Pro někoho je malování i kůň koníčkem a zábavu si sám platí. Natálie si oběma vydělává. Prodává své obrazy, a navíc závodí na koních pro Jezdeckou stáj Tarpan Odolena Voda kousek za Prahou, kde je v podstatě na částečný úvazek zaměstnaná.
Talent zdědila po rodičích
Natálie RoučkováStuduje malbu u profesora Stanislava Diviše na UMPRUM. V posledních letech jsou námětem jejích obrazů koně, do kterých se zamilovala již v pěti letech. V deseti jí rodiče pořídili jejího vlastního. Od dvanácti let závodí v parkúrovém skákání, z toho poslední dva roky profesionálně. Mezi její největší úspěchy patří v roce 2003 vítězství na Mistrovství ČR mladých jezdců a vítězství (2007 a 2009) v kategorii žen. Také reprezentuje Českou republiku na mezinárodních závodech v tuzemsku i zahraničí. |
Vystudovala gymnázium s výtvarným zaměřením. V té době se již plně věnovala koním a sklízela první velké úspěchy. "Po maturitě jsem řešila, co dál. Chvíli jsem dělala jen koně, na rok jsem dokonce odjela trénovat do Německa. Pak jsem se ale rozhodla studovat," říká mladá žena.
Navštěvuje Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, původně tři roky prostorovou tvorbu, nyní alternativní malbu. Měla již sedm samostatných výstav a řadu společných, například se spolužáky. A co je motivem jejích obrazů? Především koně.
"Znám dokonale jejich tvary, jejich pohyb. Nejprve jsem je malovala realisticky. Procesem tvorby jsem se dostala k tomu hledat v nich ještě něco jiného. Stylizace více zjednodušuji, až to došlo tak daleko, že někteří lidé v obrazech koně třeba ani nepoznají. Ale já ho tam vidím," vysvětluje mladá umělkyně, a dodává: "Nemám potřebu malovat lidi. Pro mě nejsou výtvarně tolik zajímaví."
Její obrazy jsou postavené na hře barev a kontrastu. Lidem se líbí, především mezi koňaři jsou sběratelé jejich děl. "Některé obrazy se prodají z výstavy, jiné maluji na zakázku," vysvětluje. Nejdražší obraz zatím prodala za osmdesát tisíc.
Většinou maluji v noci
Na každou výstavu maluje nové věci. Většinou je jich kolem dvaceti. "Maluji tak dlouho, dokud to není tak, jak si představuji. Většinou po večerech nebo nocích. Přes den nemám čas, jsem stále u koní," vysvětluje štíhlá žena, která by mohla se svou postavou i vizáží předvádět na přehlídkových molech modely své matky.
Poprvé seděla na koni v pěti letech. Byl jím malý poník a stalo se tak v Německu, kde byla na prázdninách. Chytlo ji to tak, že jí v deseti letech pořídili rodiče koně -kobylku Chválu. Měla ji ustájenou na chalupě v Jizerských horách. "Jezdila jsem po vyjížďkách, hrála si na kovboje a o vážném ježdění jsem zatím moc nepřemýšlela," potvrzuje Natálie Roučková.
Do koní se doslova "zbláznila". Rodiče ji zkoušeli dát na tenis, na kajak, ale vždy se vrátila ke svým čtyřnohým kamarádům. Ve dvanácti letech se její přístup k ježdění změnil. Zatoužila skákat parkúry a závodit. Koně přestěhovala do jedné z pražských jízdáren a našla si trenéra.
Měla talent a brzy se začaly objevovat ambice dostat se do vysokých, mistrovských soutěží. Aby se prosadila, musela sehnat lepší koně. S něčím pomohli rodiče, s něčím sponzoři. Nedlouho na to začala sbírat úspěchy. S Genetou vyhrála v roce 2003 Mistrovství republiky mladých jezdců. S EUphorie-BOY (dostala ho při vstupu Česka do EU) pak první zlato z mistrovství žen. A letos s Ahornem-T druhou zlatou medaili ve stejné kategorii. Do toho nespočet reprezentačních výjezdů za hranice i účast v prestižních mezinárodních závodech u nás.
Stala se profesionálkou
Před několika lety se se svými koňmi přesunula do stáje Odolena Voda, kde má sídlo jezdecký klub Tarpan. Poté, co odtud odešel profesionální jezdec Jiří Papoušek, nastoupila Natálie na jeho místo. Dnes má kromě svých tří koní na starosti dalších třináct. S týmem lidí se o koně starají, pohybují je, trénují, připravují na závody. Mezi svěřenci má mladá nadějná zvířata i staré zkušené matadory.
Na jízdárně je každý den, přes sezonu (únor až listopad) jezdí o víkendech, někdy i přes týden po závodech. "Někdy je to náročné. Často přijedu domů úplně vyřízená a praštím sebou do postele. Jindy sednu k plátnu a do noci maluji. Žiju ve dvou světech. Někomu to může přijít zvláštní, ale já v tom vidím skvělou harmonii. U koní se odrovnám fyzicky, ale úžasně si vyčistím hlavu. Pak mám daleko větší chuť věnovat se duševní činnosti, kterou je v mém případě malování," vysvětluje jezdkyně.
Co bude dál? Dá v budoucnu přednost malování, nebo koním? "To je otázka, kterou aktuálně řeším. Ale odpověď ještě neznám. Zatím to funguje oboje dohromady a bylo by skvělé, kdyby to co nejdéle vydrželo."
