Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jedináček: výhodou je větší péče rodičů, nevýhodou život mezi dospělými

aktualizováno 
Jedináčci nemají zrovna nejlepší pověst. Říká se, že jsou sobečtí, rozmazlení a sebestřední. Je to však skutečně tak? Jaké výhody mají a co jim naopak schází, zjišťoval páteční magazín MF DNES Rodina DNES.

Ilustrační fotografie | foto: Profimedia.cz

Kdysi jsem zažila následující příhodu: cizí chlapeček si chtěl půjčit od naší Ellen lopatku. Ta se jí za žádnou cenu nechtěla vzdát a začala ho od sebe odstrkovat. Vtom k nim přiběhla dcera mojí kamarádky Natálka a podala mu tu svoji. Maminky, které seděly poblíž, suše utrousily směrem k mojí dceři: „Typický jedináček!“ V tu chvíli jsme se s kamarádkou na sebe významně podívaly, protože jsme věděly, jak moc se mýlily: Jedináček totiž nebyla moje Ellen, ale kamarádčina Natálka.

S podobně ukvapenými soudy se setkáváme často. Mohou za to mýty, které o jedináčcích dodnes kolují: prý jsou sobečtí, nesamostatní a rozmazlení spratci, neumějí vycházet s ostatními lidmi a musí na sebe za každou cenu vždy a všude strhávat pozornost. Ostatně, už i samotné označení „jedináček“ zní spíš jako diagnóza než pouhé udání počtu dětí v rodině.

Sám ve světě dospělých

Život jedináčka se v mnohém liší od jeho vrstevníků, kteří vyrůstají odmala společně s jedním nebo více sourozenci, a musí se tak odjakživa dělit o máminu a tátovu pozornost i tabulku čokolády. Skutečnost, že někdo vyrůstá v rodině sám, však nemusí nutně vést k tomu, že se z něho stane sebestředný sobec. Stejně tak neplatí, že by osamělé a na rodiče fixované dítě nemohlo vyrůst i v rodině s několika dětmi.

Slavní jedináčci

Bára Nesvadbová, spisovatelka: „Narodila jsem se našim, když tátovi bylo padesát a mamince třicet pět, tak nebyli úplně mladí rodiče, další potomci moc nepřicházeli v úvahu. Jistě se mi často po společnosti dětí stýskalo, jen vše bylo vykoupeno velkým přátelstvím a pozorností ze strany obou rodičů. Měla jsem nesmírně hezké a šťastné dětství. Paradoxně mi sourozenec chybí spíš dnes, na ty dospělé trable by se parťák hodil. V dětství jsem byla schopna si povídat klidně i s jezevčíkem.“

Ondřej Sokol, herec a režisér. V současnosti natáčí film Dvojníci: „Sourozenci mi chyběli hlavně ve chvíli, kdy jsem doma udělal nějaký průšvih a neměl to na koho svést. Ale díky tvořivému tatínkovi mám nějaké nevlastní sourozence. A mám je moc rád. Z toho období mi ale dodnes zůstala potřeba, abych byl občas prostě sám. A jestli někdo tvrdí, že jsem rozmazlenec, tak já to řeknu mámě a ona si to s ním vyřídí, abyste věděli!“

Natalie Portmanová, izraelsko-americká herečka, držitelka významných filmových ocenění, která zazářila už jako dítě po boku Jeana Rena ve filmu Leon. Podle jejích slov jí ke kariéře pomohl hlavně fakt, že na ni měli rodiče dostatek času: „Kdybych měla sourozence, rodiče by mi nikdy nedovolili stát se dětskou herečkou, aby ze mě nebyla hvězda rodiny na úkor jiného dítěte,“ řekla Portmanová v jednom rozhovoru.

Novodobé studie dokládají, že vývoj dítěte není závislý na tom, zda má či nemá sourozence, ale na jeho genetické výbavě a hlavně na přístupu jeho rodičů. Pokud mu rodina poskytne potřebné zázemí, může se přirozeně vyvíjet a vstřebávat okolní svět. Zcela nezávisle na tom, zda vyrůstá samo, nebo ve vícečlenné rodině. Samotný fakt, že dítě sourozence má, mu totiž automaticky nezaručí, že bude zdatné i po sociální stránce.

Průzkumy dále odhalily, že jedináčci jsou stejně vnímaví a ochotní pomoci jako děti se sourozenci. Svoje sociální chování si totiž neosvojují pouze v rodině, ale i mimo ni, tedy i v jeslích, mateřských školách nebo v zájmových kroužcích.

Aby dítě nevyrůstalo převážně ve světě dospělých, měli by rodiče podporovat jeho kontakty s vrstevníky. Přesto je to někdy oříšek, jak dokládá maminka dvanáctileté Báry: „Samozřejmě s ní odmala chodíme často mezi děti, ale Bára se vždy po čase uzavře a je radši sama. Mnohé dospělé její chování překvapuje, ale zřejmě vyplývá z její povahy. Říká, že si přece vystačíme i ve třech.“

Jako určitá „záchranná brzda“ proti jedináčkovské osamělosti může zafungovat i „nesourozenec“, tj. například kamarád ze školy nebo malý bratranec, kterého si rodiče přizvou do rodiny. V určitém smyslu nahrazuje dítěti vlastního sourozence a jedináček se díky němu učí prosazovat si svoje názory, formulovat požadavky, sdílet svoje radosti i starosti, navzájem si konkurovat a určovat svoje hranice, stejně jako děti v početnějších rodinách, jež se to učí zcela přirozeně od narození.

Úskalí výchovy

S ohledem na výchovu to mají rodiče jedináčků podle odborníků poměrně těžší než ti, kteří svoji pozornost upírají k více potomkům. Bývají prý nejistí a úzkostliví a svoje dítě zpravidla více ochraňují, což může dítěti paradoxně škodit, protože sebevědomí a víru ve vlastní schopnosti získá pouze tehdy, když si různé situace samo prožije. Chybou rovněž je, pokud dospělí zahlcují jedináčka slepou láskou a úslužností nebo jestliže na něj naopak přenesou všechny svoje neuskutečněné sny a on se pod jejich tíhou začne hroutit, protože se cítí provinile, méněcenně apod.

Právě ve skloubení nároků na výkon s přiměřenou ochranou jejich potomka spočívá zřejmě největší úskalí výchovy. Na druhou stranu je „nezředěný“ zájem rodičů o jednoho potomka spojený i s nespornými pozitivy. Ze studií vyplývá, že jedináčci většinou dříve chodí, mají lepší slovní zásobu, umějí lépe komunikovat s dospělými a bývají mnohdy i rozumově vyspělejší než stejně staré děti z vícečlenných rodin. Rodiče na ně mívají většinou více času, zásobují je zajímavými podněty apod.

Jejich vklad se většinou vyplatí: jedináčci bývají v pozdějším věku důslednější, zodpovědnější a často i vytrvalejší než ostatní děti. Aktuální výzkumy dokonce ukazují, že na prestižních vysokých školách studuje statisticky významně více jedináčků a prvorozenců, než odpovídá jejich zastoupení v populaci.

„Jedináček svou výjimečností v rodině podněcuje rodiče k investicím, časovým, zájmovým i finančním. Za tím však není třeba vidět jen kilogramy sladkostí, o které se nemusí s nikým dělit. Za peníze lze pořídit lepší vzdělání a zájem okolí může u takového dítěte podněcovat patřičnou ctižádost. Pak už záleží jen na samotném dítěti, jak tyto výhody využije a v co je promění,“ shrnuje pozitiva výchovy jedináčka ve své knize Sourozenecké vztahy, psycholog Tomáš Novák.

Jedináček jako trend

Ať už si rodiče víc potomků nepřáli (například proto, že je k tomu vedly ekonomické či zdravotní důvody), anebo do jejich života „zasáhla příroda“, počet rodin s jedináčkem narůstá. Mohou za to především menší porodnost a vysoká rozvodovost. U párů, které se rozcházejí ještě předtím, než začnou o druhém dítěti vůbec uvažovat, patří jedináček k nejčastějším konstelacím.

Psycholog Novák upozorňuje, že pokud je dítě v rodině samo, nemá nikoho, s kým by se „o všechnu tuto bídu“ rozdělilo. Stejné je to i s péčí o stárnoucí rodiče. Proto není ojedinělé, že si mnoho bývalých jedináčků později pořídí početnější rodinu, čímž kompenzují vlastní samotu, kterou prožili v dětství.

V souvislosti se současným demografickým vývojem se začíná objevovat i další přístup, a to „handicap jedináčků“: „Jedináček se učí vycházet se svými vrstevníky za každou cenu, programově se dělit, žít skromně a jakoby se neustále omlouvat za to, že je z dětí doma sám,“ tvrdí Novák.

Máme jedináčka

Jaké to je, když doma vládne jedináček, řeší maminky na webu eMimino.cz.

Být jedináčkem je zcela jistě specifické postavení. Ale nejinak je tomu i u prvorozeného dítěte nebo benjamínka, kteří mají s jedináčkem společné rysy. Každý prvorozený potomek je na určitou dobu jedináčkem, než ho jeho mladší sourozenec „sesadí“ z jeho pomyslného trůnu. Proto bychom neměli podlehnout rychlým soudům, jak se bude ten či onen jedinec v budoucnu chovat.

Ostatně znám ve svém okolí hned několik jedináčků a všichni se těmto hanlivým stereotypům vymykají: Například zmíněná pětiletá Natálka je odmalička společenská, přátelská a štědrá. Její maminka mě již před lety pobavila historkou o tom, jak její malá dcera hledala kamarády tak, že cizím dětem neúnavně nabízela svého oblíbeného plyšáka. A když nezabralo ani to, ochotně se vytasila s tím nejcennějším, co měla: byl to její nepostradatelný dudlík. Už i z toho si troufám usuzovat, že z ní ani v budoucnu egoista pravděpodobně nebude.

O jedináčcích s psycholožkou Simonou Hoskovcovou Horákovou

V čem je výchova jedináčka specifická?

Jedináček má výhodu v tom, že veškeré zdroje rodičů směřují k němu. Pokud má rodina dvě nebo více dětí, znamená to dělit pozornost a řešit několikanásobné finanční náklady. Existuje veliký rozdíl mezi jedináčkem, který vyrůstá sám s maminkou, protože od nich otec odešel, a dítětem vyrůstajícím s rodiči, kteří své rodičovství dlouho odkládali a pak už bylo obtížné znovu otěhotnět. Jedináček během výchovy získává hodně od svých rodičů – více než jedinci se sourozenci. Na druhou stranu nemusí mít takové zkušenosti v oblasti sociální.

Proč dodnes přetrvávají stereotypy o jedináčcích?

Protože je to jejich podstata. Rodin s jedním dítětem přibývá a rodiče si uvědomují, že dítě od určitého věku vyžaduje a potřebuje společnost druhých dětí. Přitom mají celou řadu možností, jak ji dítěti zajistit. To, jestli bude z jedináčka rozmazlený sobec, nebo normálně fungující jedinec, je velice individuální. Obecně se mluví o tom, že jsme více orientovaní na uspokojování vlastních potřeb a méně se chceme čehokoliv vzdávat ve prospěch druhého. A to není jen otázka jedináčků.

Liší se v něčem rodiče jedináčků od rodičů ve vícečlenných rodinách?

Nevybavuji si, že bych viděla nějakou studii na toto téma. Potíž je v tom, že důvodů, proč dítě nemá sourozence, je celá řada. Rozhodnutí mohlo vyjít ze sobeckého motivu neomezovat příliš vlastní pohodlí, ale také mohlo vyplynout z uvážlivého zhodnocení vlastních možností. Rodiny s jedináčky jsou tedy velmi různé, a proto je i velmi různá jejich výchova.

Podle studií jsou jedináčci ve škole úspěšnější. Proč?

Hlavní roli hraje čas, který může rodič dítěti věnovat. Představte si, že přijdete večer z práce a vedle dalších povinností máte např. jednu hodinu na to, abyste dětem pomohli s úkoly. Když budete mít jedno dítě, tak s ním pohodlně veškerou přípravu uděláte, u dvou dětí už budete mít na každé jen 30 minut, u tří dětí to bude po 20 minutách. Je to i záležitost zdrojů – jednomu dítěti je snadné zaplatit doučování nebo jazykový kurz navíc, u dvou nebo tří už jde o citelný zásah do rozpočtu. To, jakou podporu ve vzdělávání má dítě doma, je významnou součástí školního úspěchu.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.