Co vás jako první napadlo, když jste zjistila, že pojedete do Cannes?
Že to musím okamžitě zavolat manželovi a všem lidem ze štábu, protože zprávu jsem dostala jen já.
Kdy došlo na typickou ženskou větu "Nemám co na sebe"?
Zuzana Špidlová (31)* Narodila se v Sokolově, vystudovala francouzské gymnázium. |
Měla jste svoji představu, jak by měly vypadat šaty, ve kterých půjdete po červeném koberci, nebo jste to nechala jen na ní?
Věděla jsem, že musí být jednoduché, nic okázalého, protože jsem studentka. Obecně nemám moc ráda nabubřelé róby. Zároveň jsem chtěla něco, v čem bych se dobře cítila, aby mě nikde nic neškrtilo, protože jsem tušila, že budu hrozně nervózní. Nakonec byly černé se zeleným lemováním.
Budila jste se před odjezdem hrůzou?
Měla jsem jeden sen o červeném koberci. Zdálo se mi, že jsem si někde zapomněla svoje šaty.
A konal se nějaký trapas?
Já si z toho vlastně ani moc nepamatuju, protože jsem podle očekávání byla vystresovaná. Cannes a jeho koberec mám spojený se strašnou bolestí nohou. Nejsem zvyklá chodit v botech na podpatcích, ale tam jsem si je musela vzít. Přestože mě kamarádky varovaly a říkaly, abych si chůzi v nich nacvičovala, měla jsem hrozně práce a na boty vůbec nedošlo. Vyrazila jsem v nich poprvé až tam, takže mě samozřejmě strašně natekly nohy, měla jsem je samý puchýř a musela se přemáhat, abych chůzi vůbec zvládla.
To vypadá, že jste si Cannes "dokonale užívala". Ale nakonec jste to zvládla, ne?
Štěstí bylo, že jsme na tom byli všichni dost podobně. Představovali jsme se tam jako skupina sedmnácti mladých režisérů a navzájem jsme se podporovali. Zajímavá situace nastala, když nás organizátoři vyslali na koberec. V momentě, kdy jsme došli až téměř pod schody, tak zaveleli, že se máme vrátit, protože nám někdo chyběl, takže jsem šli vlastně dvakrát. Pak už jsem moc nevnímala, co se kolem děje.
Neslyšela jsem ani vyhlášení svého jména s názvem filmu.
Ale zas jste viděla Brada Pitta. Byla to alespoň malá satisfakce za všechnu tu nervozitu?
Popravdě ani toho jsem pořádně nevnímala, navíc celebrity mě moc nezajímají. Šli s Angelinou Jolie kus od nás. Už před tím jsem měla pocit, že fanoušci nemohou víc šílet, ale když přišli oni dva, jejich řev ještě zesílil.
Nevadí, stejně prý máte raději Johnnyho Deppa.
Tak ten se mi rozhodně líbí víc.
To hodnotíte vizuální podobu, nebo herecké schopnosti?
Musím říct, že Brad Pitt se mi v posledním Tarantinově filmu Hanebný pancharti nelíbil. Měl tam schválně trochu parodovat a přehrávat, ale moc mě nezaujal. Johnny Depp má větší šarm. Jako chlap i jako herec. To je spojené.
Podle jednoho průzkumu prý ženy se sexuálním partnerem nejsou schopny dostatečně vnímat atraktivitu ostatních mužů. Naopak nezadané ženy koukají po mužích více. Není to nesmysl?
Myslím, že ne. S tím souhlasím, já si taky mužů moc nevšímám. To se spíš podívám na ženy, sleduju, jak jsou oblečené. Vlastně se mi líbí jen málokterý muž. Abych se po nějakém muži podívala, tak to by musel být někdo hodně výjimečný.
Komu se podobá váš muž – Pittovi, nebo Deppovi?
Můj muž je úplný originál. (smích) On je naprosto jiný typ.
Když jste dostala cenu, vyřizoval právě on za vás všechny telefonáty. Máte to takhle spolu zařízené ve všem?
Já jsem tenkrát měla pořád obsazený telefon, jak mi volali novináři, příbuzní proto telefonovali Šimonovi. Doma si ale každý zařizujeme své věci sám. Samozřejmě si v krizích pomáháme. Vím, že se na něj můžu spolehnout a on zase na mě. A věci kolem domácnosti máme rozdělené napůl. Nevzala bych si muže, který by nedělal domácí práce a vyžadoval, abych je obstarávala já. To by pro mě byla zásadní překážka.
Jak jste manžela v tomto směru testovala?
Než jsme se vzali, několik let jsme spolu žili. U nás to funguje tak, že když Šimon přijde utahaný, tak mu ráda uvařím a vyžehlím košili. A když jsem utahaná já, tak zase on uvaří mně a vyžehlí moji sukni. Je tak vychovaný od své mámy, stejně jako jeho bratr. Nemá předsudky, že je něco ženská a něco mužská práce.
Musíte často odpovídat na otázky, zda jste příbuzná s politikem Vladimírem Špidlou, který je vaším tchánem?
Naštěstí zas až tak moc ne. Teď po Cannes mě docela zarazilo, když jsem několikrát zaslechla, že mé vítězství zařídil on, zřejmě nějakým telefonátem z Bruselu, což je samozřejmě nesmysl.
Uvažovala jste před svatbou, že si necháte své dívčí jméno, abyste se vyhnula podobným spekulacím?
Ono by se stejně na to, že jsme příbuzní, přišlo. Naše republika je tak malá, že by se to lidé dozvěděli, navíc můj muž dělá ve stejné branži, kde by se to také neutajilo. Přišlo nám hezké mít stejné jméno. Hlavně jsem chtěla, aby se naše budoucí děti jmenovaly stejně jako já.
Tatínek tchána byl režisérem a hercem. Co vůbec říkal Vladimír Špidla na Bábu?
Přiznám se, že vůbec nevím, jestli ten film viděl. Mám pocit, že ne, protože když jsme se naposledy viděli, tak jsem ještě neměla hotové DVD. Vlastně větší část naší rodiny ten film neviděla. Teď jsou na mě naštvaní, protože všude se o filmu mluví a oni ho neznají.
Bavíte se s tchánem o svojí práci?
Moc ne. Mluvíme spíš o jiných filmech. U nás v Česku se jich řada vůbec nedá sehnat, tak ho občas poprosím, aby mi nějaké přivezl z Belgie.
Jak vůbec třicetiletou ženu napadne natočit film o stáří, který otevřeně až drsně líčí, co všechno k němu patří?
Úplně popravdě nevím. Možná svoji roli hrála osobní zkušenost, o které ale nechci mluvit.
Proč ne?
Pro mě je to něco velice soukromého a niterního, není mi příjemné o tom mluvit. Navíc není důležité, aby diváci věděli, co všechno režisér prožil, film musí fungovat a působit sám bez toho, že o mně lidé něco vědí.
Ale není to tak, že na filmu se v tom dobrém slova smyslu vždycky projeví osobní zkušenosti režiséra?
Zkušenosti se dají nabrat. Já jsem třeba kvůli natáčení byla týden v LDN a několik měsíců jsem chodila do domova důchodců jako dobrovolník. Dělala jsem věci, na které sestřičky nemají čas – povídala si s lidmi, četla jim, vyvezla na vozíku ven na zahradu.
Předstírala jste skutečný zájem, nebo jste na rovinu přiznala, že vám jde o natáčení?
Nikdy jsem nezastírala, proč tam jsem. Řekla jsem to hned, to pro mě byla základní věc.
Jaký nejhorší zážitek jste si přinesla z LDN?
Nejhorší bylo, když jsem viděla paní, kterou museli přivázat obvazem, protože si vytrhávala sondu s infuzí a ubližovala si. Tahle scéna se objevila i ve filmu. O tom se mi dokonce i zdálo. Šílená je taky totální ztráta soukromí, protože na pokojích je hodně lidí. Všechny živočišné pochody lidé musí dělat před ostatními, všichni o vás všechno ví. Ale čekala jsem to tam daleko horší. Sestry byly hodné, problém je, že jich je málo.
2008: z natáčení filmu Bába
V Bábě se stará o babičku osmnáctiletá dívka. V jakém věku je člověk připravený na to, pečovat o někoho starého?
To záleží spíš na povaze než na věku. Problém je, že tahle situace většinou zaskočí člověka nepřipraveného. Je to šok a spousta lidí, kteří se poctivě snaží se o druhého postarat, nakonec zkolabuje fyzicky, protože je to namáhavá práce. A samozřejmě je to i psychická zátěž. Dostanete se do sociální izolace, nemáte si s kým popovídat.
Když celou dobu vyměňujete pleny, dáváte infuze, nikdo se o tom s vámi nebude bavit. Podobné věci děláte i jako máma malého dítěte, ale s pozitivní perspektivou, navíc je na to společnost více přizpůsobená. Dostáváte mateřskou, s dítětem můžete vyrazit do restaurace, ale se starou a nemohoucí babičkou to uděláte těžko.
Naši generaci silných populačních ročníků asi nic moc pozitivního nečeká. Bude nás hodně a dětí, které by se možná postaraly, málo. Udělala jste si sama pro sebe z pobytu mezi starými lidmi nějaký závěr?
Obávám se, že to bude velký problém, který zatím nikdo neřeší. Myslím, že je to i na nás, že bychom měli být více aktivní, udržovat se, starat se o sebe, abychom péči druhých potřebovali co nejméně. Generace našich babiček spíš myslela na děti, na vnoučata a strašně málo na sebe. Podle mě je hrozně důležité, aby člověk měl svoje zájmy. Pak má větší šanci, že zůstane čilý i ve vysokém věku.
Překvapilo vás něco na reakci diváků, kteří viděli Bábu?
Pozitivní reakce starých lidí. Neřeší, že je v něm stáří zobrazené nelichotivě. Naopak. Někteří jsou potěšeni, protože jsem ukázala věci, o kterých přemýšlí. Tohle téma je u nás zatím tabu, přitom je to věc, o které každý uvažuje. A staří lidé zvlášť.
Proč jste vůbec šla studovat právnickou fakultu, když se teď věnujete něčemu úplně jinému? Byla práva z nouze ctnost?
Vždycky jsem chtěla studovat nějaký humanitní obor a nakonec mi z toho vyšla práva jako nejlepší. Přišlo mi dobré, že je otevřené, co z té školy může člověk dělat. Je to dobrý základ pro spoustu oborů. Na FAMU jsem si po gymnáziu netroufala.
Neměla jste ideály, že budete hájit obviněné, nebo naopak stát na druhé straně a hájit spravedlnost?
To rozhodně ne. O advokacii nebo nějaké úřednické dráze jsem nikdy nepřemýšlela. To by mě nebavilo. Dovedu si sebe představit ještě tak v nějaké nevládní organizaci, kde jsem taky už dělala, ale přímo v advokacii rozhodně ne.
Kde jste brala motivaci zůstat na právech, když vás přijali na FAMU?
Přiznám se, že jsem častokrát uvažovala, že toho nechám, ale zbývalo mi udělat jen státnici a diplomku. Byla by škoda ty roky zahodit. Říkala jsem si, že nevím, co budu dělat v padesáti, jaké budu mít možnosti, jak bude těžké sehnat peníze na film, a přišlo mi příjemné mít jistotu, že se můžu uživit i nějak jinak.
Na rigorózní zkoušku, abyste měla titul JUDr., se už nechystáte?
Ne ne ne. Babičce by se to určitě líbilo, i když teď po Cannes o tom trochu přestala mluvit, ale já na to nemám sílu. Musela bych se znovu dost učit, protože v právu se věci kvůli novelizacím rychle mění. Teď mám chuť psát a točit, potřebuji ze sebe dostat vnitřní přetlak.
Bude výsledkem přetlaku zase drsný film?
Naváže na Bábu, odehrávat se bude ve Francii, bude to komorní, psychologické téma, ale víc neřeknu.
Dočkáme se od vás někdy třeba komedie?
Možná, že až mi bude čtyřicet, budu mít malé děti, tak natočím nějakou komedii o ženách v domácnosti. (smích) Ale teď bych to lámala přes koleno, nejsem ten typ, který by dovedl komedii natočit.
A co začít utrácet těch patnáct tisíc eur, které jste vyhrála v Cannes? Už víte, co s tou částkou uděláte?
Večerní šaty nebo něco na sebe si za ně rozhodně koupit nemůžu. V regulích je, že jsou to peníze určené na další film, který bude zase představen v Cannes.
Tak to už abyste začala trénovat chůzi na vysokých podpatcích.
Já doufám, že kdyby se mi podařilo jít ještě jednou po tom koberci, tak budu už tak slavná, že si budu moci vzít nějaké normální boty s menším podpatkem.
