Stropnický byl osud, chodili jsme kolem sebe 20 let, říká Žilková

  • 38
Herečka Veronika Žilková věří na osud. A pro důkaz nemusí chodit daleko. Vzájemnou přitažlivost s o pět let starším Martinem Stropnickým prožívala dlouhých dvacet let. Jiskra naplno přeskočila až poté, co ji současný ministr přijal ještě jako ředitel divadla do své kanceláře.

Jste ženou ministra Martina Stropnického. Jak si užíváte právě roli paní ministrové?
Role paní ministrové je prakticky nulová, můj život se nijak nezměnil. Že někam jdeme a někdo si nás fotí, to já znám ze své profese, takže ta role herečky je pro mě obecně zajímavější.

Napadlo by vás někdy, že budete žít s kolegou z branže, který se následně dostane do politiky?
Martina Stropnického jsem poprvé potkala ve třiadvaceti a pak jsme vždycky o sebe někde zakopli a vždycky jsme se na sebe tak nějak zvláštně dívali. Našla jsem třeba výstřižek z novin a říkala si: Ježišmarjá, ten Martin, kterého znám z divadla, je ve Vatikánu. Pro mě jako člověka z věřící rodiny to bylo něco. Když pak Agátě bylo asi patnáct, tak jsme všichni jeli právě do Vatikánu a já viděla, jak on sedí vedle mého milovaného papeže Jana Pavla II., který byl zvolen v den mých dvacátých narozenin. Tehdy jsem na něj ani nezamávala, jen jsem dětem ukazovala ambasádu a říkala: Tak tam sedí Martin Stropnický, se kterým jsem ve třiadvaceti točila pohádku a a který se mi hrozně líbí. Pak mi zase Martin vyprávěl, jak se šel na mě podívat na Hrad, kde jsme hráli Dvanáctou noc, aneb večer tříkrálový v režii Tomáše Töpffera.

Ani tam se nic nestalo?
Já ho tehdy úplně přehlédla a po představení skočila do náruče svému tehdejšímu muži. On usoudil, že z toho raději vycouvá. A setkali jsme se až po dvaceti letech v ředitelně divadla. On měl rozpadlé manželství, já taky. Podlomila se mi kolena, jemu taky a od té doby jsme zůstali spolu. A teď je to přesně jedenáct let.

Neuvěřitelné.
Ano, přesně o tom je i seriál Všechny moje lásky, který teď točíme pro Primu. Já se třeba na place setkávám s Davidem Prachařem, se kterým jsme hráli už v mládí. To bylo v době, kdy se mu narodil Kuba. Tehdy jsme zapíjeli jeho narození a dnes je tatínkem mého vnuka. A o tom jsou i Všechny moje lásky. Nic není náhoda a vždycky je potřeba mít chuť do života. Sice spadnete, ale pak se odrazíte nahoru. A co vás odrazí? Ta láska k životu, k někomu.

U vás je to i velká láska k dětem. Dělají vám stále radost?
Jsem na ně hrozně pyšná. Na Silvestra jsme poprvé šli společně na pochod na Milešovku a šla jsem nejen se všemi dětmi, ale i se všemi jejich otci. A to bylo krásný, úplně mě to dojalo. Ano, jako partneři se už nemilujeme, ale jako rodiče jsme milující a jsme kamarádi. Byla jsem moc ráda, že si všichni tři měli co říct. Uvědomila jsem si, že se dá krásně žít, když v sobě necháte zvítězit naději a lásku k bližnímu.

Ještě se vrátím k seriálu Všechny moje lásky, je potřeba říci, že hlavní představitelku Marii měla původně hrát Dagmar Havlová. Poté roli nabídli vám. Vnímáte to jako dar, osud?
Je to pro mě naprosto výjimečná role, protože přišla v době, kdy jsem si říkala, že hrát už nebudu. Chtěla jsem do voleb a dělat manželovi zázemí doma a vůbec jsem nečekala, že přijde takhle krásný seriál pro ženu mého věku. Je to velký dar od Primy, autora Rudy Merknera a osudu. Je to krásná práce. Radost z práce jsem už dlouho nezažila, pokaždé se těším na natáčení a je to hrozně příjemné.