Z děcáku až na přehlídková mola - zpověď modelky povzbuzuje, že složitý start neznamená nutně nešťastný život. | foto: archiv Veroniky Kašákové

UKÁZKA: Z děcáku na přehlídková mola. Šokující zpověď modelky

  • 5
Část dětství strávila s drogově závislou matkou, vyrůstala s bratrem v dětském domově a v dospívání bojovala za život podle svých představ. Veronika Kašáková se dostala až do finále soutěže Miss, ale ve svém životě došla ještě dál. Svůj příběh sepsala do knihy Zpověď.

Veronika Kašáková se pustila do psaní vlastního životopisu povážlivě brzy – knihu Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola vydala v pouhých pětadvaceti letech.

UKÁZKA Peklo

Na ten hrozivý večer nikdy nezapomenu. Byla noc a Standa nás vystěhoval a že nás odveze do Prahy. Seděli jsme v autě, bratr Karel seděl vepředu na místě spolujezdce a já vzadu s mámou, která ještě držela v náručí malého Standu. Jeli jsme celkem dost rychle. Stanislav byl zfetovaný a unavený a v půlce cesty usnul a my narazili v plné rychlosti do skály.

Kajík, protože nebyl připoutaný, proletěl předním sklem ven. Sklo se mu zarazilo do čelisti a letěl několik metrů od auta. Při dopadu si zlomil nohu. Já upadla do bezvědomí. Seděla jsem vzadu, a tak jsem se jen překutálela na podlahu auta a ošklivě se uhodila do obličeje. Pak už si jen vzpomínám, že jsem se probudila v nemocnici. Byla jsem na pokoji s dalším děvčátkem, a tam jsem poprvé uviděla panenku.
...
Dny se vlekly ještě hůř než před nehodou. Neměli jsme co jíst, máma chodila vydělávat peníze prostitucí, jenže všechny peníze jí vzal Standa na drogy. Máma nakonec pochopila, že nemá na to se o nás starat, a tak jednoho dne nasedla společně s námi do taxíku.

Po chvíli řekla „Zastavte támhle u toho domu vpravo, jen si vezmu zbytek věcí a pojedeme dál.“ Taxikář čekal... čekal... čekal, ale ona se nevrátila.

UKÁZKA Sliby chyby, mami

Celý život jsem měla jednu máminu fotku, byla jsem na ní jako tříměsíční miminko a Kajíkovi byly necelé dva roky. Dnes ji mám v diáři. Máma je na ní děsná kočka. Ta fotka mě doprovází celý život. K té paní na fotce jsem si přidala vlastnosti, vůni, hlas a lásku. Byla to ta nejlepší maminka, kterou jsem mohla mít.

Jenže když jsem takhle jednou šla ze školy, otevřela mi jedna z tet a řekla, že mám návštěvu.

Pozdravila jsem, protože jsem byla slušně vychovaná, ale vůbec jsem netušila, o koho jde. Teta zavolala i Kajíka a ta dáma, co seděla naproti nám, nám řekla: „Ahoj děti, já jsem vaše maminka, ale pokud mi tak nechcete říkat, pochopím to.“

Ta paní vypadala úplně jinak než moje maminka na fotce, byla silná a měla roztrhané oblečení, neměla zuby a měla ošklivou pleť. Kdo to je? Kde je ta krásná blondýna, které jsem říkala MAMI?

Z děcáku na molo

Veronika Kašáková píše o dětství a dospívání bez sebelítosti, přesto s pokorou, dokonce i o rodičích kvůli nimž skončila v dětském domově.  Mezi řádky zdůrazňuje, že každý může rozhodnout o svém vlastním životě. I když měl těžký start do života.Knihu Zpověď, kterou napsala Veronika Kašáková, seženete na Knihy.iDNES.cz.

Knihu Veroniky Kašákové Zpověď seženete na Knihy.iDNES.cz.

Nakonec to ale pro mě až tak hrozné nebylo, nebyla sice tak překrásná, ale víte, co vám řeknu? Byla moje, jenom moje a já jenom a jenom její. Seděla jsem jí dlouho na klíně a mazlily se a mazlily, bylo to mě naplňující a krásné, byla jsem v sedmém nebi. Byla jsem šťastná.

Máma odcházela, půl hodiny jsme se loučily a pusinkovaly a těšily se na další setkání. Byla jsem opravdu šťastná, slíbila toho mnoho, ale tentokrát jsem jí mávala naposledy... Na dalších 12 let.

Týden po této emocionální návštěvě si nás zavolala ředitelka teta Libuška. Přišli jsme s Kajíkem do ředitelny a ona nám řekla, že naše maminka je ve vězení a že volala, že se vzdává práva na nás, jinými slovy, že můžeme být navrženi k adopci!

UKÁZKA Na dně

Rok 2013 moc přívětivě nezačal, pracovala jsem ve školce, kde jsem měla mizerný plat, bydlela v bytě, který mě celý ten mizerný plat stál. Ve školce mě držely nad vodou jen děti. Milovala jsem je a ony mě, kdykoliv jsem přišla do školky, vykřikovaly mé jméno. Ale já se začala ve svém životě dusit. Připadala jsem si zbytečně. Můj život byl každý den na chlup stejný a nestál za nic. Neměla jsem ani na autobus a kolikrát chodila do práce pěšky několik kilometrů. Proč jsem bydlela v tom bytě, bůh ví? Můj přítel si to přál, a tak jsem mu přání plnila.

Jednou jsem přišla domů z práce a zjistila, že nám odpojili elektriku, sedla jsem si do kuchyně a jen tupě zírala na vyteklou lednici. Hodinu jsem tam seděla a přemýšlela sama nad sebou. Následují dny jsem žila při svíčkách. Cítila jsem se velmi slabá a celé dny prospala, a nakonec jsem se odhodlala jít ke své lékařce. Povídaly jsme si, paní doktorka o mě měla starost, všimla si, že jsem hodně zhubla, byla jsem psychicky velmi unavená a utrápená, ale váhy jsem si moc nevšímala. Když jsem si stoupla na váhu, zjistily jsme, že jsem za velmi krátkou dobu zhubla 8 kilo. Předepsala mi léky – antidepresiva. Ale já jsem je nebrala.

Bylo mi jasné, že takhle to dál nejde. Byla jsem kolikrát už na pokraji svých sil a myslela si, že už nedokážu jít dál. Právě tenhle pocit mě z toho dna dostal. Znovu a znovu jsem promlouvala k Bohu: „Tak co ještě? Jak dlouho mě hodláš trest, jak dlouho?“
...
Utřela jsem si slzy, sedla jsem ke stolu, otevřela všechny své motivační knihy, které už znám zpaměti, vzala tužku, papír a napsala kroky změn, které ve svém životě udělám, a když jsem si řekla, že je udělám, tak je taky udělám. Byla jsem sama na sebe tak nazlobená, že jsem byla odhodlaná jako nikdy.

Do měsíce jsem se odstěhovala z bytu, dala výpověď ve školce a rozešla se s přítelem. Zavřela jsem jedny velké dveře, jednou pro vždy!