Jindy by se mohla vzteknout, ale teď se rozesmála - právě totiž zjistila, že čeká další dítě. Vychovávat bude už sedmé...
Co kdyby vám dnes některé z vašich dětí oznámilo, že čeká rodinu?
Já měla Agátu už na škole, takže mi to nepřijde... Pokud by mi to oznámil devítiletý Vincek, nebude to ani biologicky možné, ale ostatní děti jsou ve věku, kdy to možné a zákonem povolené je, takže bych se nehroutila. To oni se hroutili, když jsem jim to oznámila.
Byli naštvaní?
Samozřejmě, všichni. Říkali: „To snad ne! To bude trapný, až půjdete do první třídy na schůzky - nevylezete tam už po schodech...“ A já na to: „Zaprvý je to můj život, já si to dítě budu živit, a zadruhý buďte rádi, že se to nestalo vám.“ Sklapli, protože se to opravdu mohlo stát komukoli z nich. To se holt stane, když je člověk nepozorný - z nepozornosti někdy zajedete chodce na přechodu a někdy otěhotníte. Myslím, že varianta B je lepší.
Chápete, proč se vaše děti netěšily na dalšího sourozence?
Každé dítě chce být jedináček.
Možná chce, ale už tak jich bylo šest...
Před rokem si tak tak zvykli na Kordulku, a buch, další miminko... Ale jsou hodný: včera jsme měli představení a Cyril hlídal Kordulu ještě v jednu ráno. Říkala jsem: Proč si nejdeš lehnout? Vždyť ji můžeš mít na vysílačce... Ale ne - to oni jsou zase zodpovědní. Mají ji jako klíčící semínko na vatičce; nedávno jsme si třeba přečetli, že děti v tomhle věku jsou na úrovni neandertálce, takže s ní všichni začali mluvit neandertálskou řečí... Kordule je pro ně důležitá, protože se s ní nestydí za něžné citové projevy, které by už ode mě nesnesli; ale na ni obrovští bratři šišlaj, lezou po břiše, Kordulka do nich mlátí lopatkou, a oni jsou šťastní.
Teď mě napadlo, že pokud se vaše příští dítě dostane k maturitě, tak se bude psát rok 2025...
Ježišmarja, tohle jsem si vůbec nespočítala. Ale už dnes mají všechny moje děti mobilní telefony a třikrát během vyučování mi volají nebo píšou esemesky, abych jim napověděla, když mají problém při písemce. A až budu roku 2025 v domově důchodců, tak bude technika ještě lepší - dítě mi bude maturovat a já budu mít radost, že třeba uvidím tu maturitu v živým vysílání.
Zkuste si tipnout - jak se bude v Česku roku 2025 žít?
Nevím, ale chtěla bych, aby šla většina mých dětí do politiky, protože jsou čestní a pracovití. Děsí mě, že tu byli nějací komunisti, my si pak mysleli, že vymřou a bude líp, ale oni vychovali své děti ve stejném duchu. Ty děti sice nejsou komunisti, ale nalezly do jiných stran a je to sorta takovejch těch vyčuránků... Pořád se rodí stejné typy špatných politiků, vychovaných v podivné morálce. Takže až bude tomu malému osmnáct, jeho nejstarší bratr snad bude premiérem...
... a bude se tu krásně žít.
No, syn spíš bude mít žaludeční vředy z toho, jak bude bojovat se svými kolegy z těchhle rodin. Ale když se můj Cyril narodil a byl těžce nemocný, tak naše sousedka Gondolánová říkala: „Buď klidná, ten bude prezident.“ Takže jsem klidná.
Když jste se před pár týdny dozvěděla, že jste znovu těhotná, byla jste šťastná?
Ani ne. Představila jsem si těch devět měsíců; jak mi bude zle a jak přiberu - já, která jsem ráda, že jsem po kojení zase zhubla. Já, anorektička. Zase už začínám přibírat, kynou mi prsa, břicho mám, jako bych spolkla menší merunu, otékají mi nohy... Nic hezkýho. Nemám se teď ráda.
Přemýšlela jste i o tom, jestli si můžete dovolit další dítě finančně?
Finanční starosti jsou, klidně jsem mohla jít na potrat. Ale nešla jsem. Měla bych z toho trauma, že mi to za to nestojí; radši se uskrovníme. Peníze se prostě rozdělí na víc částí, a kdybychom umřeli, tak starší děti prodají tenhle barák... Agáta měla sen, v němž jsme se s Martinem zabili, a já se ptala: „Agátko, tobě bylo líto, že se ti zabila maminka?“ A ona na to: „Ne, mně bylo líto mě, protože jsem se viděla, jak stojím před vaším domem a všechny ty uslintaný děti se plazej po mně.“ Ona by je samozřejmě nedala do děcáku - prostě by své noční bary musela pověsit na hřebík.
Mužům jsem odpustila
Nedávno jste psala fejeton o tom, jak vám až po první svatební noci došlo, že muži ženám nepomáhají: pršelo, ale ženich sundal ze šňůry jen svoje prádlo - vaše nechal viset. To se vážně stalo?
Jo. Ale dneska, po těch třech chlapech, bych byla ráda, kdyby si sundal aspoň, aspoň to svoje prádlo.
Přesto to od něj nebylo hezké... Vy jste své syny vychovala jinak?
Je mi to líto, ale budou výborní ženiši - už těm holkám závidím. Všichni umí uvařit tři jídla, vyžehlit koš prádla a umýt okno. Když nějaký chlap řekne, že zvládne akorát čaj a možná i ten připálí, tak mi přijde jako debil. A strašně se mi líbí, že Stropnický umí žehlit košile a uvařit - možná to je důvod, proč se s ním nebojím mít další děti.
Mimochodem, prý jste se zasnoubili.
Jsem ráda, že čtete Blesk.
Není to pravda?
Ne, nejsem vdaná ani zasnoubená. Vy myslíte, že se lidi v padesáti zasnubují?
Já jen, aby třeba tenhle rozhovor nevyšel v den svatby...
Ne. Nechystám se na to. Určitě se letos nevdám.
Tak zpátky k dětem - vychovávají se snáz holky, anebo kluci?
Holky, i když od doby, co mám syny, jsem mužům odpustila spoustu věcí. Pochopila jsem, že mi nedělají naschvály, ale že jsou jiní. My vám něco povíme a vy slyšíte něco jiného. Řeknu knoflík a vás napadne, aha, ten se dá rozepnout, ale já myslím na to, že ho musím přišít. Anebo: když mi něco upadne v kuchyni, tak roční Kordulka jde a podá mi to. Ale jindy jde kolem sedmnáctiletý kluk, já řeknu, upadla mi peněženka, a on se ptá, „co, která, kde?“ Po deseti minutách zařvu, „kurva, Cyrile, tady na zemi leží černá peněženka, mohl bys mi ji podat?“ A on řekne: „A proč?“ Jenže holky jsou zas málo vzletné - my jsme takový slepičky... A já jsem ráda, že mám oboje, zatím tři a tři. Je to moje bohatství a byla bych blbá, kdybych si nechtěla porodit ještě jeden kousek zlata.
Vaše starší děti se pomalu osamostatňují - je to pro vás úleva?
Ne. Mám o ně mnohem větší strach. Od chvíle, kdy Agáta žije sama, je hrůzná každá noc, kdy se nemůžu jít podívat do postele, jestli tam opravdu spí a jestli je přikrytá. Vidím ty hrůzy, jak se ve čtyři ráno toulá Prahou, pohádaná se svým padesátým osmým hochem a ne úplně střízlivá... Ale umět děti vykopnout v osmnácti do světa, to chce od matky sílu - jmenuje se to opravdová láska. U nás je bohužel zaběhlý syndrom známý jako Povolání syn - pětadvacetiletí chlapci jsou přivázaní pupeční šňůrou k ledničce matky, která ji ze své peněženky doplňuje, a to je patologické.
Sama jste prý v dobách studií nebývala kdovíjaká krasavice, ale Agáta je modelka - myslíte, že to má v životě jednodušší?
S muži to má lehčí, ale ženy s ní mluví a priori hůř než s ošklivýma, takže se to vyrovnává. Agáta byla dlouho ušatý, podivný dítě a vyloupla se nečekaně, takže není zvyklá hřešit na krásu odjakživa, ale stejně si myslím, že třeba její problémy s klukama jsou dané tím, že se nemusí zdržovat s hodnotama. Dostane, na koho si ukáže, takže jde hrozně po povrchu. A letí na ni podobné typy, protože chytrý kluk si netroufne a taky se možná bojí mít takovou výstavní holku doma. Takže se Agáta dostává do bludného kruhu, protože pořád potkává povrchní chlapce z baru, kteří ji nenaplňují. A vlastně je osamělá.
Můžete jí v tomhle nějak radit?
Mohla bych radit akorát těm klukům, protože ona se nezmění; ošklivá nebude. Poradila bych těm chytrým, nesmělým, ať se nenechají odradit krásou... Stejně si myslím, že se krásný holky vdávají hůř. S těma se chlapi chtějí spíš předvést, potahat, ale mívají pocit, že na opravdu hodnotnej vztah to není.
Vy jste nedávno oslavila pětačtyřicetiny a sluší vám to - děláte pro krásu něco?
Mně je tohle opravdu jedno a vůbec nic pro to nedělám, protože nemám kdy.
Chcete se přece líbit Martinu Stropnickému.
A co si myslíte, že má ženská dělat pro to, aby byla krásná?
Trávit nějaký čas před zrcadlem.
Co bych tam viděla? Já dělám jediné - trápím se hlady. Ženská může vypadat trošku k světu, když nemá nadváhu, takže jím jenom třetinu toho, co bych chtěla. Ani sebekrásnější hadry a sebelepší krém vám nepomůžou, když máte prdel, která se nevejde na židli. A ještě se snažím o to, aby mě nic netrápilo, protože když jedu metrem, tak vidím spoustu žen, které jsou jakoby zahořklé. Já nechci mít závist v obličeji... Viděl jste toho starostu Vsetína?
Jiřího Čunka?
Ten se mi jako chlap líbí, protože má v sobě rozhodnost. A to je důležité - krása prostě neznamená hodiny před zrcadlem, chození do fitka anebo plastiky. Tenhle starosta sice pronesl nešťastnou větu o Romech, ale jinak dělá dobrou věc a měl odvahu odsunout neplatiče; dodržet zákony: Když platíš, sviť, a když neplatíš, tak nesviť, posléze nebydli. S tím souhlasím, i když jsem kmotra od Cikánů, a vyrostla jsem s těma Gondolánama. Vždyť i samotní Romové, kteří nájem platí, by své neplatící soudruhy nakopli.
Naštěstí nemám pohodu
Mohla byste srovnat dvě generace dvacetiletých? Tu dnešní a pak tu vaši, z počátku 80. let?
Je to úplně stejné. Dospívání je strašně bolavé a je jedno, jestli v mongolské stepi, nebo na Žižkově v paneláku: tam i tam se ti lidi hledají. Takže když vidím dospívání svých dětí, tak bych jim ráda pomohla, řekla bych, vydržte to, a až vám bude čtyřicet, bude vám to všechno jedno, ale ono to nejde. Ve svém věku mají pocit, že se pro pravdu a lásku musí umírat.
Nemají dnes vaše děti úplně jiné priority, než jste tehdy mívala vy?
U mých vlastních dětí je to podobné, ale u těch nevlastních je cítit vliv jiné rodiny. A pro mě je těžké schroupnout, jak strašně je genetika silná. Třeba na sobě vidím, jak jsem podobná tátovi - to byl nesmlouvavý profesionál, lezl tím všem okolo na nervy...
... ano, přísný profesor hry na flétnu Václav Žilka...
... a já mám obdobné problémy třeba v Tele Tele - jsem neústupná, a když si myslím, že má něco být takhle, tak se mi nechce slevovat. Táta své okolí nutil k vyšší úrovni uměleckého projevu a byl za to pohodlnějšími kolegy nenáviděný, což teď zažívám i na sobě. A stejné vlastnosti už mají i děti - obtížně hledají kamarády, protože jsou nároční; na sebe i na okolí.
Zajímavé právě je, že dvě děti z dětského domova vaše geny nemají...
A já mám strach, že je k nějakým výsledkům nutím. Chci, aby dorovnaly naši laťku náročnosti, a oni ji v sobě nemají. Mohla jsem mávnout rukou a všechny je nechat vyučit, ale to by mi přišlo škoda, protože v nich potenciál je, tak bojuju. Aby třeba ona šla na vysokou a on aby dodělal maturitu - hrozně bych chtěla, aby překonali svoji genetiku.
Když jsme u genů, tak mě opravdu fascinuje vaše tetička Járy, která prý, aby neztrácela čas, i ve výtahu vyšívala.
Ona pořád žije a je pravda, že tohle máme všichni. A Martin Stropnický je první, kdo to má taky - je schopný zároveň vařit, telefonovat, psát, řešit přeobsazení v divadle... Možná i proto nás ta hromada dětí nezatěžuje; jsme takoví multifunkční robotci.
Může být člověk šťastný, když si denně nedopřeje aspoň chvíli pohody?
My jsme šťastní právě proto, že chvíle pohody nemáme. Kdyby mi jako třeba mojí sestře vyhovovalo sednout si na zahradě na sluníčko a dát si kafe, tak si ho tam budu popíjet a nebudu mít děti. Jenže mně vyhovuje překonávání překážek a poblinkala bych se, kdybych si měla sednout na zahradu s kávou.
Třeba já se po večerech koukám z balkonu na vlaky a to je klid a pohoda...
A já uteču na počítač - brouzdám si tam a sbírám blbosti, který si píšu do Tele Tele nebo někam do článků... Tohle je moje občerstvovací stanice - třeba teď jsem našla, že Schumacher z formule 1 bude dělat Mikuláše ve stájích Ferrari, a tak jsem hned do fejetonu napsala, že podle zaručené zprávy se Paroubek opičí a na Vánoce bude dělat bývalým členům vlády Klause... Já mám z takové blbiny na deset minut dobrou náladu, protože jinak s Paroubkem ani s nikým jiným nic nenadělám.
No jo, paní Žilková, ale u toho počítače pořád pracujete.
Mě to baví, nedělám to za trest. Napíšu fejeton a v něm si to se všema vyřídím... Uvědomte si, jakou já mám práci: vy děláte rozhovor se mnou, třeba vás to nudí, pak to musíte přepsat, ale já jedu večer do divadla, kde si oblíknu šatičky, běhám po jevišti a hraju příběhy, které se mě netýkají a které jsou zábavné. Lidi se mi smějou, tleskají, tak proč bych měla pít kafe na zahradě?
Třeba příprava Tele Tele musí být vyčerpávající.
Hm. Já uvažuju o tom, jestli nemám z Telete odejít.
Co to?
Teď máme menší názorové rozdíly a já vlastně nevím, jestli zůstanu. Přemýšlím, jestli se Tele nedostalo někam, kde už mě tolik neláká. Nevím, jestli se s ním ztotožňuju jako dřív.
Pokud skončíte, bude to ale další finanční problém...
Já kdysi vstoupila do Telete kvůli financím, ale brzo se mi stalo životním programem a velkou láskou. A než tu lásku nemít, jak jsem si ji představovala, to by byl lepší rozchod. Člověk nemůže zaprodat svoje myšlenky za prachy. V tuto chvíli přijímá telefonát od syna: „Vinco? Co se stalo? Jo, můžeš si vzít polívku. Vem si všechno, na co máš chuť. Proto jsi mi dneska třikrát volal ze školy? To ne, na flétnu nechoď!“
Vy synovi zakazujete flétnu?
Trestáme dědečka, mýho tátu. Zaplatila jsem paní, která s ním chodí cvičit, a on ji v sobotu poslal domů, že necvičí, protože má víkend. A tak jsem řekla, děti, dneska nepůjdete na hodinu a řeknete, že nehrajete, protože je úterý. Víte, děda s nima ještě mívá hodiny flétny, ale už je to spíš taková rehabilitace pro něj...
Zatím jsem prý trapná
Berete těhotenství jako dobu, kdy zvolníte? Kdy víc odpočíváte?
Ne. Je vidět, že jste nikdy nebyl těhotnej, protože posledně jsem tři měsíce prozvracela. Já v těhotenství nemívám pocit, že bych kvetla a svět mi ležel u nohou - už se modlím, aby to bylo za mnou. Mám ráda děti, ale těhotenství je pro mě strašné.
No právě, proto byste zvolnit měla.
A kdo by to tady za mě živil? Já točila Tele Tele i v den Kordulčina porodu... Ještě v poledne jsme natáčeli na Letné, ve čtyři jsem byla v porodnici a za čtrnáct dní jsem točila zas.
Ale třeba nádobí by teď za vás mohly umývat děti, že jo.
Sedmnáctiletý chlapec, myslíte? Ten by měl velkou radost! Děti studujou, mají koníčky, tak přece nebudou trávit svoji pubertu úklidem... Jednou za čtrnáct dnů je u nás pracovní sobota a pak ten bordel holt překračujeme.
A proč by netrávili pubertu i u dřezu, když je matka v požehnaném stavu?
Jste hodnej. Tak jim to přijďte dneska večer říct, jo? Víte, já se někde dočetla, že jsme před rokem porodili další levnou pracovní sílu, což mě pobavilo, protože už když máte křečka, tak ten vás potřebuje víc než vy jeho - musíte mu koupit mrkvičku a pilinky. A stejně tak je to s dětma. Těm musíte koupit plínky, pak školní pomůcky a nakonec jim dávat na cigarety a alkohol, aby do těch osmnácti nějakým způsobem dožily. A představa, že si rodím děti, aby mi pomáhaly, je absurdní.
Řekněte mi: považují děti některou vaši vlastnost za odstrašující?
Myslím, že všechny mé vlastnosti; to je v době dospívání přirozené. Ani já nikdy nechtěla následovat otce, a dneska jsem si dokonce jeho dvojníka přivedla domů... Ale zatím je všechno, co říkám a dělám, prostě šílený. Příšerný a trapný. A tak to má být - děti rostou tím, že si stoupnou na hlavu svým rodičům.
|
Veronika Žilková v pěti bodech 1. Říká: „Když přežijete rozhovor se mnou, přežijete už všechno,“ a má pravdu. Je živel. Nedá se ukočírovat. |
