na něj koukají jako na starého kocoura, co si vyrazil s mladou kočičkou. To tak bývá: tátové chtějí syny, a pak visí na dcerách. Tím nechci říct, že nebyl přísný. Byl a extrémně. Mockrát jsem zažila, že když jsem ohlásila příchod v deset a úderem desáté odemkla, v kuchyni seděl táta, už v pyžamu, před sebou budíka a prsty poťukával o stůl: "Tak tohle bylo naknap."

Kolik vám bylo?
Devatenáct? Dvacet? Pochopila jsem ho, když jsem sama držela v náručí Katku. A taky že táta viděl v nemocnici ty následky. Holky, které někdo přepadl, znásilnil. Prostě se bál.

Neměl tehdy chuť si to jít s tím doktorem vyřídit?
Trošku měl, ale ne že by na něj vlítnul. Jednou ho potkal v Motole - a on před ním utekl.

Řekla byste veřejně jméno toho lékaře?
Je po smrti, zemřel dost tragicky krátce po mé operaci. Neřekla bych ho asi i z úcty k tomu člověku. Měl rodinu, která ho měla ráda, a prostě se mu nepovedl jeden případ. A víte, co je zajímavé? Já si jeden čas vůbec nemohla vzpomenout, jak se jmenoval. Mám po tátovi takovou vlastnost: špatné věci zapomínám. A taky - nebýt vozíku, nikdy bych se nepotkala se svým druhým mužem a neměla s ním druhou dceru. Všechno to tak možná mělo být.

Takhle pozitivně jste to vždycky brala?
To ne. Krize přišla první den, když mě přivezli do Kladrub. Posadili mě na pokoj, odešli a já brečela a brečela. Tehdy jsem měla nejčernější myšlenky. Bylo mi devětadvacet a přišlo mi, že život pro mě skončil. Mechanicky jsem rozbalovala věci a najednou držela v ruce fotku Katky. Došlo mi, že nemůžu nic špatného udělat, že mám odpovědnost za ni. Dodnes ve mně jen ty Kladruby vyvolávají silné emoce. Jako předloni, když jsem natáčela 13. komnatu a vezli mě tam zpátky. Nejdřív přišla ta důvěrně známá odbočka, pak ten barák... Ředitel mě tam zval na nějaké sportovní dny, ale já věděla, že nepřijedu. Mám to dodnes spojené s kasárenským režimem, kdy v zimě v devět přišla sestra a zhasla lampičku, v létě v deset.

To jste znala z domu, ne?
Tohle bylo něco jiného. Psychoteror, takový přelet nad kukaččím hnízdem.

Krátce před operací jste se rozhodla rozvést. Celkem slušná nálož pro jednu mladou ženu, osobně bych se spíš držela každého, kdo by mi byl v takovou chvíli nablízku.
Pro mě to byla spíš úleva. Když mi řekli, jakou mám vadu, a já se svým mužem mluvila o tom, že v něm budu potřebovat oporu, nechápal, co říkám. Byl by jen další koulí na mé noze. Ono už předtím to moc nefungovalo, brali jsme se narychlo a už v den svatby nastaly problémy. Když na mě zavolal tak, že na mě zapískal, můj bratr na něj vystartoval: "To jako pískáš na moji ségru?" A začal trošku konflikt. Vidíte, už si ani nevzpomenu, který den jsme se brali.

Protože negativní věci zapomínáte, přece.
Možná. Zpětně jsem si uvědomila, že nejkrásnější rok mého prvního manželství byl ten, kdy jsem byla sama s Katkou a manžel byl na vojně. Dokonce jsme si pak dali i pár týdnů pauzu. A pak jednoho dne, to si pamatuji přesně, byla středa večer, jsem ho poprosila, ať si sbalí věci a jde. Proběhlo to v klidu a bez emocí. Zeptal se jen, zda by nemohl zůstat do rána, protože jeho maminka má doma návštěvu. Když jsem to pak řekla našim, kteří měli naopak úžasné manželství a na výročí svatby byla pokaždé obrovská slavnost, táta sepjal ruce k nebesůma řekl: "No konečně, jdem si dát panáka."

Zajímal se pak váš manžel, jak dopadla operace?
Jednou přijel do Kladrub. Když jsem ho uviděla u výtahu, zacouvala jsem zpátky. Nevím ani, co mi chtěl. Už se pak neozval.

Nebála jste se dalšího vztahu?
To víte, že jo. S Matoušem, druhým manželem, nás dala dohromady náhoda. Přesněji, já ho znala už dřív jako malýho kluka, byl to dost raubíř. Pak se mi po mnoha letech v hospodě nabídl jeden kluk, že mi pomůže s úpravou bezbariérového bytu. A přivedl si na pomoc svého bratrance - Matouše. Stál za dveřmi na rohožce, čistil si boty, už to nebylo to ucho - a mně hlavou bůhví proč proběhla věta: Tohle by byl táta pro Katku.

Daniela Filipiová

A byl. Neměla jste ostych začít chodit se zdravým klukem?
Z toho, jak se ke mně Matouš přirozeně choval, jsem usuzovala, že má zkušenosti s vozíčkáři. Takže neměla. Když jsem si něco podávala, hned ke mně překotně neběžel. Až když viděl, že mi to nejde, přišel, podal a zase úplně nenásilně odešel. Když jsem se ho na to po čase ptala, řekl: "Ne, jsi první vozíčkář, kterého znám."

Nebála jste se prvního milování?
Ne. Ne, vůbec. Všechno bylo strašně spontánní a přirozené. Kolikrát jsem vedle něj ležela a říkala mu: "Kdyby na mě spadl strop, tak se mi nic nestane, protože ty jsi vedle mě."

Druhé dítě jste plánovala?
Ano, poté, co jsem se ujistila, že moje vada není dědičná. Jediné, co mě mrzelo, byl porod císařem. Porod bolí jako čert, ale ta úleva potom a první pohled na miminko - neznám větší zážitek. Toho jsem trochu litovala. Když mi pak doktorka řekla: "Je to krásná holka, celej dědeček," rozbrečela jsem se. Táta už tehdy nežil. A vzpomínám si, že když jsem malou Aničku doma přebalovala, pořád něco sledovala nade mnou na stropě a smála se. Hledala jsem tam nějaké prasátko, odlesk, ale pak, když se to opakovalo, jsem si to uzavřela slovy: Vím, je tam táta a dělá na ni ty svoje opičky. A teď pozor, byl jí tak rok a půl, znovu se začala se zakloněnou hlavou nahlas smát a najednou zvážněla, pořád se dívala do toho stropu, kde nic nebylo, a potom udělala pápá. A už se to pak nikdy neopakovalo. Jsem přesvědčená, že tam nějak byl ten táta.

Jste věřící?
Nijak fanaticky, nechodím do kostela, ale věřím, že něco nad námi je. Ten jev si samozřejmě neumím vysvětlit, ale něco po smrti musí být.

Ještě k tomu těhotenství: liší se nějak to na vozíku od toho "normálního"?
Jen tím, že při jednom jsem stála, při druhém seděla. Ano, nemohla jsem pak s malou na procházku, takže když jsem zrovna neměla nikoho na venčení, nabalila jsem ji a dala k oknu. Jinak jsem si všechno kolem miminka obstarala, i koupání a mytí zadečku. Jedna z mých prvních vět, když jsem byla malá, ostatně zněla: "Já sama."

Sama si i nakupujte?
Sama nebo s dcerou, a ráda. Na druhých jsem závislá pouze v tom, že vedle sebe ráda cítím někoho blízkého. Jinak si klidně zajdu sama do restaurace i do kina. Akorát tu žárovku nevyměním.

Daniela Filipiová

Kde nakupujete na sebe?
Různě. Ale do práce si nechávám šít u paní Fejkové. Taky miluju bílé halenky - a boty! Na boty mám úchylku, nakupuju je strašně ráda i pro druhé. Doma mám nevím kolik párů, dvacet určitě. Jak jdu kolem obchodu s botami, už koukám, které by se mi líbily.

Asi nemusíte řešit, zda vás v nich nebudou tlačit nohy, že?
Ale musím! Potřebuji je mít pohodlné a celokožené, jinak mi hrozí otlaky. A to je moc nepříjemné, takhle jsem se jednou léčila z krásných botiček půl roku. Ani látkové boty, třeba tenisky, mi moc nevyhovují. Taky se do bot musím snadno nazout, srovnat prsty, na to je potřeba vždycky najít grif. Jinak jsem schopná si koupit najednou dvoje troje boty a pak mít doma výčitky svědomí.

To znám dobře. Máte, s nadsázkou řečeno, dost sedavé zaměstnání. Bolí vás záda?
Někdy. Mám vynikající fyzioterapeutku, dovede dokonale masírovat, ale naposledy jsem u ní byla loni - asi po pěti letech. A v lázních, to byly Aničce tři roky. Pak jsem usoudila, že když mám čtyři týdny dovolené, radši je věnuju rodině než lázním. Co tam, vždyť je to nuda. Moc se o sebe v tomto směru nestarám, ale loni jsme si s manželem nadělili dovolenou jen pro nás dva. Jeli jsme k Lago Maggiore. Benátky, Verona… Úžasné. Umluvila jsem ho na dvanáct dní, pojali jsme je akčně, protože jinak by se unudil.

V tom jezeře jste si zaplavala?
Ne. Jsem jediný vozíčkář, který jde ke dnu jak sekera. Ostatní leží na hladině, já ne. Tak vždycky zajedu s vozíkem co nejblíž k vodě, manžel mě vezme do náručí, na vodu dá matračku a přes ni si lehnu. Já musím mít vždycky něco speciálního.





Nejčtenější

Nicole Kidmanová (Beverly Hills, 6. února 2017)
Nechci tajit svůj věk, jsem na něj pyšná, říká padesátnice Kidmanová

Herečka Nicole Kidmanová letos oslavila padesátku. Za svůj věk se nestydí a na rozdíl od jiných hereček na rovinu říká, kolik je jí doopravdy let. Je prý...  celý článek

Jihoafrická modelka Candice Swanopoelová oslavovala své ještě nenarozené...
Baby shower: předporodní večírek, který těhotnou zasype dary i radami

Poslední večírek bez dítěte, příležitost probrat vše o dětech s kamarádkami a příbuznými, to je tzv. baby shower, předporodní večírek chystaný pro nastávající...  celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech. Jak ale sama Paris Jacksonová (19) říká,...  celý článek

Ilustrační fotografie
Uroložka: Koupání v řece ani bazénu zánět močových cest nezpůsobuje

Každá druhá žena aspoň jednou za život prodělala zánět močových cest, i proto lékaři doporučují věnovat péči hlavně prevenci. "Koupání v řece ani bazénu...  celý článek

Zpěvačka s spisovatelka Natálie Kocábová při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Natálie Kocábová: Asi už nebudu chlapům tak věřit

Protekční dcera, tak se na ni léta pohlíželo. Aby ne, když ji otec v patnácti vtáhl do showbyznysu. Ale jako by se z toho vymanila. Natálie Kocábová už sama za...  celý článek

Další z rubriky

Zpěvačka s spisovatelka Natálie Kocábová při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Natálie Kocábová: Asi už nebudu chlapům tak věřit

Protekční dcera, tak se na ni léta pohlíželo. Aby ne, když ji otec v patnácti vtáhl do showbyznysu. Ale jako by se z toho vymanila. Natálie Kocábová už sama za...  celý článek

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

Jana Wallace Svobodová, fotografka
Okolnosti byly divné, říká poprvé o smrti Karla Svobody jeho dcera

Bylo jí sotva dvacet, když maminka podlehla rakovině. Pomohl odchod do Ameriky a láska k muži, jehož práce je střeženým tajemstvím. Se smrtí otce, slavného...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

5 nejkontroverznějších parfémů: Opium i vůně pohřebního domu
5 nejkontroverznějších parfémů: Opium i vůně pohřebního domu

Jedni je milují, druzí se jim vyhýbají obloukem. Jsou parfémy, které vyvolaly tak ostrou reakci, že si jiné přízvisko než "kontroverzní" nezaslouží. A to ať už... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.