„Odborníci s psychologickými poznatky často operují samozřejmě jako s běžně známými fakty. Laici, tedy rodiče, nás v praxi však často překvapují názory a postoji, které se jen málo shodují, nebo se vůbec neshodují s poznatky psychologických studií,“ vysvětluje doktorandka FF UK Andrea Kučerová, proč se rozhodla tomuto tématu ve své diplomové práci věnovat.
Kdo se účastnil výzkumuCelkem to bylo 439 respondentů, 398 žen a 41 mužů. Vzorek se skládal z absolventů ZŠ (4 %), SŠ (55 %) a VŠ (41 %). Rodičů s jedním dítětem bylo ve vzorku 22 %, rodičů se dvěma dětmi 56 % a rodičů se třemi a více dětmi 22 %. |
Inspirovaly ji k tomu i rozsáhlé diskuse někdy i o stovkách příspěvků, které se dají nalézt u on-line článků zaměřených na výchovu. I proto oslovila naši redakci a my jsme zase požádali naše čtenáře a čtenářky o zapojení se do projektu zodpovězením dotazníku. Studentka nyní vybrala tři výchovná témata ze své práce, se kterými by ráda seznámila právě rodiče: sexuální edukaci, mediální výchovu a výchovné prostředky.
Sexuální edukace
Data naznačují, že se mění trend v sexuální edukaci. Zatímco rodiče středního věku (40-54) o sobě ve výběru odpovědí z dotazníku prozradili, že významně více nechávají na svých potomcích, zda se zeptají na sexuální otázky sami, protože přednášku o sexuální výchově mají děti ve škole a v dnešní době existuje i mnoho jiných možností, kde si informace přečíst, mladší rodiče (25-39 let) signifikantně více u sexuální edukace dospívajících označovali možnost: Popovídáme si o partnerských vztazích. Budu se zajímat o zkušenosti mého dítěte v sexuální a partnerské oblasti.
Podle zjištění z výzkumu rodiče málo vysvětlují svým dospívajícím dětem průběh pohlavního styku (pouze 9 % rodičů). Ze sebraných dat také plyne, že téma slasti je mezi rodiči jakýmsi „tabu“, podle uvedených názorů by s dětmi o slasti promluvila pouze 2 % rodičů. Přitom o sexuálním útoku by s dětmi mluvilo 33 % rodičů. Nejvíce by rodiče probírali s dětmi antikoncepci, menstruaci, noční poluci a změny těla v průběhu puberty. Také by děti varovali před bezstarostným sexuálním chováním a riziku těhotenství. Rodiče by s dětmi rádi hovořili i o partnerských vztazích, sdílet vlastní zkušenosti však nechtějí.
Se sexuální výchovou můžete začít už u miminek |
„ U sexuální výchovy se z výzkumů ukazuje, že rodiče jsou stále významným zdrojem informací, víc než přátelé nebo škola. Další výzkum (Geasler, Dannison a Edlund, 1995) zjistil, že pokud rodiče nelžou malým dětem v odpovědích na jejich sexuální otázky, budou se tyto děti jako adolescenti cítit pohodlněji při mluvení s rodiči o sexuálních tématech a pravděpodobně se budou více rozhodovat sami v sexuálním chování,“ shrnuje některé z poznatků psychologů Andrea Kučerová.
V oblasti sexuální výchovy se podle ní v odborných pracích ukazuje, že častější komunikace s dětmi i adolescenty o tomto tématu vede k pozdějšímu zahájení sexuálního života, nižšímu počtu sexuálních partnerů i větší míře užívání antikoncepčních metod.
Mediální výchova
Data ukazují poměrně významný trend mezi současnými rodiči, kterým je mediální výchova a zaměření se na bezpečnost na internetu. Více než polovina rodičů uvedla (53 %), že svým dětem vysvětluje bezpečné užívání internetu. Data naznačují, že trend mezi rodiči je spíše silnější rodičovské vedení v mediální výchově, jen 3 % rodičů by svému dítěti nechalo volnou ruku při činnosti na internetu. Je to zajímavé zjištění i pro psychology, v této oblasti by rodiče pravděpodobně ocenili více intervenčních a edukačních programů.
„ K bezpečnému internetu se doporučuje v podstatě vše, co je nabídnuto v možnostech: nastavit časový limit, nabídnout alternativní činnosti, mluvit s dětmi o jejich aktivitě na PC, tabletu, mobilu. Doporučeno je nastavit ochranná opatření jako blokace nevhodných stránek (hlavně u menších dětí pod 12 let). Je možné si dát dítě do přátel na sociálních sítích, ale to už není v žádných výzkumech, závisí to na dohodě s dítětem. Je třeba respektovat dítě, pokud nechce rodiče v přátelích,“ dodává Andrea Kučerová.
Výchovné prostředky a výchovné řízení
Mladší rodiče v dotazníku výrazně častěji uváděli, že jim ve výchově funguje nemateriální odměna (výlet, povolení činnosti atp.). Fyzický trest uvedlo 6 % respondentů a významně více ho jako funkční výchovný prostředek uváděli muži oproti ženám.
„Z četných výzkumů (např. Seligman & Maier, 1967, Peterson & Seligman, 1983) se ukázalo, že tresty moc nefungují. Dostávají trestaného do odporu, vyvolávají negativní emoce, zhoršují vztah mezi lidmi, ponižují trestaného a tím snižují jeho sebedůvěru a hlavně vyvolávají nechuť do činnosti. Pokud chceme někoho motivovat, třeba i sami sebe, lépe fungují odměny. Říká se tomu pozitivní posílení. Burrhus Frederic Skinner objevil, že úplně nejlépe účinkuje nepravidelné odměňování. To znamená neocenit dítě za každou jedničku ve škole, ale oceňovat jednou za čas náhodně jeho dobré známky. Tím, že dítě neví, kdy odměna přijde, snaží se pořád. Odměna totiž může přijít kdykoli (Ferster & Skinner, 1957),“ vysvětluje Andrea Kučerová.
Už jedna facka dítěti uškodí |
Podle teorie sociálního učení Alberta Bandury (1977) se učíme pozorováním a nápodobou (Bandura, Ross, & Ross, 1961; Bandura, Ross, & Ross, 1963; Bandura, 1965). Známý je Bandurův experiment s panenkou Bobo. Děti po jednom chodily do herní místnosti, kde sledovaly dospělého člověka, který se choval vůči panence agresivně (vyhazoval ji do vzduchu, kopal do ní, bušil pěstmi...). Bandura se zaměřil i na genderový efekt. Do výzkumu zařadil kontrolní skupinu dětí, kterým agresivní chování nebylo předvedeno. Zjistil, že děti vystavené agresivnímu modelu výrazně více zareagovaly vůči panence fyzicky agresivním chováním. Agresivní chování podpořilo, pokud dospělý byl stejného pohlaví. Což mluví výrazně i proti fyzickým trestům, které potom fungují jako vzor chování.
Zajímavým zjištěním je podle studentky psychologie Andrey Kučerové je také, že se pouhé 1 % rodičů blíže nezajímá o to, pokud se dítě začne jinak stravovat a často vážit. V této oblasti se rodiče uplatňují pečlivější dohled kvůli obavě z poruch příjmu potravy. Naopak při afektu dítěte rodiče uplatňují spíše silnější řízení, nebo naopak slabé (nebudu si ho všímat) bez vyjádření vřelosti. Jen 1 % rodičů volilo možnost, že by nevydrželi dívat se, jak je smutné a činnost (házení míčem o stěnu v pokoji) by mu opět dovolili s varováním, na co by mělo dítě dávat pozor.
Zlobení a trestání dětí: co má smysl a co nefunguje? |
Překvapivým zjištěním výzkumu bylo, že při náznacích šikany ve škole by pouze 11 % rodičů zašlo za školním psychologem a jen 8 % rodičů by hledalo radu u odborníka (psycholog, pedagogicko-psychologická poradna). Většina rodičů by řešila situaci s dítětem a paní učitelkou. Pozitivní zpráva je, že problémové chování dítěte ve škole vidí jen jeden dotazovaný rodič jako chybu a nezvládání ze strany učitelky. Nadpoloviční většina rodičů by problémové chování dítěte ve škole řešila sankcí a trestem pro dítě.
„Data ukazují názory rodičů, nikoli praktiky, tedy co dělají rodiče v reálných situacích, se z dat nedozvíme,“ připomíná na závěr ke své práci její autorka.
Andrea Kučerová doufá, že výsledky její práce pomohou psychologům a dalším odborníkům hledat efektivnější způsoby, jak podat rodičům pomocnou ruku a radu v otázkách, které je trápí nejčastěji.
