Matka s dcerou si v nemocnici připadala jako nesvéprávná. "Co se bude s dítětem dít, mi nikdo neřekl. Když jsem se ptala, odpovídali neochotně, jako co otravuju, když tomu nerozumím," říká žena.
"Zajímalo mě třeba, jestli se dcera může učit. Lékař mi jen odsekl, že to není nemoc mozku, tak co by ne. Za pár dní jsem se dozvěděla od jiné lékařky, že se mozek dcery naopak namáhat nesmí."
Podobně protichůdných reakcí bylo podle Moniky Tomíčkové víc. "Vizity probíhaly na chodbě a lékaři přes sklo sledovali pacienty v pokoji. Když jsme se ptali, proč je nemůžeme slyšet, řekli, že nesmíme poslouchat cizí diagnózy. Proč pak ale další vizita proběhla už v pokoji a nikdo si s tím, že sděluje diagnózy před dalšími rodiči, hlavu nelámal?" kroutí hlavou.
Nejvíc jí však vadilo nerespektování soukromí. "Když jsem v koupelně koupala dceru, přišla nějaká doktorka. A to přesto, že na dveřích byla cedulka Obsazeno. Když jsem ji na to upozornila, řekla: to se nedá nic dělat, já tady něco potřebuju..."
Nebyla to jediná ztráta soukromí. "Pokoje mají obří skleněná okna, ale jen někde jsou závěsy, které se dají zatáhnout. Kde ta šance nebyla, měl ten, kdo se nemohl jít převléct na záchod, smůlu a musel se svlékat a spát před zraky lidí, kteří na chodbě procházeli," popisuje matka.
"Je dobré, že mají hernu pro děti. Jenže nevětranou - někdo před třemi měsíci ztratil klíč. A že je v nemocnici dietní sestra a dá se objednat ze dvou jídel, jsem se dozvěděla po týdnu. Proč se praktické informace pacient nedozví už při nástupu a musí se o ně prosit, ne?"
Nemocnice: když nejde o život, nejde o nic
Monika Tomíčková není kverulantka, která chce házet špínu na motolskou nemocnici. Podobné zážitky má i Doubravka Skřečková s nemocnicí v Přerově a tisíce dalších pacientů v jiných nemocnicích.
Už i u nás však existují nemocnice, kde to jde jinak. Kde lékaři před vstupem do pacientova pokoje klepou. A je jedno, jestli je pacientovi deset, nebo šedesát. Své desatero pravidel úcty k pacientům musí dodržovat například lékaři a sestry v pražské nemocnici Na Homolce.
V příběhu Tomíčkových přesto není až tak výjimečné chování lékařů jako reakce nemocnice, když se MF DNES začala o případ zajímat. "Já nevěřím, že to myslíte vážně," nechápala, v čem je problém, mluvčí nemocnice Eva Jurinová.
"Vy si myslíte, že lékařka, která má na starosti mozky dětí po vážných zánětech, si bude pamatovat nějakou madam? Chcete mě rozčílit? Ptejte se těch dalších dvaceti tisíc pacientů, a ne nějaké maminky, která je zřejmě vyšinutá," řekla Jurinová.
"Proč vás vede k tak urozené myšlence, že by lékaři měli dbát na komunikaci, případ starý půl roku? Že nejde jen o léčbu? A co se stalo tak strašného? Plivali na ni lékaři? Nebo jí trhali vlasy?" ptá se mluvčí.
Primářka neurologie Miluše Brožková po mluvčí vzkázala, že lékaři si na žádnou takovou situaci nepamatují a za důležitější považují, že léčba byla úspěšná.
Davida Marxe, předsedu společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví, to nepřekvapuje. "Čtyřicet let za lékaři stál stát a oni směli vše. Proto to hulvátství. Musí vyrůst nová generace, která se naučí, že znakem skvělého doktora není jen to, že dobře řeže a určí diagnózu, ale i to, že s pacientem jedná slušně," míní David Marx.
A šéf Společnosti lékařské etiky Jan Payne dodává: "Je těžké se denně vyrovnávat s utrpením nemocných. Lékaři zcyničtí. Potíž je, že skoro ve všech zemích na západ i na východ od našich hranic se to snaží řešit. My ne. A odmítáme o tom i mluvit."
