Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Veronika Žilková: Když je v rodině průšvih, sejdeme se v jedné posteli

  0:33aktualizováno  0:33
Herečka Veronika Žilková- Stropnická působí jako rázná žena. Ona taky je, musí. Jinak by nezvládla velet početné rodině, zatímco se její muž, ministr Martin Stropnický, stará o obranu země. Co když se ale pod přísnou fasádou skrývá měkké srdce plné lásky a žena, která se hledá v nové životní roli?

Herečka Veronika Žilková | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Vizitka

  • Narodila se 16. 10. 1961 v umělecké rodině hudebního pedagoga a flétnisty profesora Václava Žilky.
  • Od dětství hrála na flétnu, působila v souboru Chorea Bohemica.
  • Po semestru psychologie na Filosofické fakultě přešla na DAMU, absolvovala v roce 1985. Již na studiích DAMU účinkovala ve filmu a na prknech Činoherního klubu, kde působí přes 30 let dodnes.
  • Jako komička se představila v televizní show TeleTele.
  • V současnosti se také věnuje televizní tvorbě, hraje v populárních seriálech a vystupuje i před filmovou kamerou. Je držitelkou Českého lva za vedlejší roli ve filmu Zapomenuté světlo.
  • Moderovala pořad o mezilidských vztazích na rádiu Impuls a v jeho obdobě s názvem Co mi nedá spát pokračuje v televizní vztahové talkshow na TV Barrandov.
  • Brzy ji uvidíme v TV Prima v hlavní roli nového seriálu Všechny moje lásky.
  • Je potřetí vdaná, současným manželem je ministr obrany Martin Stropnický. S ním má dceru Kordulu (9). Z prvního manželství s režisérem Jiřím Hanychem má dceru Agátu (29), z druhého manželství s Markem Navrátilem má dva syny Vincenta (25) a Cyrila (18). Kromě čtyřech vlastních dětí vychovala i dvě osvojené - sourozence Jana a Markétu Herclíkovi.

Působíte na mě trochu jako pražský patriot, ale kdesi jsem četla, že se cítíte býti Ostravankou. Je to pravda?
Já se cítím nejvíc jako suchdolská. To můj tatínek mě ale vychovával ve vztahu k Ostravě. Sám byl Ostravák a kořeny naší rodiny jsou v černém městě úředně doloženy už od konce 16. století. Prababička tam měla grunt, kde žila sama se svými dětmi a pak ho zdarma věnovala obci. Dnes na tom místě stojí nemocnice, které se říká Na Fifejdách. Babička pak za první republiky vlastnila na náměstí obchod s látkami. Na konci války spadly na Ostravu dvě bomby a bohužel jedna přímo na babiččin obchod. Takže jsme nic nerestituovali a o všechno přišli. Ony jsou tyhle amplitudy dost typické pro naši rodinu. Jednou bohatá ostravská rodina, podruhé chudá ostravská rodina; za první republiky vážení občané, za bolševismu perzekuce kvůli tátovi a já sama teď zase žiju s mužem, který je ministrem. Tohle "nahoru dolů" se nás nějak drží.

Věříte na osudové karty?
Ne. Karty jsou nějaký papír. Já věřím na život. Věřím na to, že největším čarodějem je člověk sám sobě.

Podobně jako vaše ostravská prababička, která sama zvládla obhospodařovat statek i rodinu?
Pravda, u nás v rodině se traduje, že jsem po ní. Možná ano. V nějaké ráznosti - generálských vlastnostech, které mimochodem žádný muž nemá rád. A dost možná i v nějaké empatii k sociálním a politickým věcem. Celý život se totiž kolem komunální politiky motám, a buď jsou na vině geny, nebo mě v tom doma jenom vychovávali. To už nerozluštím.

Jak vypadala vaše prababička?
Prý byla malá a měla kulatou hlavu jako já. A byla nepříjemná jako já. Lidi to aspoň říkají, že jsem nepříjemná.

Proč to říkají?
Protože si mnohdy neuvědomují, co je za tím. Řeknu vám příklad. Instalovali nám doma z Ministerstva obrany zabezpečovací systém a museli kromě baráku zmapovat i všechny lidi kolem něj. Ptali se mě, kdo je u nás doma zahradník, zásobovač, kuchař, uklízečka a kdo opravář, když se něco rozbije. A byli dost překvapení, když jsem pokaždé odpovídala, že já. Tak dali svorku pod všechny profese objektu sídla ministra obrany a k ní napsali Veroniku Žilkovou. Nemluví to za všechno? A do toho mi moje děti vyčítají, že se málo směju. Možná ano, ale pak přijdou ve tři ráno a tady mají připravenou snídani, oběd, čisté prádlo a k tomu dostanou třeba peníze na letenku, aby mohly jet za svým snem. Udělám pro lidi hodně, ale ještě mít k tomu dobrou náladu občas prostě nejde.

Vyhovuje vám ta funkce "práce všeho druhu"?
Já myslím, že už je to rozjetý vlak, ze kterého se nedá vystoupit. Možná nás osud vždycky hodí na nějakou výhybku a my si nějakým instinktem vybereme cestu, kterou jedeme. A na ní už jsou ta nádraží prostě napsaná. Jó, kdyby přijel jiný vlak, nastoupím a byla bych to, co jsem kdysi chtěla být - bezdětná misionářka.

Fotogalerie

Vy? To vás skutečně napadlo?
No ano, to jsem skutečně v mládí chtěla. A všechno se ubíralo tím směrem. Studovala jsem psychologii, zajímala mě výchova a vzdělávání dospělých. Úplně původně mě sice lákala medicína, ale netroufla jsem si na biflování učiva, neb mám špatnou paměť. Vím, je to paradox, protože jsem se za svůj život jako herečka naučila tolik textu, že bych tu anatomii bývala zvládla levou zadní, ale tehdy jsem se bála. Tak jsem alespoň o prázdninách dělala zdravotnické brigády u lidí s postižením. Bavilo mě to, ale nakonec mě zradila bolševická ideologie ve škole, nemohla jsem ji skousnout a tak jsem se upnula k mému druhému zájmu, a to byl folklór. Nakonec se místo folkloristiky na DAMU otevřel obor lidový tanec a vidíte, jak to dopadlo.

Je z vás herečka, ale že umíte tančit, to nevím.
Jasně, ze StarDance mě vyhodili v prvním kole. Tančím ráda, ale špatně. Doma mě k pohybu nevedli, musela jsem hrát na flétnu a pomáhat, ale přemety jsem v silvestrovském pořadu v převleku za Lady Gaga nedávno ještě udělala.

Přemety děláte ve svém životě zřejmě i ty pomyslné. Měla jste na jeho začátku přece jen asi poněkud jiné představy.
A víte, že to není tak docela pravda? Ono se to propojuje. Mám za sebou krásný rok na jednom rádiu, kde jsem měla pořad postavený na SMS od posluchačů, ve kterých mi psali své obyčejné příběhy o vtazích. Probírali jsme je společně a mě hřála důvěra těch, kteří se svěřili. Ukončit pořad jsem musela s velkou lítostí kvůli velké roli v novém seriálu Všechny moje lásky, který je, ejhle, zase o vztazích. Hraju starší ženu, vdovu, kterou vyhodili z práce, domů jí přišla těhotná dcera a ona se snaží začít žít znova. Říkám to proto, že zase ten osud nějak zasáhl. Ten rok vztahů se mi přenesl do hrané formy. Psychologie a herectví se nějakým způsobem propojily a já vlastně dělám, co jsem celý život chtěla.

Radíte lidem, ale co vaše vztahy?
Sama jste svědkem toho, jak můj první manžel, tatínek Agáty, jde na procházku do lesa s vnoučetem a přibere k tomu Kordulku Stropnickou, mou dceru z mého posledního manželství. A vrátí se na oběd, kde sedí u stolu s dětmi z mého druhého manželství. To je asi moje odpověď. Ale dá to práci mít dobré vztahy a chce to tedy absolutní toleranci.

Očima autorky

Rozhovor jsem vedla s Veroniku u ní doma v baráčku v pražském Suchdole. Bylo krásně, my seděly na zahradě a povídaly si o všem možném. Navzdory tomu, že během odpovídání vykonala asi sto praktických úkonů. Není jen ryze pragmatická žena, a tak trochu jsme si i zafilozofovaly.

Dům je to rozlehlý, takže kdo byl uvnitř, se nedalo odhadnout. Ale určitě některé z dětí. Občas se jednotlivě či v páru objevovaly na zahradě, Veronika rozdala příkazy, vyřešila problém a zase se střihem z hlasitého, zemitého generála vrátila k naší docela tiché, oduševnělé rozmluvě o věcech lidských. A když na to přišlo, vystřelila vtipnou glosu nebo sekla drápkem. Skoro jako kočka. Ta taky přežije všechno. A hrdě.

To znamená, že vaše rozchody se odehrály v přátelském duchu, nebo jste jejich vývoj musela nějak ukočírovat?
Rozchod je vždycky oboustranné selhání. A já se cítím naprosto stejně vinna jako moji partneři. To je první moment, ale pak je nutná náprava a to je stejné, jako když se vám něco rozbije: buď to vyhodíte, anebo opravíte, a ono to nějak funguje. Třeba se na tom už nedá sekat tráva, ale dá se na tom ohřát čaj.

Teď bych se měla zeptat, jakou roli v tom sehrály děti, o kterých jste mluvila poměrně často.
Pozor, já bych o nich nemluvila. Zdá se mi to nezdvořilé, zvlášť u dětí již dospělých. Novináři se na ně ptají. Myslím, že to byla chyba, když jsem odpovídala.

Proč myslíte?
Protože děti mají právo na své soukromí. To, že rodiče rádi mluví o svých dětech, je hloupý zvyk. Považují děti za své dílo. Fakt, že jsme je mohli odnosit, neznamená, že nám patří. Ať se ptají přímo jich.

Tohle je ale otázka na vás – prý byla rebelská image Agáty váš nápad?
Víte, já myslím, že být matkou Agáty vůbec není jednoduché. Dneska už to můžu říct, tak jako každá matka brání své mládě, já bránila Agátu, ale úplně upřímně bych byla daleko radši, kdyby Agáta byla jako můj druhý syn Cyril, který měl samé jedničky a je vzorný. A že bych byla strůjcem její image? Její pověst byla velmi pečlivě budovaná bulvárem, aby měl o kom psát, protože o spořádaných dětech se špatně píše. Ano, z jedné třetiny to byl odraz její bouřlivé puberty, ale další dvě třetiny udělal bulvár. Kdeže bych já takhle marketingově přemýšlela! Já jsem ráda, že najdu pravou a levou botu. Kde bych vzala čas a sílu dumat o nějaké strategii? To bych asi začala nejprve u sebe.

Znamená to, že vám vadilo tohle dceřino období?
Myslím, že jsem odpověděla. Tím bych to uzavřela. Jsem ráda, že Agáta svou pubertu přežila, že se usadila, že má dítě a žije si svůj život. A já už budu jenom babička, která pomáhá.

Nevypadáte jako babička. Nikterak se té roli nebráníte?
Když jedete s kočárkem a volají na vás "babi", tak je nejlepší čas přestat si hrát na to, že je vám třicet. Pro mě vnouče znamenalo konec cyklu rození dětí. Někdo má přechod biologický, já mám mentální. Jestli se s něčím peru, tak ne s tím, že mám vrásky a chlapi se za mnou neotáčejí, ale s tím, že skončil produktivní věk ženy – matky. Narozením vnoučete jsem pochopila, že mládí a střední věk minuly a já jsem na prahu další fáze.

Jaké?
Tu právě teď hledám. Žena po padesátce, stejně jako moje nová seriálová hrdinka, má právo žít v jiné podobě lásky a života. Má dokonce tu povinnost. Jinak bude už jen čekat, až to celé skončí. Její nový život ale nemůže být o smíření, musí to být o něčem novém, plnohodnotném. Víte, jak to myslím? Ne, že chodíte pomaleji, ale chodíte prostě jinam.

Sama jste mi říkala, že podle sociologů je seniorské období nejšťastnější v životě. Věříte tomu?
Jasně. Člověk už si zažil své limity, své omyly i následky a nepotřebuje dokázat celému světu, kdo je. Když kariéru do padesáti neudělal, už je nejlepší ji prostě nedělat a přestat se tím trápit. V duši se rozloží klid.

Souhlasíte s tím, že by si člověk právě v tomhle věku měl plnit své sny?
Souhlasím. Už nemusí plnit představy svých rodičů, kým by měl být, ani představy svého okolí o kariéře a můžete si plnit sny své. Já bych taky docela ráda, ale ještě tady mám nějaké malé děti.

Neříkáte to trošku smutně?
Ono ta kupa starostí o rodinu u mě pramení asi z nějaké neschopnosti odmítnout. Dělám spoustu věcí, protože neumím říct ne.

Vy?!
No, neumím. Mám jen rodinu a práci a v té práci sice dokážu odmítnout snáz, ale pořád dost věcí dělám jen proto, že mě někdo ukecá.

Vždyť svou početnou rodinu, i podle toho, co sama vidím, řídíte velmi rázně. To se nevylučuje s měkkou povahou?
Ono by se to bez toho mého velení jinak zastavilo. Ona už je to víc produkční a sponzorská práce v té naší rodině, kde je fakt hodně lidí. Strávila bych ráda víkend se svým mužem, ale někdo se zase musí postarat o seniory u nás. Zařídit odvozy na venkov, vybavit servisem a tak je to pořád dokola.

A jakou roli v onom chodu rodiny má váš muž?
Zásadní. Dává mi klidné spaní. Vím, že tuto zemi vede někdo, komu můžu absolutně věřit. Jsme s manželem oba vlastenci a on za mě dělá to, že hlídá běh naší země.

Dobře, ale přímo v rodině nefunguje?
Ale ano. Jako autorita. Nenakupuje a neshání psům žrádlo, ale když se u nás něco lidsky sype, zafunguje skvěle. Má s dětmi lepší vztahy než já. S těmi dospělými to umí. Dokáže je vyslechnout a pochopit. Ale taky je dokáže přesvědčit, že když chtějí pravomoci dospělých, musí přijmout i jejich zodpovědnost. Takhle hezky bych jim to já vštípit neuměla. Já umím "poslechneš - neposlechneš".

Jaký je vlastně váš vztah s Martinem?
Jsme si hrozně podobní, v dobrém i špatném. Je to mužský, se kterým si nejvíc rozumím. A je to muž, který mi imponuje, protože si ode mne nenechá poroučet.

Máte ty tendence?
Samozřejmě. Kdysi jsem si myslela, že je to dobře, a až on mi vysvětlil, že není. Myslím si, že chlapi od nás žen chtějí, abychom devadesát procent práce udělaly samy - abychom zavezly, rozhodly, zakoupily - a pak, když se tak nějak objeví doma, chtějí nás submisivní, abychom se ptaly, jak to máme dělat. No jo, jenže ono se to špatně přešaltovává. Tak já se alespoň v tom jednom procentu společného času, co je můj muž doma, snažím místo direktiv říkat: Víš, já si myslím…

Tuhle taktiku jste neznala?
Mně nikdo nikdy neřekl, že tohle mají muži rádi. Tak jsem to nikdy nedělala. Ba ne, vážně: On je první, který mi za to stojí.

Ale vaší nejlepší kamarádkou je dcera Agáta.
Ano. Moc mi v životě pomohla. A pomáhá. To jsou drobnosti – jsme ve při s manželem a ona jediná je Martinovi schopna říct do očí nějaké věci a on ji za to respektuje. Já jsem daleko víc konfliktní. A hlavně mi Agáta nesmírně pomohla v dobách osobní tragédie, o čemž ale nechci mluvit, kdy jsem věděla, že stojí za mnou. Víte, když se vám stane průser, nepotřebujete se vypovídat. Vy potřebujete někoho, kdo vám pomůže najít znovu sílu. A to u mě nebyl ani partner, ani matka, ani kamarádky, to byla vždycky Agáta.

Nesvěřujete se?
V celé té naší rodině, když nevrávoráme, tak si o pomoc neříkáme. Všichni jsme takoví samostatní a všechno si vyřešíme sami. Ale víme o sobě, a když je nějaký průšvih, tak se slezeme v jedné posteli.

Doslova?
Doslova. Prostě tam spolu jenom jsme.

Teď jste mě dojala. Láskyplná duše pod přísnou fasádou. Prozraďte, jaká jste, co potřebujete k životu?
Možná tím, že jsem Váha, potřebuji k životu nejvíc harmonii. A proto jsem ochotna taky tak strašně ustupovat. Ale pak ve mně bouchnou saze a já dávám výpovědi, odcházím, opouštím, rozvádím se. Trvá to ale hodně dlouho, než dojde k výbuchu.

Pramení z té touhy po harmonii i vaše občanská angažovanost?
Ano. Heleďte, my jako Češi jsme aktivní v rodinách, ale už ne jako občané. A uniká nám, jak je to propojené! Když budeme aktivní jako občané, bude se dařit i našim rodinám. Lidé u nás si vůbec nejsou vědomi své občanské důležitosti. Nedávno mě něco trápilo a moje kamarádka z Holandska se mě ptá, kolikrát jsem to řešila se svým senátorem. Zaskočilo mě to, vůbec nevím, kdo je mým senátorem, ale ona měla pravdu. Politici jsou na nás závislí, a když jim my nebudeme říkat, že nám chybí parkovací místa před domem, tak se ničeho nedomůžeme. Jen budeme naštvaní a svou občanskou neaktivitou si budeme ničit svoje vztahy v rodině. Tohle si vůbec neuvědomujeme.

Co s tím?
Prostě si uvědomit, jakou mám já - občan velkou moc. A nebýt pokrytec. Když nejsme schopny se vzbouřit ani jako matky ve škole, kde už tři roky máme vši, tak nám pak těžko vadí křiváci jinde. Je to o tom pochlapit se a nenechat si ničit svoji rodinu tím, že jsem nespokojen jako občan. A přesně tohle mě trápí víc než celé stáří.

Vidím. Přestala jste se smát. Proto kandidujete v komunálních volbách?
Já nemám žádné politické ambice, ale záleží mi na mé vesnici. Mám občanské a mateřské ambice, to je můj volební program. Jde mi o to, aby byly v ulicích mé čtvrti retardéry a auta tudy nejezdila sto dvaceti kilometrovou rychlostí. A o to, aby sběrné suroviny neměly otevřeno jen dopoledne a lidé neházeli odpadky všude kolem.

Změnilo u vás v tomhle směru něco manželství s ministrem?
Ne. Pořád jezdím metrem, zatímco mého muže odváží ráno služební vůz, jestli se ptáte na tohle. Jinak se mi spíš víc příležitostí zavřelo, než otevřelo. Ale konkrétní být nechci, jde o běžné věci. Naštěstí jsem na nepřízeň lidí zvyklá. Obecné opovržení herečkou, notabene tou, která má kolem sebe umělou realitu vytvořenou bulvárem, je mi důvěrně známo. Víte, v našich končinách je být hercem skoro Kainovo znamení. A v tomhle ohledu se v mém životě nezměnilo nic. Kromě toho dobrého pocitu, že jednomu z představitelů země můžu absolutně věřit. Vlastně jedna věc by tu ještě byla. Moje slovo by mohlo být od herečky bráno jinak než od manželky ministra. Takže si možná musím začít dávat pozor na to, co říkám.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.