Bylo mi osmnáct, když jsem v květnu 1968 přišla do kolínského divadla na vrátnici a zeptala se, jestli nepotřebují nápovědu. Řekli, že nápověda půjde do důchodu až za dva roky, teď že potřebují uklízečku a šatnářku.
Mé tři kolegyně, kterým bylo kolem sedmdesáti, na mě koukaly několik dnů nedůvěřivě, ale pak se staly mými hodnými babičkami. Ráno jsme přišly na šestou, do osmi jsme uklízely, pak jsme šly do velké pánské šatny na kafe, povídaly si a pak jsme šly dodělat, co ještě zbylo. Večer, když se hrálo, jsme se v divadle zase sešly. Všechny uvaděčky a šatnářky, moje tři babičky mezi nimi, chodily do divadla už kolem šesté, zvlášť v zimě. Nemusely aspoň doma svítit a topit. V nerozsvícených ochozech seděly za pulty šaten jejich stíny, povídaly si a v sedm hodin, když začali chodit první diváci, jsme opět stály za pulty šaten a u otevřených dveří do hlediště. Po třetím zvonění jsem podplatila čokoládou tu, se kterou jsem byla v šatně, aby hlídala i za mě, a vklouzla jsem do hlediště. Za dva roky jsem začala napovídat, ale za svými třemi babičkami jsem před představením chodila pořád. Už je to pár let, co odešla do nebe poslední z nich...
Když byl můj muž v roce 1997 v New Yorku, vyjel i na jedno z dvojčat, aby se podíval z vyhlídky. Po návratu jsme si pustili video. Natočil i cestu výtahem nahoru a pohledy na New York. Ve chvíli, kdy řekl ,konec natáčení‘ a vypnul kameru, jsme ale pořád něco viděli! Obraz se sice pohupoval v rytmu jeho chůze, ale už nám bylo jasné, co ,vypnutá‘ kamera snímá! Jeho boty a dlaždice. Podlaha byla čistá, čerstvě vytřená, viděli jsme nohy návštěvníků a slyšeli je mluvit. Muž začal nadávat, že bude kameru reklamovat, a já se smála.
Napadlo někdy někoho nahoře na dvojčeti, aby si natočil podlahu? Na dlaždicích byl vidět každý detail! A u zdi, v pravidelných rozestupech, byly vidět nohy žen v pohodlných střevících. Nikam nešly, trpělivě stály u zdi. Mohlo to být osm deset žen. Podle bot a kotníků to byly starší ženy, které tam nahoře byly určitě zaměstnané, aby dohlížely na návštěvníky. České paní uvaděčky. Moje babičky!
11. září 2001 jsme byli doma. Muž mě zavolal k televizi a za chvíli proletělo jedním z dvojčat druhé letadlo. Večer jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že už tam nahoře byly. Kdo? A kde? Přece babičky! Moje babičky, co tam nahoře stály u zdi a hlídaly! Jak jsi natáčel podlahu a natočil jsi také jejich nohy! Pamatuješ? Když se to ráno stalo, tak ještě bylo zavřeno! V televizi říkali, že kdyby vyhlídka byla otevřená, bylo by daleko víc obětí! Myslíš, že už tam nahoře byly? A jestli tam byly, myslíš, že měly čas dostat se dolů? A myslíš, že se dozvěděly, co se děje? Byly přece až nahoře! U nebe! Neodpověděl, jen pokrčil rameny...
Mockrát jsem se jich na to v duchu ptala. Byly jste tam už? A i když neodpověděly, věděla jsem, že ano. Dusila jsem se za ně strachy, jako se možná dusily ony... a možná nejenom strachy. Ano, myslím si, že už tam byly. Chodily dřív jako moje kolínské divadelní babičky, udělaly si kafe, sesedly se k sobě a povídaly si. Když zjistily, že něco není v pořádku, nejmladší z nich řekla, že to půjde zjistit.
"Nechoď nikam, Janet, vystydne ti kafe," napomenula ji nejstarší, jejich šéfová, kterou všechny poslouchaly. "Buď ráda, že sedíš. Otevíráme až za půl hodiny. Však on nám někdo přijde říct, co se děje…"
Když se loni opět četla jména všech, kteří tam zahynuli, vzpomněla jsem si na ně zase. Ale loni to bylo jiné. Loni jsem je před sebou všechny uviděla. Všechny moje babičky. A loni mi také konečně odpověděly...
Ten den, 11. září 2001, přišly do práce opravdu dřív, ostatně jako každý den. Převlékly se, přezuly, jedna z nich ukázala oknem do modrých oblaků, aby si ostatní všimly, jaký je dnes krásný den, jsme tady nahoře jako v nebi, řekla a ostatní se zasmály, jenom křídla nám chybí, ušklíbla se ta nejstarší, kterou všechny poslouchaly, a pak seděly u kafe, povídaly si a smály se.
A nikdy se nedozvěděly, co se pod nimi stalo. Byly přece v nebi…
|
|
Autorka Irena Fuchsová 
