Máte pocit, že s vámi manžel manipuloval?
K takovému mediálnímu obrazu možná přispěli svou výpovědí moji rodiče. Nemají ho rádi, protože jim mě vzal.
Je pravda, že vám denně píše z vazby zamilované dopisy?
Každý den ne, asi dva až tři týdně. Žádal ve vazbě o práci, ale není snadné ji tam sehnat. Nemá tam co dělat, proto čte a píše. Já se ho snažím hlavně povzbuzovat, ať už v dopisech, nebo jednou za dva týdny osobně, kdy ho mohu jít navštívit.
Hana K.
|
Jste ta silnější ve vztahu, která partnera povzbuzuje?
Asi jo, bohužel. Mívali jsme kvůli tomu i dřív rozepře, kdy mi manžel říkal, že jsem příliš mužná, že si na nic nestěžuji a on nemá pocit, že by byl můj muž, který mě ochraňuje, že si připadá spíš jako můj nejstarší syn.
A jste taková?
Jako jedináček jsem byla vždy zvyklá si vystačit sama. Manžel je hodně citlivý, to já měla naopak s vyjadřováním citů vždycky potíže.
Za co ho obdivujete?
Asi proto, že má v sobě tolik lásky. Než jsme se poznali, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli je láska v životě k něčemu vůbec dobrá. Na něm jsem obdivovala právě to, že ji dával hodně najevo. Tím si mě získal.
Děti vám chybí?
Nejhorší to bylo bezprostředně potom, co nám je vzali. Teď jsem ráda, že jsou spokojené, jak slyším každý den od tchýně. Nevídám se s nimi, protože ještě neproběhly soudy o svěření do péče manželova bratra a jeho ženy. Oni si myslí, že to tak půjde rychleji, než kdybychom o ně projevovali zájem. Ale doufám, že se s nimi pak zase s manželem budeme vídat.
Vzdáte se rodičovských práv?
S tím počítáme. V téhle situaci se mají u švagra líp. Žijí tam ještě dvě jejich dcery i naše nejstarší dcera Lenka. Mám radost, že budou všichni pohromadě, protože já jsem se jako dítě cítila velmi osamělá. Žila jsem sice s rodiči celé dětství, ale vůbec jsem si s nimi nerozuměla a dodnes se nestýkáme. Nemám k nim pevnou vazbu, takže mi přijde, že pro dítě je hlavní, aby bylo šťastné a aby si rozumělo s dospělými, kteří jsou kolem něj.
Nevěříte si, že by děti mohly být šťastné s vámi?
Nikomu jsme je dát nechtěli. Jenže když nám je vzali, tak jsme si řekli, že je pro ně lepší, když budou u nejbližších příbuzných, než aby byly v ústavu.
Než změnit svůj styl života a přizpůsobit se společnosti, tak se raději dětí vzdáte?
Asi tak.
K manželovým rodičům máte lepší vztah než k vlastním?
Určitě. S tchyní si víc rozumím a díky dětem jsme v kontaktu každý den. Teď nás spojuje i to, že má syna a já manžela ve vězení. Moje matka vidí mého manžela hodně záporně, zato s tchyní ho vidíme obě kladně.
Před 13 lety jste jim svěřili prvorozenou dceru Lenku. Proč?
V té době jsme se s nimi vídali a Lenka u nich byla zvyklá. Mají ve vsi rodinnou školu a babička s dědou se sami nabídli, aby u nich zůstala. Souhlasili jsme, protože jsme si mysleli, že menší škola bude pro ni byla lepší než nějaká pražská. Nechtěla jsem svým dětem udělat to samé, co moje matka mně.
Co vám udělala?
Byla hodně majetnická, nechtěla, aby k nám někdo chodil, chtěla mě jen pro sebe.
S dcerou jste žili jako ostatní, proč to nešlo i se syny?
Lenka se narodila v porodnici, ale potíž nastala, když jsme s ní museli na očkování. Než jsme tam šli, bylo manželovi špatně od žaludku, tak velmi zle to snášel. Vadilo nám, že musíme se zdravým dítětem absolvovat tolik nepříjemností. Proto jsme si říkali, že raději další děti mít nebudeme.
Ale měli jste.
Že se narodil Martin, byla náhoda. Řídili jsme se neplodnými dny a cvičila jsem s prsy proti početí (o jeleních cvicích čtěte zde) a přes deset let to vycházelo. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla mít ještě nějaké další děti. Když jsem pak otěhotněla, brala jsem to jako osud a na miminko se těšila. A když už jsme měli jednoho synka, tak jsme si řekli, že můžeme mít i další dítě.
Proč jste syny nenahlásili na matrice?
Báli jsme se, že bychom s nimi museli do poradny a na očkování. Říkala jsem si, že papíry se dají později kdykoliv doplnit.
Nikdy jste kluky nevzali ven. Proč?
Snažila jsem se jim vymyslet pestrý program doma. Kluci se hodně smáli, měli jsme i králici... Neměla jsem pocit, že by jim něco chybělo. Ale vycházku ven jsme s nimi plánovali. Už jsme měli koupená nosítka.
Jak vypadal váš běžný den s dětmi?
Manžel vstával brzy ráno a dal se do práce. Já se mezitím starala o děti. První se budil ten starší. Nakrmila jsem ho a dala mu hračky. Pak se vzbudil Vítek. Toho jsem dlouho kojila a pak jsem je nechala, aby si hráli spolu. Věnovala jsem se domácí práci, někdy je k sobě vzala do kuchyně nebo si s nimi hrála.
Manžel celý den pracoval?
Po poledni byl většinou hotový. Najedli jsme se a i on si s dětmi hrál. Dováděl s nimi víc než já, zvedal je třeba do vzduchu, to já pro ně tak zábavná nebyla.
Jak jste bezprostředně prožívali, když vám sociálka odvedla chlapce?
Poplakali jsme si, manželovi tekly slzy kolikrát i venku na ulici, když viděl nějakého malého chlapečka. Já se ho snažila utěšit.
Tvrdíte, že manžel je mírný a citlivý. Co se stalo, že jste se ho bála až tak, že jste kvůli němu volala policii?
Čím dál častěji mluvil o tom, že nemá smysl žít. Stěžoval si na manželství, že jsem jak robot a nemůže se mnou žít. Ten den byl dost rozzlobenej. Nikdy předtím jsem ho tak rozčíleného neviděla. Křičel a rozbíjel věci, vyhrožoval mi smrtí. Pak se sice omluvil, ale mně se to rozleželo v hlavě. Začala jsem se bát, protože jsme se s nikým nestýkali, hlavně byly v bytě ty děti. Říkala jsem si, že kdyby to na něj přišlo znova, co kdyby se neovládl a nějak mi ublížil, co by bylo s dětmi?
Takže víc než o vás šlo o to oznámit, že v bytě jsou dvě nehlášené děti?
Kdybych s manželem žila sama, určitě bych nevolala. Utekla bych, nebo se před ním zamkla, ale s dětmi to nešlo. Proto jsem chtěla, aby o nich policie věděla.
Napadlo vás, že potřebuje pomoc psychologa?
Vždycky byl dost nesmělý, ale nevím, jestli by mu nějaký psycholog pomohl. Já sama chodila v 18 letech kvůli svým rodičům k psycholožce, která byla docela milá, ale nezdálo se mi, že by to k něčemu bylo. Tak jsem tam přestala chodit. Muži jsem chtěla pomoct, proto jsem mu navrhla, aby se věnoval filozofii reiki. Když se totiž někdo učí s touto metodou pracovat, začíná sám u sebe.
Pomohlo mu to?
Vůbec se mu do toho nechtělo. Měl pocit, že zasvěcující rituály jsou takové podivné opičí obřady. Ale potom tam zašel, aby mě překvapil. Věřím, že reiki působí postupně, jako když voda omílá kameny. Pokud se mu někdo věnuje léta, může pomoct, ale nemyslím, že se potíže vyřeší ze dne na den. Manžel teď učení využívá ve vazbě a získal díky němu i nové přátele.
Co vám policisté řekli, když přišli?
Nehádejte se, vždyť máte takové pěkné děti, stačí, když si doplníte jejich rodné listy. Totéž říkaly i sociální pracovnice. Ale za dva dny přišly znovu už s příkazem od soudu. Obvinily nás, že byli kluci zanedbaní. Pokud se k nim vyjádřil nějaký odborník, úřady asi spíš věří jemu a já už nemohu dokázat, že to není pravda. Nesmysl je i to, že jsme měli v mrazáku schované jejich pupeční šňůry. Mrazák jsme neměli, ani lednici.
Jak odebrání dětí proběhlo?
Vůbec jsme to nečekali. Paní přišly s papírem, že děti žijí v nevyhovujících podmínkách. Hrozně spěchaly. Kluci zrovna obědvali a ony je ani pomalu nechtěly nechat dojíst. Když jsem je přebalovala, vadilo jim, že je dlouho natírám.
Litujete, že jste vloni v dubnu policii zavolala?
Asi nelituji. Nechtěli jsme s dětmi takhle žít pořád. Beru to jako osud. Potřebovala jsem situaci vyřešit, a když o tom přemýšlím, myslím, že se to snad ani nemohlo vyvinout jinak.
Jak to myslíte?
Už od mala jsem si připadala jako podivínka. Byla jsem uzavřená, osamělá a přišlo mi neuvěřitelné, že bych někdy mohla potkat někoho, koho bych měla ráda a kdo by měl rád mě. Že bych měla někdy děti? O tom se mi ani nesnilo. A přesto jsem našla milujícího partnera a máme tři pěkné a zdravé děti. Není to tak zlé a vztahy se mohou ještě zlepšit.
Kde se vzal ten pocit osamělosti?
Neměla jsem žádné kamarády vrstevníky. Celé prázdniny jsem třeba bývala sama doma, nemohla jsem ani k babičce, abych snad někoho neobtěžovala. A i když byli rodiče doma, nikdy si se mnou nehráli. Přišlo mi, jako bych jim byla na obtíž, byli nejraději, když jsem po nich nic nechtěla.
Odbývali vás?
Neměli rádi, když jsem chtěla řešit své pocity. Třeba jsem se, už nevím proč, hodně bála vlastní smrti a hledala u táty podporu. Vím, že ho to hodně popudilo a říkal: No, když o tom budeš pořád mluvit, tak určitě umřeš. Tak jsem si říkala, že asi opravdu chce, aby umřela. S mámou bych se asi dokázala možná nějak bavit, ale k tátovi už vůbec nemám žádnou důvěru.
Očima autorkyPozvala mě do svého skromně zařízeného vinohradského bytu. S manželem a dětmi však předtím bydleli o dvě patra výš ve větším. Teď shání ještě menší podnájem, protože musí šetřit, práci teprve hledá. Osamělost je, zdá se, její noční můrou, několikrát to slovo opakovala. Přitom je na samotu zvyklá a právě v ní si je nejjistější. Do odpovědí prosakuje "majetnická matka" a "přísný otec", rodiče, k nimž nemá žádný vztah. Proto nevěří ani vztahu se svými dětmi. Mám dojem, že spíš než trest potřebuje pomoc. |
U soudu jste se obořila na svého otce s tím, že vás v dětství bil. Je to pravda?
Byl zlý a uhodil mě vždycky, když jsem ohrozila jeho klid. Cítila jsem se na obtíž, že by byl nejraději, kdybych někam zmizela. Když jsem pak byla starší, snažila jsem se jim říct svůj názor, ale matka se otce zastávala a tvrdila, že je důležité občas dítě plácnout, že by si jinak o sobě moc myslelo. Tak jsem si říkala, že když si za tím tak stojí, že by to měli přiznat i u soudu, pokud ne, tak sami pochybují o správnosti takové výchovy. A oni to nepřiznali, což mě hodně popudilo.
Proč jste s nimi přerušila kontakt?
Snažila jsem se si s nimi vše vyříkat. Jeden čas jsem jim psala dopisy, ale napsali mi, že v běžných rodinách se přece takhle nekomunikuje, a než normálně, tak ať jim raději nepíšu vůbec. Tím se všechny vztahy přerušily.
Soud vám nařídil psychiatrickou léčbu. Budete někam docházet?
Kdyby mi přišlo od soudu nařízení, kam a kdy mám jít, asi bych šla, protože bych mohla o svých potížích mluvit.
O svých problémech tedy víte?
To jistě. Hlavně mám a vždycky jsem měla potíže se svými rodiči.
