V první třídě jste napsala sbírku básní, v devíti letech založila kapelu. Kde se v dceři hasiče a sestřičky z léčebny dlouhodobě nemocných vzalo tolik talentů?
Muzika mi jela v hlavě odmalinka, pořád jsem si vymýšlela fiktivní kapely. I s repertoárem včetně hitů v hitparádách. K tomu jsem je i kreslila. Ve zkušebně, na koncertě, jak jim rostou vousy, jak se hádají. Navíc jsem se stále převlékala do tátových uniforem. Cítila jsem se v nich skvěle. Máma i táta jsou hodně empatičtí. Zažili a viděli tolik utrpení, že mají velmi rozvinuté sociální cítění, zároveň mají neskutečný smysl pro černý humor. Obojí mám po nich. Někdy se smějeme takovým věcem, že by jeden po dechu zalapal. Přitom táta zachránil už tolik životů a máma pomohla spoustě lidem, má dar naslouchat a pomáhat.
Podporovali vaše koníčky, nebo tiše trpěli?
Nechali mě být, asi čekali, že mě to přejde. Chodila jsem do keramiky, tanečků, výtvarky, dramaťáku, kung-fu. U ničeho jsem nevydržela dlouho, byla jsem nesoustředěné dítě, tak čekali, že s muzikou a malováním to dopadne podobně. V osmičce mámě radili, ať mě dá na učňák, že ze mě nic nebude. Do sedmnácti jsem se chovala spíš jako kluk než holka, i jsem se tak cítila.
Jak se to projevovalo?
Nosila jsem jenom kalhoty, měla jsem úchylku na bílé. A malovala jsem jenom samé mužské. Pak nastal v osmnácti ohromný zlom a já už nosila jen sukně, výstřihy, podpatky a malovala jenom samé ženské.
Vladivojna La Chia
|
Co ten zlom způsobilo?
Zřejmě první orgasmus (smích). Asi jsem zkrátka dospěla. Vědomí si vlastního ženství zvítězilo nad touhou ženou nebýt.
Tušíte, proč jste jí nechtěla být?
Přišlo mi to prostě úplně debilní. Vadilo mi, že mám ženské jméno, hrála jsem si s puškami, s kluky jsem zažívala spoustu dobrodružství, lezli jsme po střechách a do kanálů. Z mého nejlepšího kamaráda Ctibora se stal recidivista, přepadával pumpy a okrádal důchodce.
Měla jste „zajímavé“ kamarády. Proč právě vy jste dopadla dobře?
Může to být náhoda, nebo osud? Nevím, taky se někdy divím, jak je možné, že jsem to všechno přežila.
Za Nevinnost jste dostala nominaci na Českého lva, považujete to za svůj největší úspěch?
Nominace jsou pěkné, ale jako daleko větší úspěch vnímám, že se můžu hudbou živit i přesto, že jsem pro spoustu lidí neuchopitelná. Že se nedržím jednoho žánru, ale cestuju si v nich. Nedělat kompromisy je sice těžká, delší cesta, ale daleko svobodnější. Teď mě čeká mě skládání hudby k nové řadě seriálu Až po uši a velká společná výstava s Kittchenem v Obecním domě v Opavě. Je taky muzikant, takže nás čeká i malá šňůra na Moravě. Kurátorka vymyslela skvělý název Vojna in the Kitchen. Pak budu mít ještě jednu výstavu v Praze.
Takže letos jste víc výtvarnice?
Nejsem. Skládám hudbu k třídílnému dokumentu České televize Čechoslováci v gulagu. A připravuju soundtrack z motivů k 8 hlavám šílenství na básně Anny Barkovové, o které film je. Posledních pár let jsem hodně jezdila sama s kytarou a svou knížkou Vladibajky, ze které jsem četla, teď jsem obnovila své trio s cellistkou Terezií Kovalovou a Alešem Bajgerem. No a pak mě čeká festivalová sezona s Vladivojskem.
Kdyby vám někdo dal nabídku na libovolný projekt pod podmínkou, že musíte dělat několik let jenom tu jednu věc...
...myslím, že bych mu dala pěstí.
