Je poměrně těžké říci, co to vlastně je chyba. Samozřejmě: pokud nenatankujete benzin a celá rodina kvůli tomu uvízne na mezi uprostřed Vysočiny nebo pokud smažete prezentaci, na které váš tým pracoval celé týdny, není pochyb o tom, že to je vaše chyba.
V mnoha situacích je ale definice chyby mnohem subtilnější. Manžel koupil ženě k Vánocům novou sadu hrnců a ignoroval její náznaky, že by si přála zlatý šperk; udělal chybu on, že není vnímavější, nebo ona, že to neřekla naplno? Otec se rozčílil a dal dceři na měsíc zaracha, protože pokazila jednu písemku; je to přiměřený trest, nebo chyba?
„Aby něco bylo považováno za chybu, musí to tak někdo vnímat: ten, koho se ten čin dotkl, nebo ten, kdo ho sám udělal,“ upozorňuje psycholožka doktorka Kučerová. Ve chvíli, kdy je něco označeno jako chyba, je potřeba se nad tím zamyslet.
Opravdu jsem udělal chybu, nebo jsou ostatní příliš nároční a zbytečně kritičtí? A i pokud si myslím, že jsem nic špatného neudělal, není možné, že se moje chování druhého dotklo nebo mu nějak zkomplikovalo život? Nemohl jsem se chovat tak, aby můj postup nevnímal jako chybu? Pokud si tyhle otázky položíme, jsme na nejlepší cestě ze své chyby vytěžit maximum. Zpracovat vlastní chyby totiž člověku pomáhá v mnoha ohledech.
Co si pamatovat* Chyby nás učí, jak přijmout sami sebe a že i s nimi si zasloužíme být milováni. * Chybami si ujasňujeme, co doopravdy chceme. * Chyby nás učí čelit našim strachům. * Chyby nás učí se poznat a být upřímní a otevření. * Chybami se učíme, co funguje a co ne. * Chyby nás učí přijímat odpovědnost. * Chyby nás učí zásadovosti. * Chyby nás učí žít naplno. * Chyby nám umožňují inspirovat ostatní. |
Člověk, který umí přijmout vlastní chyby, pracuje na otevřenosti k sobě samému a upevňuje si sebevědomí – občas selhat je normální a člověk by to neměl mít za zlé ani sám sobě. Pokud k jeho chybě vedlo to, že nedodržel daná pravidla – například lhal nebo porušil slib, uvědomí si důležitost těchto pravidel. A tak dále…
Chtít být perfektní je chyba
Je potřeba mít také na paměti, že tím, že přiznám chybu, zároveň neříkám: já jsem hrozný. Lidé někdy mají tendenci nepřipouštět si chyby, protože je berou jako příznak svého selhání. Chyby jsou ale normální, a pokud se s nimi umím vyrovnat a využít je ke svému prospěchu, pak jsou i užitečné.
Trvat na své dokonalosti, na tom, že chybu nemohu a nesmím udělat, je totiž pro člověka neobyčejně svazující. Perfekcionista se bojí věci změnit, často i vůbec něco udělat, protože by to nemuselo dopadnout dobře.
Než by se pustil do nové práce, to raději nebude dělat nic, protože by mu to stejně nešlo úplně dokonale. A tak dále… Proto by si zvláště lidé, pro které je důležitá dokonalost, měli dokázat své chyby užívat a naučit se s nimi pracovat.
„Pokud se chyby opakují, je potřeba k nim přistoupit konstruktivně: Co se to vlastně děje? Proč tuhle věc dělám? A co bych měl dělat jinak, aby se už neopakovala?“ popisuje psycholožka, jaké otázky by si měl chybující položit.
Omluva od srdce
S chybováním úzce souvisí i schopnost omluvy. Když udělám chybu, je na místě se omluvit – ovšem to není jen tak. „Sorry, dyť mě znáš, zapomeneme na to, jo?“ – to není omluva, která by mohla splnit svůj účel.
Stejně tak je špatné vysvětlovat, proč jste vlastně chybu udělali: že za ni vlastně nemůžete vy, ale okolnosti. Měli byste také vědět, že někdy je na místě omluva i v případě, že si nemyslíte, že jste něco udělali vyloženě špatně.
„V naší kultuře se lidé omlouvají i v rámci slušnosti. Pokud vidíte, že se něco druhého dotklo, je na místě se mu také omluvit – vyjádříte tím pochopení pro to, jak situaci prožívá, a usnadníte si další komunikaci,“ radí doktorka Kučerová. Omluvou totiž neříkáte „je to všechno jen a jen moje vina“ nebo „v tomhle sporu jsem prohrál“ (a proto se také omluvě nemusíte bránit), ale říkáte: „Vím, že jsem něco udělal špatně, a za to se omlouvám.“
Pokud tím vyvoláte i u druhého potřebu se omluvit, je to pěkné; stát se to ale nemusí, a i to je v pořádku. Stejně tak nespoléhejte na to, že druhý řekne „ano, odpouštím ti, všechno je v pořádku“. Možná na to není připravený, a tak musíte počkat; omluva je maximum, které v dané situaci můžete udělat, a reakce druhého je pak už jen na něm.
S omluvou nečekejte
A na závěr ještě jedno doporučení, tentokrát od zahraničního experta, manželského poradce Guye Greniera. Omluva by měla být rychlá a intenzivní: není na místě s ní zbytečně otálet, a měla by být opravdu prožitá.
Pokud nerozumíte tomu, jak váš protějšek situaci vnímal a proč se ho dotkla, zajímejte se o jeho pocity a pokuste se je pochopit a zjistit, jak byste se měli chovat příště, aby se problém už neopakoval.
