(Ilustrační foto)

(Ilustrační foto) | foto: Profimedia.cz

Vždy se zamiluju do neřáda. Nedostupní partneři nás přitahují i ničí

  • 47
Miluji ho, ale on mě nechce. Nevyznám se v něm, je tak proměnlivý. Sotva jsme se poznali, odjel. Přesto ho nemůžu dostat z hlavy. Slibuje, že se rozvede, ale jsou to jen slova. Vždycky se zamiluju do neřáda... Všechny tyto stesky mají jedno společné: silné citové vzplanutí, jehož objektem je nedostupná osoba.

Ti, kteří opakovaně propadají nedostupným láskám, zpravidla tvrdí, že nemají štěstí nebo je provází osudová smůla na komplikované partnery. Ale není to náhodou celé trochu jinak?

Každému z nás se někdy stalo, že se zamiloval do někoho, kdo jeho city neopětoval nebo neměl ani potuchy, jaké vzplanutí v někom probudil. Zejména v pubertě a během dospívání je to běžný jev. Kdo se během školních let nezakoukal do fešného učitele? Kdo někdy bezmezně neobdivoval či platonicky nemiloval filmovou hvězdu či nějakou celebritu?

„Že je člověk v mládí občas beznadějně zamilován do filmové nebo fotbalové hvězdy, není nic nového,“ říká Thomas Spielmann, psycholog ze švýcarského Villigenu. Podle něj je taková situace v dospívání normální, nikoli však v dospělém věku, stane-li se to pravidlem.

Podle psychologa při tom jde o vyzkoušení fantazií, o zkoušku v bezpečném rámci. „Šílené zamilování s veškerými tělesnými reakcemi si tak člověk může prožít, aniž by nastalo něco, na co ještě není připraven.“

Když se však dospělí stále ještě a především stále znovu zamilovávají do nedostupných osob, jde o stejný princip, ale tak neškodné už to není. Jedná se o princip sebeochrany. Spielmann vysvětluje: „Nic nebolí víc, než když navážeme s někým vztah a pak jsme od něj odtrženi,“ tvrdí psycholog.

Objektem jednostranného vzplanutí může být filmová hvězda, populární sportovec, politik nebo jiná osoba, kterou známe jen z médií. Také ovšem někdo, s kým sice proběhne reálný flirt, ale tím to pro toho druhého končí, zatímco pro láskou „postiženého“ začíná.

Právě tohle si na vlastní kůži prožila třicetiletá Lucie: „Na party jsem poznala fascinujícího muže. Než jsme se stačili sblížit, odjel. Jako technický expert totiž trávil většinu času v cizině. Já mu posílala SMS, málokdy odpověděl, ale když napsal, vždycky ve mně vzkřísil novou naději. Nechtěla jsem si připustit, že se mnou žádný vztah neplánuje. Přešlo mě to asi tak po roce, ale vlastně jen díky tomu, že mi učaroval další. Zase komplikovaný případ, tentokrát ženatý. Tvrdil, že se právě rozvádí, ale nebyla to pravda. I v tomhle sebeklamu jsem vydržela dost dlouho, než mi svitlo, že chyba je někde jinde: ve mně.“

Také dvaatřicetiletá Veronika se tímhle způsobem brání klasickému vztahu, přestože většina jejích kamarádek již dávno podlehla tikotu biologických hodin. „Pět let jsem chodila se svým ženatým šéfem. Když jsem si definitivně vyhodnotila, že to k ničemu nevede, ruply mi nervy. Řekla jsem mu, že s poskytováním rozptýlení jednou týdně končím a slovo jsem dodržela. Tohle se stalo před dvěma lety, ale dodnes jiného partnera nemám, přestože mám nápadníků spousty. Mám-li být upřímná, radši zas nějaký románek, než praní fuseklí a každodenní vztahové stereotypy.“

Zdá se, že pro Veroniku aféra se ženáčem představuje přece jen menší riziko než opravdový vztah, kdy jsou spolu partneři každodenně intenzivně spojeni. Možná nechce dopadnout jako její matka, která za svůj život vystřídala mnoho partnerů, protože neuměla být sama. Na všech těch mužích byla závislá, všichni ji spíš využívali a všechny vztahy skončily krachem.

Zrádné kouzlo manipulátorů a jak se z něj vymanit

Lákadlu nedostupné ženy zase propadl šestatřicetiletý Petr. Byla jeho kolegyní na novém pracovišti a od prvního dne s ním okatě flirtovala. Její výzvy si vykládal jednoznačně, a protože se mu líbila, pozval ji na výlet do Rakouska. Vrátil se zmaten: nechala se sice políbit, ale pak se odtáhla. Na dotaz, jestli někoho má, odpověděla se smíchem a vyhýbavě. Stala se z toho hra na kočku a myš: čím víc po ní toužil, tím víc mu unikala. Jakmile předstíral nezájem, koketně se k němu přivinula. Ani po roce se s ní nedostal dál. Nikdy se s ním nevyspala, zato mobil mu plnila erotickými esemeskami. Místo aby pochopil, že ho jen provokuje a nechal ji být, stala se pro něj posedlostí. Před totálním zhroucením mu pomohli přátelé a také rozhovory s několika psychology. Ti mu vysvětlili, oč šlo. Nedostupná kolegyně mu připomněla sebestřednou, stejně nedostupnou matku a Petr si chtěl prostřednictvím této ženy vyřešit své dávné trauma.

Každopádně se posunul dál, získal nadhled, kolegyně to hned vycítila a své triky nyní zkouší na jiných. Petr příště chce takovou ženu, která bude chtít i jeho. Nikoli na manipulativní hrátky, ale na normální vztah. Může prý být sice zase trochu komplikovaná, aby nebyla nuda a mohl s ní něco řešit, ale zdravě, nikoli patologicky.

Vyber si z těch, co tě chtějí, a neopakuj stejné chyby

Všichni, kteří tvrdí, že mají osudovou smůlu, protože se zamilovávají do těch, co je nechtějí, by si měli udělat bilanci: kolik ctitelů a potenciálních partnerů oni sami odmítli nebo byli hluší a slepí vůči jejich signálům? Určitě by na ně nestačily ani prsty obou rukou. Měli by si také upřímně zodpovědět otázku, jestli jsou schopni akceptovat nedostatky, nebo stále ještě vyhlížejí nedostižný ideál dokonalosti, třeba na internetu.

Autorka radí v poradně

Libuše Konopová radí nesmělým, kteří se chtějí seznámit, v poradně zde.

Libuše Konopová

Komunikace přes sociální sítě různým fantomům a manipulativním hráčům s city druhých samozřejmě nahrává. Kdekdo se vydává za někoho jiného, předstírá jinou vizáž, jiný věk, práci, stav, identitu. Všichni ti, co se bojí vkročit do reálného světa a žít s člověkem z masa a kostí, zde mají zelenou. Pokud najdou stejně „postiženého“, můžou si hrát na schovávanou donekonečna.

Kdo se však z jedné zkušenosti poučil a opakovat ji nechce, jako například Petr, bude stát v další volbě potenciálního protějšku oběma nohama na zemi a nedá tak virtuálním ani živým manipulátorům žádnou šanci.

, pro iDNES.cz