Dnes je mi 32 let a zhruba v jedenácti jsem začala mít problémy s očima. Nejprve to vyřešily pouze brýle na dálku, ale zrak se zhoršoval.
Nejmenovaná paní doktorka víc nezjišťovala a pouze přidávala dioptrie, což bohužel můj zrak nezlepšilo, a přes brýle jsem toho příliš neviděla.
V patnácti letech se rodiče rozhodli, na mé naléhání, pořídit mi kontaktní čočky, přes které jsem viděla daleko líp než přes brýle, které tehdy nebyly tak módní záležitostí jako dnes. Zhruba dva roky jsem měla pokoj, ale pak jsem potřebovala nové čočky. Bohužel nastaly další změny a čočky jsem už nesnesla.
Jedno oko na 15 procentech
Teprve potom mi optometrista sdělil, že mám takzvaný astigmatismus, který způsobuje špatné vidění. Zase jsem se smířila s tím, že budu nosit brýle, když už čočky nesnesu.
To trvalo asi další dva roky, než jsem na radu optičky navštívila jinou lékařku, která mi řekla, že mám ještě něco horšího než astigmatismus, a to je keratoconus.
Laicky řečeno je rohovka v některých místech hodně zeslabená, což narušuje správnost vidění. Měření ukázalo, že na jedno oko vidím asi na 15 procent a na druhé na 30. Co dělat. Lékařka mi doporučila, abych zkusila takzvané tvrdé kontaktní čočky, které oko více fixují, ale opět není zaručeno, že budou očím vyhovovat.
Kdybych přišla dřív...
Navštívila jsem specialistu v Praze, který mi řekl, že pokud bychom se setkali před pár lety, nemusely mé problémy dojít tam, kam došly. V tu chvíli to přijde člověku strašně líto a zároveň máte zlost, že i mezi lékaři může být taková neinformovanost a nevědomost. Říkala jsem si, proč mě někdo k specialistovi neposlal dřív, proč se někdo nezabýval tím, že asi mé oči nebudou trpět obyčejnou oční vadou.
Můj příběh tím neskončil. Oči si na tvrdé čočky zvykly a všechno se zdálo být v pořádku, ale před pěti lety jsem byla na dovolené u moře. Když jsem se vrátila od vody, zjistila jsem, že vidím na jedno oko pořád zamlženě, přičítala jsem to slané vodě, přestože používám plavecké brýle.
Zkusila jsem na oko nasadit čočku, oko ji nesneslo, tak jsem ji hned vyndala. Druhý den byl stav stejný, a navíc i na pohled bylo viditelné, že něco není v pořádku.
Operace oční rohovky
Za pár dní už jsem u své oční lékařky slyšela ten nemilosrdný verdikt: transplantace rohovky je nutná, v jednou zúženém místě totiž praskla a ta mlha je tekutina, která se v oku rozlila.
Diagnózu potvrdil i primář. Zhruba po půl roce, když se stav nezměnil, jsem podstoupila transplantaci oční rohovky. Nebylo to tak hrozné, jen si mi na operovaném oku udělal šedý zákal, což se v některých případech stává. Ale to už není náročný zákrok a nebylo se čeho bát, pokud jste v rukou odborníků.
Dnes na operované oko vidím jako možná nikdy předtím a doufám, že tento stav ještě několik desítek let vydrží. Na druhém, neoperovaném oku zatím nosím stále tvrdou kontaktní čočku a operace mě čeká až v případě, že by se stav nějak zhoršil.
Život je boj a vždycky se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř a potřebuje pomoc.
